Přírodní rezervací Pod Trlinou aneb přes Hradisko na Brníčko

Kam a jak jedeme?

Tento tip na výlet je sice určen převážně cyklistům, ale nemusel by minout bez povšimnutí ani pěší turisty, protože většinou trasy prochází také turistické značky, část vede dokonce po cestách zcela neznačených. A koneckonců i ti, kteří mají nejraději vůni PHM a dvě až čtyři kola s pohonem, se bát nemusí. Pohyboval jsem se i po státních silnicích, raději ovšem těch „vyšších a nejvyšších“ tříd.

Vzhledem k tomu, že mě za nedlouho čekala cesta každému světákovi nepříjemná a s ní spojený pobyt v podniku, kam na pivo nikdo rád nezajde (prostě jsem musel do nemocnice), byl jsem donucen si vybrat poslední dva dny staré dovolené. Nechal jsem to tedy téměř na poslední možnou chvíli, a tak jsem v pátek 7.6.2013 ráno vzal kolo a vyrazil. Mělo být už krásně, tak jsem počítal s pár litry potu a spoustou hezkých fotek. Až tak úplně to ale neklaplo. Hezky se udělalo, až když jsem byl na cestě k domovu, a ty litry potu jsem pak ze sebe tlačil ve špitále, prorože venku bylo 36 ve stínu a na pokoji přibližně stejně, i když jsem si od švagrové zapůjčil ventilátor a trvale se pokoušel vytvořit alespoň orkán.

Za čím jedeme?

Vyjel jsem tedy ze Šumperka po Bludovské ulici rovnou do terénu; alespoň jsem nemusel do Bludova po hlavní, kde byl od rána až moc čilý provoz. Po vjezdu na asfalt měním operativně plán. Mezi někdejším známým centrem pohybu pod červenou lucernou a dančí oborou jsem si totiž všiml červeného psaníčka na zříceninu hradu Hradisko, a protože to mělo být jen pár stovek metrů - a měl jsem pocit, že jsem tam nikdy nebyl - vyrazil jsem tento nedostatek napravit. Úplně geniální nápad to ovšem nebyl. V lese bylo tropické vlhko, relativně horko a kolem kroužilo hejno hmyzu, jehož příslušníky bych si na facebooku (i kdybych ho měl) mezi přátele rozhodně nedal. A kolo jsem stejně většinou tlačil. Nejprve jsem potkal pár zbloudilých oblázků, vzpomněl si na Frantu a preventivně zajistil malou fotodokumentaci. Pak se přiblížil vrchol, na kterém stával – v dobách dávno minulých - rozsáhlý hrad Bludovců ze 13. století. Kdosi mi kdysi říkal, že tam skoro nic není a na místě jsem zjistil, že slovo skoro mohl dotyčný klidně vypustit. Tak jsem si ještě chvíli zaskotačil kolmo v lese a vyrazil k Bludovu.

Po krátké zastávce u místního kostela sv. Jiří, který byl otevřen k fotografování „přes mříž“ jsem pokračoval dál. Vzal jsem to po silnici „zadem“ – tedy přes Vyšehoří a Rovensko – do Zábřeha. Z nedostatku lepší zábavy jsem si vyfotil známou reklamu na určitý druh uzenin, která prý u amerických turistů budí neskrývané zděšení a silné pohoršení nad pokleslou morálkou zvrhlých středoevropanů. Moje další cesta vedla přes Rájec do Zvole. I tady mě čekala fotopauza u (i v) místního monumentálního kostela Neposkvrněného početí Panny Marie, tentokrát prodloužená o návštěvu zdejšího - celkem zajímavého - hřbitova. Poté už nastává čas opustit hlavní silnici a vzhledem k tomu, že ještě není ani poledne, vyrazit někam do lesů. Co kdyby už konečně začalo svítit …

Přes Lukavici, Bohuslavice a Dubicko dorazím do Hrabové. Zdejší hospoda má – bohužel – ještě zavřeno, takže musím pokračovat na sucho dál. Vzpomenu si, že z Hrabové se dá dojet po lesních cestách k Rohelské Boudě. Pak si dám po asfaltce sjezd do Brníčka, kde se konečně dočkám osvěžení v podobě tekuté odměny U Kouřilů. Nápad to byl dobrý, realizace však za myšlenkou lehce zakulhala. Mapy s sebou nemaje (i s brýlemi bych stejně potřeboval pořádné zvětšení) jsem byl brzy překvapen množstvím neznačených – a různě se křížících – lesních cest. Tak jsem jel směrem, který jsem považoval za správný. Samozřejmě za stoupající teploty a pořád do kopce. Díky tomu, že jsem nikam nespěchal to byla nakonec taková malá dobrodružná výprava. Cesta byla relativně kvalitní a mohl jsem se stále uklidňovat: „Vidím na zemi stopy kopýtek koní, je to dobré, jsem pořád ještě v civilizaci.“

Po nějaké době se cesta rychle horší a mizí i ona zmíněná kopýtka. Po čase sice na stopy kopýtek znovu narazím, ale jsou nějaká menší a chybí jim podkůvka. Jako zkušený stopař si říkám: „Nevadí, zemřu alespoň v hrdém boji s pánem lesa, ne se sociálně nepřizpůsobivými spoluobčany.“. Po nějaké době už jen tlačím kolo jakýmsi kamenným úvozem a podle ticha a zcela rozpadlých krmelců soudím, že zde již nežije ani ta.zvěř. Asi po kilometru se kvalita cesty mírně zlepší a brzy zjišťuji, že jsem znovu v civilizaci 21. století. Nejprve nový objev podkůvek, potom výhled průsekem k vitošovskámu vápencovému lomu a po nějaké době i odložené ledničky a jiné domácí spotřebiče. Přesto lesem ještě chvíli kroužím, díky čemuž zjistím, že jsem se nějakou dobou pohyboval i v přírodní rezervaci Pod Trlinou. Vjezdu do ní jsem si opravdu nevšiml, ale jedná se o území pod vrcholem kopce Trlina (524 m), na jehož svazích roste chráněný smíšený les (dub, habr, buk) a který je současně sídlištěm mnoha druhů ptactva. Když narazím na asfaltovou cyklostezku vzdávám už další stoupání k Rohelské Boudě a místo příjezdu4 kilometrynad Brníčko sjíždím rovnou kilometr před něj.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

U Kouřilů už v té chvíli mají – samozřejmě – několikahodinovou polední pauzu. Dám si alespoň cigaretu před hospodou a vyřídím i pár nutných telefonátů. Tonda (majitel oblíbeného podniku), divoce likvidující – za pomoci dvou sekaček a jedné manželky – trávu nakonec nevydrží a když vidí umírajícího na poušti, prodá mi alespoň studeného lahváče. Chutná skvěle.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Po malém občersvení jsem se cítil jako znovuzrozený. Koneckonců, čeká mě už jen nějakých patnáct kilometrů a dva menší kopce (Kolšovák a Bluďák) a jsem doma. V té chvíli také v Šumperku udeřilo léto. Mám za sebou asi 62 kilometrů na všech druzích komunikací a jdu se hned osvěžit na Koupák (vodu jsem však raději vynechal). Ale jen lehce, druhý den mě čeká pracovní pohotovost i funkce rodinného kočího.

Ostatní informace

Tento výlet jsem zvládl téměř bez nákladů. Za lahváče jsem dával 15 nebo 20 korun, za publikaci o hradu Brníčko, kterou jsem si U Kouřilů také zakoupil, 35 korun. Tatranku jsem požil z domácích zásob. A pro případné zájemce: celá trasa, kromě úseků, kdy jsem potlačil, je - více méně - sjízdná na jakémkoliv typu kola. Nejvhodnější je ale to trekové.