Cyklistické Dolomiti 07/15 pt.3

23.7.2015

Víceméně jsme včera ukončili nabídku horských tras, na zbývající dny máme v nabídce dva víceméně rovinaté výlety. To ovšem neznamená, že hory ztratíme z dohledu. Právě naopak, z hor kolem našich tras si celkem můžeme vykroutit zátylek.

Čtvrtek, předposlední den je značně teplý již od rána. Výjimečně dnes vyráží autobus o hodinu dřív, přece jen se poněkud více vzdálíme od našeho pobytového místa. Zpočátku si užijeme již známé končiny, kterými jsme se do Commezzadury přijeli, tedy údolím Noce do Clés, do hlavního údolí Adiga a okresního Trenta. Zde nás čeká odbočka do horského masivu, který vcelku snadno překoná cesta tunelem, aby nás autobus mohl vyklopit u malebného a vcelku mrňavého jezera Terlago. Název voní plochy koresponduje s nedalekou vesnicí, o tu ale zájem vcelku nikdo neprojeví.

Část výpravy vcelku rychle opouští místo složení, kupodivu ne naše skupina. Máme slíbené koupání, tak se oddáváme osvěžujícímu živlu. Zas tak osvěžující sice není, voda je dosti teplá, poněkud je i cítit rybí přítomností, ale kromě nás se zde rekreuje i pár domorodců, takže voda zřejmě není závadná.

Od jezera nás čeká příjemná trasa, v podstatě se vyhneme silniční Dopravě, od Terlaga vede pěkná cyklostezka, lemovaná ovocnými sady a vinohrady, což se musí každému líbit, i s kulisami okolních vápencových hor.

Poněkud komplikovanější průjezd je přes městečko Vezzano, kde navíc potkáme místního dezorientovaného mladého cyklistu. Snaží se nás doptat na nějakou cestu, ovšem i přes veškeré jazykové znalosti se nám nepodařilo zjistit, kam vlastně chtěl jet. Až po pozdějším rozboru jeho myšlenek, jsme usoudili, že chtěl do Trenta...

Brzy se po pravici objeví jezero Lago di Sante Messenza. To je od pohledu větší, než první Terlago. Samozřejmě nemůžeme nevyzkoušet kvalitu vodního živlu. Tady máme ale před sebou jasný ledovcový výsledek. Voda je pěkně studená, tak nás odvážlivců, kteří se ponoří téměř vcelku je značná menšina. Pobyt v přírodě se příliš nezamlouvá Markovi, tak se přidává k jiné skupině, kterou potkáváme a doufá, že s ní užije více architektury.

To se mu ale mírně vymstí, my totiž pohrdáme přítomností dvou restaurací u jižního cípu jezera (jsou u frekventované silnice). Podle mapy jsem totiž usoudil, že hospoda bude u hradu. Hned za navštíveným lagem leží totiž další, Lago di Toblino. Název je stejný s hradem, který leží na ostrůvku na západním břehu jezera, občerstvujeme se tedy ve stínu středověké památky.

Hrad slouží jako hotel, kromě restaurace v podhradí je lokál i přímo v památce, ovšem personál nás pozoruje poněkud nevrle, je tu asi nějaká svatba (či podobná merenda).

Ke hradu, i dál kolem jezera vede cyklostezka na vysunutém dřevěném Ochozu, což umožňuje i bližší výhled na vodní plochu.

Kruhová křižovatka nás navede k řece Fiume Rimone, k osadě Pergolese (kde se mohutně pocákáme ve zdejší kašně, horko začíná být dosti nepříjemné).

Jak se pomalu vymotáváme z městečka, brzy se stane, že i naše skupina se částečně rozdělí, (tak je to, když na křižovatce první jezdec nečeká), k windsurfingovému centru u jezera Cavedine tak jedeme v poloviční sestavě. Tady je voda příjemnější, ale dosti tu fouká – asi proto ty surfy.

Jižní bariéru pod jezerem tvoří zajímavá končina. Projíždíme mohutnou kamennou morénou Delle Maroche. Značně suchá oblast vytvořená činností horských ledovců i npády skal z okolních hor dokumentuje sílu přírodních procesů. Mimo samotné morény se může oblast pochlubit i nálezy předpotopních potvor, tedy dinosaurů.

Moréna tvoří i předěl mezi výše položenou částí údolí řeky Sarca. Táhlý sjezd nás svede do městečka Dro, kde si dopřejeme kýžený odpočinek i setkání s druhou částí skupiny, který projela po západním břehu jezera. Zdejší chiesa (kostel) je zasvěcena Nanebevzetí P. Marie a vlastně má dvě části, zánovní s šablonovou výmalbou, starší část momentálně v lešení.

Jak jsme sjeli o pár stovek metrů níže, už můžeme konstatovat, že pomalu jsme v subtropech. To ostatně dokumentuje i zdejší ovocnářský průmysl. Kromě vcelku běžného ovoce, známého i z našich končin (jablka, švestky, všudy přítomné víno) tu můžeme zahlédnout i exotické kiwi.

Cyklostezka míří blíže k toku Sarca, oblast je už značně obydlená, míjíme nějaké kempinky, řeka je obsypaná chladícími se lidskými tvory. To značí, že je před námi nějaké větší sídlo. Arco je skutečně dosti velké město, navíc výstavné a krásné. Středu města vévodí barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie, město hlídá z návrší středověký hrad Castello di Arco.

Přes mírně zmatené značení se nám podaří najít cyklotrasu zpět k toku Sacra, která nás dovede ke kýženému cíli dnešního dne. Musíme přejet hlavní cestu, po několika polních úsecích už vidíme velkou vodní plochu.

Lago di Garda. Největší italské jezero je zaslouženou odměnou po horkém dni. Dostáváme se do rekreační části Arco Lido (tedy pláž Arca). Hotel Baia Azzura naznačuje, že jsme u Modré zátoky.

Malým nedostatkem pláží u navštívených jezer je, že pláže jsou tvořené z malých oblázků, žádný písek, kdo sem zamíří, tomu bych doporučoval vybavit se nějakými cvičkami, či lehkou obuví (páskové sandály). To je snad jediný nedostatek. Podle aktuálního měření má voda v Lagu 28°C, tedy ucházející a kupodivu i osvěžující. Voda v jezeru je dosti čistá, i když uplavete pár desítek metrů od břehu (je tu značná hloubka) vidíte (spíše už jen tušíte) dno.

Tady by člověk vydržel dosti dlouho. Severní část jezera je obklopená horami, jezero se táhne daleko k jihu do nížiny, nějakých 60 km, ty už ale vynecháme.

Čeká nás posledních pár kilometrů do Riva del Garda, dalšího letoviska. Vlastně celý severní břeh je tvořen zástavbou a rekreačními objekty, takže je skoro kde jsme. Vcelku brzy i najdeme místo nakládky (a autobus), takže si můžeme ještě dopřát malou vycházku ke zdejšímu přístavu.

Odjezd o osmé večerní, návrat domů po půl desáté, nakonec i poslední bečka našeho pobytu.

 

24.7.2015

Pátek je poslední den, který nám zájezd v Itálii nabízí. Navíc už to nebude den celý, přes noc už pojedeme zpět do vlasti. Abychom si však ještě krás, které nám okolní krajina nabízí užili, je plánovaná zastávka v kraji, který se musí zamlouvat snad každému. Čeká nás vinařská oblast v jižních Tyrolích nedaleko Bolzana s vše naznačujícím názvem Strada del vino.

Naštěstí není vyžadován nějaký gigantický úklid, stačí vynést Odpadky do popelnice, vypité láhve do přízemí budovy a umýt nádobí.

Po deváté hodině opouštíme dočasné obydlí a ještě si užíváme krásného okolí Val di Sole, které myslím málokoho zklamalo. Za příjezdem do údolí Adige se bus řadí na dálnici.

U města Auer (nebo Ora) odbočíme z dálnice, mineme vesnici Termeno, což se německy vlastně i česky řekne všeříkajícím názvem Tramin (tedy Tramín). Projedeme městečkem Kaltern /Caltero. Všechno tu má dva názvy tedy variantu německou (tyrolskou) a italskou. Jak se nakonec přesvědčíme, ten tyrolský živel je tu převažující. Cílem autobusu je rekreační oblast u Montigglu (Monticolo). V lesích se ukrývá několik vodních ploch, dvě větší jezera slouží i jako koupací plochy. Ovšem dlouhou dobu trvá vypravení se na cestu, probíhá i loučení s náčelníkem CK, který tu zůstává na další turnus. Zdržení přináší i rozhodování, na kterou stranu vyrazit. Zvolil jsem jednodušší řešení – přečíst si místní turistický rozcestník a vývěsní mapu. Ta mi řekla vše, ovšem drtivá většina volí směr opačný, takže se vydáme na cestu sami s Markem, téměř jako na našich více či méně pravidelných čundrech. Nakonec to pojmeme v obdobném duchu, jen nejsme obtěžkáni bagáží. Od parkoviště tedy vyrazíme do kratšího kopečka víceméně přímou trasou k malému Montiggelskému jezeru. Vskutku u něj narazíme na plovárnu, předpokládali jsme nenápadně, že narazíme na naše kamarády, ale zřejmě jsme se minuli, tudíž se podíváme i na to větší jezero a velkou zatáčkou míříme do obydlených oblastí. Znamená to přejet malý kopeček, pak sjet do první osady s názvem Sankt Michael (už nechávám jen německý název). Městečko je pojmenované patrně podle stejnojmenného kostela, který ovšem shlédneme až odpoledne. Krátce nahlédneme to místního kláštera, hlavním momentálním cílem je zdejší Spar, kde se dle čundrovních tradic vybavíme potravou k obědu, kterou skonzumujeme jak jsme zvyklí na schodech u obchodu. Nutno k tomu podotknout, že nás poněkud znervózňovala přítomnost značně opáleného člověka u vstupu do sámošky s kšiltovkou volně uchopenou v ruce. Že by migrant?

Vinařská oblast s centrální obcí Eppan (Appiano) se rozkládá na východním podhůří horského hřbetu s nejvyššími vrcholy přes 2000 m (Schwarzer Kopf nad Tramínem), čehož chci částečně využít, když už jsme v Svatém Micghalu u jedné výpadovky, vydáme se do nedalekého Svatého Pavla (Snkt. Pauls).

Městečko je vysloveně fotogenické, střed tvoří křivolaké středověké uličky a centru vévodí značně gigantický kostel s gotickými základy (a pozdějšími nástavbami). Kostel se jmenuje samozřejmě stejně jako obec a patří k nejvýznamnějším pamětihodnostem Jižních Tyrol. Když už jsme v tom kraji vína, nemůžeme vynechat návštěvu podniku, který se sice nazývá cukrárna, ale vína tu mají dost.

Je to vlastně nejzazší severní bod, kam směřujeme, není tolik času, tak se otáčíme zpět k jihu ovšem silnicí položenou poněkud výše (tedy západněji blíž k horám), tím se dostaneme zpět do Svatého Michala, ovšem více do historické části, přímo ke gotickému kostelíku, který pro změnu dává jméno i městečku. V nedalekém parčíku díky zánovní bustě zjistíme, že odsud pocházel poměrně významný barokní (spíš rokokový) malíř J.G. Platzer. S jeho jménem se můžeme setkat v nejedné evropské galerii, případně nějaké památce.

Pod městečkem bychom měli narazit na cyklostezku po opuštěném tělese dráhy. Ano i tady využili zrušenou železnici k vybudování cyklistické trasy. Díky ní se vyhneme provozu na hlavní silnici a pokocháme se i okolními vinohrady.

Příjezd do Kalternu bohužel značně zkomplikuje příchod poměrně silné bouřky, čímž padne úmysl zajet i do toho Tramínu.

Nic naštěstí netrvá věčně, tak po čase se mraky začnou trhat, využijeme slábnoucí intenzity k přesunu k centu města. Dle výkladu p. Mikulenky jde o hezké historické jádro, ačkoliv ten Svatý Pavel se mi zdál hezčí. Snad je to i přemírou turistů v ulicích. Okraj města zřejmě kdysi střežil hrad, dochovaná část se nazývá jako Červený (snad podle cihel) a dnes je v něm restaurant. Opodál je opět malý klášter (asi je tu v každé obci).

Nížeji je položená pěší zóna. Té vévodí zvenku gotický, vnitřně silně barokní (a honosný) kostel Panny Marie Pomocné. Jak nám ovšem bylo slíbeno, neměli bychom si nechat utéct návštěvu nějakého vinařství. Když tedy na ulici potkáme částečně veselé (a vrávorající) známe, necháme se inspirovat jejich radou.

Vinařství Drescher Keller se chlubí, že je nejstarším otevřeným podnikem svého druhu ve městě. Historie podniku sahá k letopočtu 1594. Kromě tyrolského personálu (sommelier Theo Drescher) nás obslouží jazykově blízká osoba (ze Slovenska), tak se příliš nemusíme namáhat s německými výrazy pro kvalitu vína. Konzumujeme ovšem střídmě, blíží se doba odjezdu. Ještě tedy malé nahlédnutí do suvenýrových krámků.

Jižně od města se rozkládá jezero dle města nazvané Kalternské (Lago di Caldaro).

Už ve vinárně jsme zaslechli o nemilé příhodě jednoho z výletníků (silná nevolnost, snad z horka, odvezla ho sanitka do Bolzana). Naštěstí než uplyne doba k odjezdu, dozvíme se že oštření v nemocnici bylo úspěšné. Když tedy míříme k hlavnímu jihotyrolskému městu, víme, že nikdo nebude chybět. I zde staví nemocnice na kraji města, není to tedy velká zajížďka.

Pak už vlastně stejný směr obráceně, většinu Rakouska přes noc, svítání nás zastihne někde před Vídní, Mikulov, Brno (vysazujeme pár vodáků), další loučení na Rohlence a známá trasa moravskou dálnicí k Prostějovu, Olomouci a domovským městům v Jeseníkách.

Nutno podotknout, že zbytek cesty máme zpestřený výběrem financí za zkonzumované nápoje, které řidiči hojně prodávali během celého pobytu, případně i příhody z dřívějších akcí, které Evžen a spol. s CK absolvovali.

Velmi, velmi povedený zájezd.

Další foto.

Pt. 2


Pt. 1