Do Moravské krásy pt. 1.

Pracovní vytížení v červenci mě bohužel znemožnilo absolvovat nějaký vícedenní výjezd, takže až tradiční srpnový zájezd byl příležitostí na čas opustit bydliště a vypnout z pracovního tempa.

O cíli výletu je obvykle rozhodnuto již v zimě, tedy někdy v únoru, kdy nám Miluška prozradí nejen cíl cyklistického zájezdu, ale i částku zálohy, kterou je třeba zavčas uhradit. Letos to nebude zas tak daleko, nicméně oblast značně atraktivní – Blansko jako bydliště a v okolí je Moravský kras. Jakožto rodilým Moravákům zas není tento kraj tak zcela neznámý, ale vždy se najde místo, kde jsme nebyli, či něco, co je třeba v paměti oživit.

 

17.8. 2016

Protože je ta naše Morava relativně malá, sraz k odjezdu je stanoven poměrně pozdě, na osmou raní, ale již nějakou dobu před stanovenou hodinou je autobus přistaven a kdo dorazí dřív, může v klidu nakládat. I přes četné uzavírky cesta není nijak zdlouhavá, podle předpokladu jedeme na Mohelnici, Moravskou Třebovou, Svitavy a kolem stejnojmenné řeky k cíli. Odhad na dvě hodiny vychází.

Letos bydlíme ve školním internátu místní průmyslovky, pokoje jsou dvoulůžkové, se sociálním zařízením. Snídaně jsou ve školní jídelně.

A protože jsme v Blansku zavčas, není důvod brzy vyrazit na nějaký výlet. Správné by sice bylo nejdřív navštívit naše přechodné bydliště. To je sice známé již od 12. století, ale městem je kupodivu Blansko až od roku 1905. Do té doby užívalo označení městys. Historické jádro je tu vskutku minimální, většina města je na první pohled tvořena paneláky, ale při detailnějším zkoumání se pár památkových objektů najde. Ovšem Blansko je v prvé řadě známé jako centrum železářství a průmyslu.

Naše ubytovna je blízko severního okraje města, a protože už mám z domu nějaké trasy vymyšlené, brzy se na jedné dohodneme. I poloha na kraji města se nám k tomu hodí. Vyrážíme okolo Kauflandu, s výpadovkou je souběžná cyklostezka do Ráječka, nevelké vsi severně Blanska, důležitější je až ta další, vlastně spojená obec Rájec-Jestřebí. Přesně ta první část Rájec nad Svitavou. Stěžejním lákadlem je barokní zámek. Původně v Rájci byly nějaké gotické tvrze, panství tu střídalo různé vlastníky, to podstatné přišlo v 18. století s příchodem Antonína Karla ze Salm-Reiffercheidtu. Podle plánů francouzsko-italského architekta Amanda Marcela Canevala dal vystavět rokokově-klasicistní zámek s hlavní centrální budovou a postranními vedlejšími stavbami.

Krásná stavba určitě spolkla značné prostředky, ovšem Salmové byli čilými podnikateli, mimo jiné i jim můžeme přičítat rozvoj zdejších železáren.

Prohlídku si sice odpustíme, nicméně nejen děvčata jsou potěšena malou galerií suvenýrů, obrázků aj. U vchodu do do zámku mají socho Josefa II., téměř tu samou co máme u nás na pěší zóně. V Blansku se jich vyrobily určitě desítky.

Poslední výlety jsme zahajovali návštěvou nějakého minipivovaru (Krásná Lípa), nebo kde se pivo z malého pivovaru točí (Slavičín), takž tradici dodržíme. Ačkoliv dnes to nebude pivovar úplně malý. Projedeme část Jestřebí, další cyklostezka nás provází k Bořitovu, objedeme jeden kruháč, rybník a jsme v Černé Hoře. Zdejší pivovar se chlubí, že je údajně nejstarší na Moravě. To je samozřejmě diskutabilní, ten současný je průmyslový pivovar z konce 19. století, nicméně tradice výroby národního nápoje je prastará. Coby student jsem chodíval v Brně do Černohorské pivnice. Bývala na Masarykově třídě (tehdy Vítězství), kousek od nádraží, k mání bylo světlé i černé pivo a řezané (to jsme u nás na malém městě neznali), výborný guláš. Bohužel hospodu zavřeli po listopadu, byly tam nějaké oděvy, co je dnes netuším. Určitě velká škoda nejen pro Brňáky.

Naštěstí pivo se v Černé Hoře vaří pořád dobré. I ten tradiční Granát, světlé Matouš aj. Hospoda je v exkluzivním hotelu Sladovna a jak při příchodu zjistíme, je nás víc z autobusu, které pivovar přilákal.

V Černé Hoře mají i zámek, v něm domov důchodců. Už ten je na malém vrchu. Okolí Blanska, tedy i Moravský kras patří do pohoří spíše vysočiny, které říkáme Drahanská. Doposud jsme se pohybovali v údolí, je tedy čas nějaký kopec absolvovat, táhlé, místy i prudší stoupání nás vyvede o nějakých 150 metrů výš, cílem je rozhledna Žernovník. Věž nevysoká, téměř dokonalý kruhový rozhled je poněkud zahalen oblačností. Něco ale vidět je, popis na tabulkách prozradí kde co vidíme, k velkému zklamání jen ten Kojál chybí.

Pokračujeme z kopce do kopce, Malá Lhota, Újezd, Lažany, Lipůvka. U Lažan se až nepříjemně blížíme k dálkové silnici 43, s evropskou E 461. Naštěstí tu zavčasu vymysleli cyklostezku, díky níž si i z blízka můžeme prohlížet kolosální techniku, jíž dnes disponují zemědělci. Na restauraci U Formana v Lipůvce prý jen tak nezapomeneme – co se týče kvality podávaného, vskutku místní nelhali.

Večeři máme odbytou, Svinošice, Šebrov-Kateřina (tam jen závistivě koukám na středověký kostel), sjezd k Svitavě a domů, na rozjezd dobré. No dobré, trošku mě zaráží, jak se tu opírají do nás cyklistů. Silnice na Blansko je poměrně frekventovaná a to nejen ze strany motoristů, ale i cyklistů – ono zde mnoho jiných možností není, pokud se zrovna nepotřebujete trmácet přes hory, doly. Tak místo aby se uvažovalo, lépe přímo přikročilo k realizaci nějaké cyklostezky, nebo rozšíření silnice, nabádají cyklisty aby využili mnohdy úzkého pruhu krajnice, a motoristy upozorní žlutými výstrahami na zvýšený výskyt jakéhosi odporného druhu...


1.

2.

3.

4.