DAČICE 2022 - 8.Courání Telčí

Ve středu ráno budíček o půl šesté, protože vláček do „Velkých Slavonic“ – do Telče, nám odjíždí už v sedm. Na obloze se sice motaly jakési pofiderní mraky, naštěstí těsně předtím, než jsme přijeli do cílové stanice, z nebe zmizely. Druhou snídani jsme vyřešili v restauraci (spíše bufetu) jménem Svačinka. Za ní přicházíme k zajímavé hřbitovní bráně s malbou Panenky Marie a svaté Anny. Já ještě zvědavě nakouknul dovnitř areálu, kde se mezi rovy vypínal barokní kostelík sv.Anny a vzápětí s ženou pokračujeme Svatoanenskou ulicí k k pěknému, rovněž baroknímu sousoší sv.Rodiny. Další světec – ten náš nejpopulárnější, stál na hrázi Ulického rybníka, odkud se nám (už podruhé v životě!) na centrum Teče otevřel ten nejkrásnější pohled.

 

Představovat blíže město zapsané do Seznamu světového kulturního dědictví by bylo nošením sov do Athén. Kdo se osobně neprošel jeho historickým jádrem s dechberoucím náměstím, určitě jej zná alespoň z obrázků, dokumentů anebo různých filmů, jež se zde natáčely.

Město je to přespanilé… jen netuším, zdali bylo při zápisu do UNESCO jedním z kritérií rovněž panoráma města viděné přes hladinu Ulického rybníka, v níž se jako v zrcadle obdivně shlíží věž chrámu sv.Jakuba, dvojice věží kostela Jména Ježíš, rozsáhlý blok budov bývalé jezuitské koleje, vyhlídková věž chrámu sv.Ducha a mnohé měšťanské domy.

 

Já osobně si myslím, že patří k nejkrásnějším u nás a řadil bych jej - hned za panorámatem Hradčan a Českého Krumlova – na čestné třetí místo.

 

Pěkný výhled na Telč byl i z Belpské lávky. Poté už jsme se ocitli v historickém jádru města… a po dalších pár krocích i na jeho úžasném náměstí, které člověku odjinud připadá, jako by se najednou ocitl v pohádce! (Samozřejmě za předpokladu, že právě panuje přívětivé počasí.)

 

Tady opravdu stačí jen přivřít oči a nechat se unést fantazií do časů, kdy zde vládl pan Zachariáš z Hradce. V té době tu namísto dnešních moderních automobilů projížděly panské kočáry či obrnění jezdci na koních a vyhýbali se povozům kupčíků, vrchovatě naloženým zbožím. Přes všechen ruch ale rynek vypadal poloprázdný, neboť byl (tak jako dnes) velice rozsáhlý.

 

Pan Zachariáš z Hradce byl dobrým hospodářem i člověkem s mocně vyvinutým smyslem pro krásu. Což dokázal již při přestavbě gotického hradu na skutečně reprezentační renesanční sídlo. Jeho duch a vůle byla tak silná, že ovlivnila i celkovou podobu města. Měšťané rádi změnili podobu štítů svých gotických domů za štíty renesanční, neboť napodobování stylu bohatých a mocných zřejmě máme v genech už od pravěku. Naštěstí se tak nedělo bezmyšlenkovitě ba ani bezhlavě, ale za tichého, leč přísného dohledu ducha Estéta.

 

Když pak město dorostlo do věku baroka, na domech na náměstí se v tomto slohu změnilo několik domovních štítů a leckde i interiéry. Prapůvodcem nového stavebního ruchu se stala nová telčská paní - vdova Františka Sladová, která sem po skonu svého chotě povolala jezuity. Ti v novém stavebním stylu zbudovali školu, gymnázium a později ještě několik důležitých budov.

Stejnou podobu dostaly i některé stavby sakrální, což městu dodalo nevídanou pohádkovou krásu. Telčské náměstí si ale zachovalo převážně svoji původní renesanční podobu. Pověst o něm se pak přes hory a doly donesla až do daleké ciziny, do sídla království jménem UNESCO, jež roku 1992 přivinulo Telč do své ochranné náruče.

 

Když už jsem zmínil pohádky, tak k těm nejvydařenějším a nejznámějším snímkům patří Pyšná princezna, Z pekla štěstí a Jak se budí princezny.

K méně pohádkovým např. Srdce z celofánu, Až přijde kocour, Hry lásky šálivé, Svatby pana Voka či Mistr kat...a názvy TV seriálů, jejichž epizody se zde natáčely, by vydaly na pořádně dlouhý seznam.

 

Po vzrušující fotografické procházce rynkem s jeho dvěmi kašnami, barokním Mariánským sloupem a bezpočtem nádherných měštanských stavení jsme zamířili k zámku, kde jsme se dozvěděli jobovku: renesanční sály se právě renovují a jediný prohlídkový okruh je věnován poslednímu majiteli zámku!

Nad čímž se nám poněkud protáhly nosy. A rozhodli se, že zámecké interiéry navštívíme až při naší příští návštěvě Telče. (Jen doufám, že to nebude zase až za dalších deset let.)

 

Namísto feudálního sídla jsme omrkli dvůr bývalé jezuitské koleje s Univerzitní kavárnou, kde se dalo v příjemném prostředí posedět i venku a objednali si pivko a limonádu. Při konzumaci moku jsem zaregistroval, že dvůr zdobí i jedna ze soch Olbrama Zoubka.

 

Následovala prohlídka zámecké zahrady. Její úplně první podoba vznikla před koncem 16.století za éry nejslavnějšího držitele Telče – Zachariáše z Hradce. V dalších stoletích byla rozšířena a prošla proměnou na anglický park. V západní části zahrady se nacházela bažantnice a stála zde oranžerie. Ta byla před polovinou 19.století přestavěna na velmi líbivý klasicistní skleník. Terasu před ním zdobí kruhová kašínka se skalkou a vodotryskem a je obklopena záhony rudých růží.

V „revolučním“ roku 1848 ve skleníku pracoval B.Roezl, který byl nejen zahradníkem, ale rovněž cestovatelem a na svých cestách objevil nové druhy orchidejí.

 

Před odchodem ze zahrady jsem vytáhl mobil a zavolal své milované rodičce:

 

„Jak sa máte a gde zrovna ste?“ ptala se mama, velká milovnice pohádky Pyšná princezna.

„Zavaž mi střevíček,“ odvětil jsem.

 

Pak jsme se vydali do Švejk restaurantu na oběd – moravského vrabce, a po něm na zpáteční přesun náměstím k Horní bráně a Svatoanenskou ulicí směr nádraží. Poněvadž jsme měli do odjezdu vlaku skoro hodinku čas, stavili jsme se v šíleném popoledním horku ještě na pivo a limo v Krušovické hospodě.

 

Na nádru se nacházela početná skupina dětí ze školního výletu. Zaujala hlavně jedna krásná mladičká blondýnka, možná budoucí Miss ČR... ale aby se jí stala, bude muset změnit své chování: dívenka obklopená zamilovanými spolužáky totiž v rukou držela jakousi gumovou atrapu kukuřice, mlátila je s ní vší silou po kebulích, ale ti kluci se jen přiblble usmívali a drželi a drželi.

 

Až se stydím napsat, jaká ta dítka dělala (navzdory přítomnosti dvou bohužel nevšímavých učitelek) ve vlaku rambajz. My se v rámci zachování duševního zdraví od mladých výletníků raději přemístili do přední části vlaku. Začala mi totiž cukat ruka, chtějící dát těm největším výtržníkům na prdel, jenže to se dnes bohužel dle směrnic EU nesmí.

 

Holt jiná doba, jiný mrav...