DAČICE 2022 - 2.Návštěva Slavonic

Na neděli jsme si buzení nastavili až na ¾ na 7, jelikož je ale světlo, vstáváme mnohem dřív. Po snídani a nezbytné kávičce jsme za krásného slunečního jitra vyrazili na vlakovou zastávku, odkud nás čekal asi půlhodinový přesun do Slavonic. Vláček projíždí poněkud fádní příhraniční krajinou, až v závěru velkým obloukem okolo města klesá na konečnou – na slavonické nádraží. Z něj do centra nejdeme po červené tur.značce, ale zkratkou okolo hřbitova.

 

Před ním se vypíná rozkošný kostelík sv.Kříže, který nechal v barokním slohu vystavět primátor Eliáš Natzer. Do průčelí byl osazen impozantní renesanční portál plnící předtím funkci hřbitovní brány, zdobený krásnými reliéfy. V nepřístupném chrámu se údajně nachází řada cenných prvků z období renesance i baroka, jimž vévodí akantový oltář, obzvláštněný stylizovanými ornamentálními rostlinnými motivy. Tento druh výzdoby se u nás hojně používal především v období vrcholného baroka a předlohou se mu staly listy a stvoly rostliny paznehtíku.

 

Za kostelíkem jsme minuli na jedné straně cesty umístěný pomník Osvobození 9,května, na druhé Pomník vojákům Rudé armády a před mostem přes Slavonický potok si prohlédli kapli sv.Jana Nepomuckého, zbudovanou již v hodně opožděném barokním slohu. Kaple byla v nedávné době zrekonstruována, polychromovaná Janova socha restaurována a nástěnné malby zobrazují několik výjevů z jeho života. První zpověď královny Johanny Bavorské, choti Václava IV., dále rozlíceného a žárlivého panovníka křičícího na Jana, mučení budoucího světce a poté i jeho potupnou smrt.

 

Za mostem jsme k Janině velkému údivu nepokračovali přímo do historického jádra Slavonic, ale vydali se podél potoka ke zbytkům bývalého městského opevnění.

 

Spolu s podzemním labyrintem se začalo budovat na příkaz krále Přemysla Otakara II. a dokončeno bylo roku 1366. Sestávalo ze tří bran a hradebních zdí s příkopy, obkružující celé historické jádro města. V 16.století jej doplnila parkánová zeď s baštami a u všech tří bran byly zbudovány předhradby. Z nich se do dnešní doby částečně zachoval barbakán u Dačické brány.

Mezi vnitřní a vnější parkánovou hradbou se nacházela zatrávněná plocha. Vnější hradební zeď byla lemována vodním příkopem plněným z rybníka za městem a ze Slavonického potoka. U vnější hradby stály věže vysoké 10 metrů, otevřené směrem k městu.Vnitřní hradbou umožňovaly průchod tři brány: Dolní Bolíkovská (dnes Dačická) od severu, Rakouská (zbořená) od jihu a Horní Jemnická od východu.

Svůj význam opevnění ztratilo už za třicetileté války a s příchodem 19.století přišla snaha vymanit se z těsného krunýře hradeb, jež městečko svíraly a nedopřávaly mu hospodářský rozmach a růst.

Velká část parkánové zdi byla tudíž zbourána (stejně tak Rakouská brána) a hlavní hradba se stala součástí měšťanských domů.

Od té doby byly zbytky opevnění několikrát opravovány a nejdůležitější rekonstrukce se odehrála koncem minulého století a začátkem třetího tisíciletí. Dnes je tato středověká městská fortifikace kulturní památkou.

 

My si nejprve prohlédli hlavní pozůstatky opevnění na východní straně historického jádra a pěšinou v zahradě pod hradbami a krátkou uličkou pak přišli k první zachovalé městské bráně – Jemnické.

 

Původně byla stavbou gotickou a v 16.století prošla renesanční přestavbou, která ji obohatila o atiku s cimbuřím. Věžovitá brána je hranolovým dvoupatrovým objektem, jehož omítku pokrývají sgrafitová psaníčka. V přízemí se nachází průjezd s lomeným gotickým portálem a valenou klenbou. Na průčelí je k vidění erb vídeňského měšťana Václava Osterreichera, který roku 1552 přispěl na její opravu. Jemnická brána umožňovala vstup do města od východu na Horní náměstí.

V současnosti je z ní obytný dům a její interiéry jsou tudíž nepřístupné.

Což nám ale vůbec nevadilo, neboť hned za branou jsme vstoupili na dlažbu „horního“ městského rynku, který je s tím druhým hlavním největší ozdobou malého příhraničního městečka, jež patřilo spolu s Dačicemi před „přestěhováním“ do Jihočeského kraje k nejzápadnějším moravským městům.

O renesanční vzhled slavonických měšťanských domů bohatě zdobených sgrafity se kdysi dávno přičinili tehdejší luteránští obyvatelé. I když bylo město za totalitního režimu obklopeno pohraničním pásmem, cestovní ruch naštěstí omezen nebyl a už roku 1961 došlo k vyhlášení městské památkové rezervace.

 

Jak jsme pak viděli, oproti rozlehlejšímu náměstí Míru je Horní náměstí ve skutečnosti jen rozšířenou ulicí. Rynek z obou stran lemují fronty starobylých domů zbudovaných na úzkých a dlouhých parcelách a směrem k náměstí vystrkující své bohatě zdobené honosné štíty.

Na západním konci rynku jsem narazili na kašnu s barokní skulpturou sv.Floriána a od ní si mohli prohlédnout nejkrásnější měšťanská stavení.

 

Z nich bych si dovolil „vypíchnout“ dům č.p.517 – „U Giordanů“, který býval luteránskou modlitebnou, dnes přístupnou veřejnosti. Budova má benátský štít se slepými arkádami a fasáda je pokryta sgrafity s mytologickými výjevy. V bývalé modlitebně v patře se zachovala původní cihlová podlaha a nástěnná malba Apokalypsy, my v ní ale kvůli brzké dopolední hodině bohužel nebyli.

 

Sousední stavení je dvojdomem s přepychovou fasádou a patro zdobí arkýř. Vysoký dvoupatrový lombardský štít krášlí slepé arkády a sgrafita s biblickými výjevy.

 

Dům č.p.520 má patro umístěno na krákorcích a atikou. Venkovní stěnu zdobí ohromná plocha pokrytá sgrafity, zobrazující náměty ze starých řeckých bájí, Nového zákona a také portréty rakouských arcivévodů. V interiéru se zachovala sklípková klenba. Tento dům patří k největším skvostům Slavonic a byl nominován na seznam UNESCO.

 

Vedlejší budova patří ve městě rovněž k těm nejnádhernějším. I tento dům s členitou fasádou má patro podepřeno krákorci a etážový benátský štít. Sgrafita patří k nejstarším v celé republice – pocházejí totiž už z roku 1547. Je na nich zobrazeno Deset stupňů lidského života, Kain s Ábelem a Samson. Originální horní pokoj má strop zdobený rokokovým štukovým ornamentem.

 

Samozřejmě, že i všechny ostatní domy nacházející se na Horním náměstí byly přinejmenším zajímavé a jedinou vadou na kráse bylo snad jen to, že zde není pěší zóna a tudíž neplatí zákaz vjezdu osobních automobilů, kterých tu bývá v sezóně již brzy po ránu jako much!

 

Z rynku jsme uličkou zamířili do ostrůvku historické zástavby, který od sebe odděluje oba městské rynky. Vznikl na místě zrušeného hřbitova, okolo jehož obvodu si pak měšťané vystavěli honosné domy. Jejich vysoké štíty bohužel zastínily lodi kostela, z nichž jsou vidět jen střechy. Nejvyšší část chrámu - věž zvonice (a zároveň bývalá hláska) je ale opravdu nepřehlédnutelnou dominantou středu města.

 

Původní gotický kostel zde stál už ve druhé polovině 13.století. Dnešní podoba trojlodní baziliky Nanebevzetí Panny Marie je o sto let mladší. Ve století šestnáctém byla doplněna o již zmíněnou věž, vysokou 56.5 metru, v jejímž šestém patře se nacházel byt hlásného. Vyhlídkový ochoz je v současnosti zpřístupněn veřejnosti a z výše téměř 34 m se otvírá překrásný výhled na centrum Slavonic i na okolí města. Kostel, obklopený věncem měšťanských stavení, je z hlediska architektury hodnotný především prvky pocházejícími z období vrcholné gotiky.

 

Kdybych nikdy nespatřil Telč, pokládal bych maličké historické centrum Slavonic za jedno vůbec nejkrásnější u nás. Takhle se ale (spolu s dalšími sídly) ocitlo až na následujících šprušlích mého pomyslného žebříčku městských NEJ, leč na druhé straně jsem toho názoru, že si přízvisko „Malá Telč“ městečko Slavonice rozhodně zaslouží.

Většina budov historického jádra totiž dodnes nese podobu z 16. století, kdy Slavonice dosáhly svého největšího rozmachu. Staré gotické domy dostávaly jeden po druhém nový renesanční háv, o což se postarali hlavně rakouští stavitelé, z nichž patřil k nejvýznamnějším Leopold Esteraich. Stavení se poté mohla pyšnit novými honosnými vysokými štíty, fasády pokryla rozsáhlá a mnohde zdobná sgrafita, proměnou prošly i interiéry, jen ty mázhausy zůstaly vesměs zachovány v původní gotické podobě.

 

Rovněž hlavní městský rynek – náměstí Míru obklopuje spousta památných a umělecky cenných stavení, jež ve spojení s budovami vypínajícími se na náměstí Horním vytvářejí v centru města atmosféru přímo pohádkovou a člověk při procházce přímo cítí i ten - byť lidským zrakům neviditelný - dotek renesance.

Plochu náměstí krášlí kašna se sochou Panny Marie Immaculaty se čtvercovou nádrží, z níž trčí toskánský sloup plnící předtím funkci pranýře. Na něj byla mnohem později osazena barokní socha Madony. Kašna je zdobena pětilistými růžemi, známým erbem pánů z Hradce – původních majitelů města a okolo ní jsou umístěny lavičky. Lákají k posezení a sledování okolního „cvrkotu,“ ale nabízejí též možnost z odstupu obdivovat nejzajímavější stavení rynek obklopující.

 

Na jižní straně je k vidění několik budov s pozdně gotickými štíty. Jednu z nich zdobí nástěnné malby lovců a volutový štít je opatřen napodobeninami sloupů – pilastry.

I další stavení jsou pozdně gotická anebo renesanční, někde zakončená atikou s cimbuřím a fasádami pokrytými sgrafitovými psaníčky. V přízemí domů se nacházejí zachovalé mázhausy.

Na severní straně náměstí se tyčí budova radnice. Původní pocházela z šestnáctého století, ale po demolici z roku 1909 byla přestavěna na neorenesanční a secesní objekt.

Vedle stojí budova dnes využívaná na Infocentrum a Slavonické muzeum. Část expozic je věnována historii města od 12. do 19.století a nová expozice návštěvníky seznámí s osudy sídla v rušném dvacátém století.

Objekt fary (dříve pošta) je v jádru gotickým patrovým stavením na fasádě s minimem sgrafit. Prošel renesanční, barokní i klasicistní přestavbou, ale oproti ostatním domům nemá průčelní štít s falešným patrem.

Stavení čp.480 pochází ze 16.století a je renesanční. V jeho mázhausu je k vidění velmi cenná vějířová sklípkovitá („diamantová“) klenba. Stěny místností zdobí sgrafita s barevnými erby Zachariáše z Hradce, jeho ženy Kateřiny a výjev Kalvárie. V patře se nachází síň s nástěnnými malbami na motivy Nového zákona a s erby.

Před tímto domem se nachází vstup do Slavonického podzemí.

 

Protože kromě stravy duševní (krásy se ale nenajíme!) člověk k životu potřebuje i tu přízemní - reálnou, zjistili jsme, že budeme muset po důkladné obhlídce rynku najít nějakou osvěžovnu. Což by tady na náměstí Míru ale problémem být nemělo.

 

Ještě před tím jsme ale uličkou z rynku zamířili ke starobylé Dačické bráně.

 

Byla původně gotická, ale před polovinou 16.století prošla renesanční úpravou. Tato vysoká hranolová věž má stupňovité štíty, jejichž fasády jsou sgrafitově kvádrovány. Šindelová střecha byla v 18.století doplněna barokní věžičkou.

Tento objekt je běžně veřejnosti přístupný a návštěvník zde prý uvidí drážku pro padací mříž a v interiéru si může prohlédnout historické fotografie a po úzkých schodech vystoupat až do věžního krovu.

 

My se bohužel dovnitř nedostali a namísto toho jsme Dačickou uličkou prošli historickým jádrem až na jeho konec. Tady odbočili ulicí Jana Žižky k západu k dalším zbytkům městského opevnění i se severozápadní baštou a od ní dalšími uličkami prokličkovali zpět na náměstí Míru. Na tomto nejužším konci nás upoutal jeden renesanční dům s nádhernou sgrafitovou fasádou.

 

Co se týče předčasného oběda, tak s ním jsme na rynku narazili – restaurace ještě otevřeny nebyly, takže jsme se stavili za „ostrůvkem“ mezi náměstími v jedné cukrárně alespoň na nějaký ten mok.

 

Pomalu nastal čas se se Slavonicemi rozloučit. Před odchodem z náměstí Míru jsem ještě zvědavě nakouknul do obchůdku s Mařížskou keramikou, kde mi hodný mládenec prodavač dovolil pořídit i nějakou tu fotečku.

 

No a pak už jsme s Janou zamířili nazpět na nádraží...