Kolečko navíc a do Skřítecké rokle

O Skřítku a běžkařských stopách v jeho okolí už jsem toho napsal víc než dost, takže najít tady ještě něco nového je už dosti obtížné. Nicméně přeci jen jsem měl ještě jedno místo, které mi kolem Skřítku v zimě tak nějak chybělo (ono by se toho našlo možná i víc, ale jde mi o místa podstatnější).

Klidně bych článek mohl uvést podtitulem „Návrat ztracené běžkařky“. Sice mě lákalo navštívit i nějaké jiné místo, ale když v pátek Alenka přinesla láhev na volejbal a myšlenku, že by chtěla zkusit nějaké běžky, volba na horský přechod byla schváleno.

Před vánoci totiž podstoupila drobnou operaci kolena, takže podstatnou část sezony tráví rekonvalescencí. No a na Skřítku se relativně příhodný terén pro takovou zátěž dá lehce najít. Odjezd je určen na relativně brzkou dobu 7.55, čili v konečné zastávce jsme o půl deváté. Máme to sem díky novému spoji vskutku v příjemnou hodinu, jen ouha, motorest je ještě zavřený (v lednu stejným spojem bylo otevřeno), číšníci prý dorazí až v 9, no tak rychle (někteří) obouváme běžky a jedeme na malé kolečko (tzv. Červený okruh). Musím se přiznat, že ani nevím, kdy jsme ho jeli naposledy, prostě je to tak nicotná trasa, že ji obvykle necháváme nepovšimnutou. Ovšem na rozježdění po nicnedělání pro začátek Alče stačí. Kolečko je totiž vedené kolem vrchu Závora takřka po vrstevnici s minimálním převýšením. Navíc předešlý večer trasu najela rolba a podle pohledu jsme vlastně první, kdo vyjíždí do tratě. Ani jsem nemazal, stačí vosk z minulého týdne, co jsme mazali na Šerlichu. Okruh utekl jako voda, jen poslední úsek nad silnicí č. 11 je trošku obtížnější, je tam užší cesta, tak se rolba nevleze a je tam jen tak volná stopa (maximálně najetá skútrem).

Mezitím je hospoda otevřená, tak si dopřejeme první občerstvení. Na Skřítku zatím panují téměř ideální podmínky, jen sluníčko se nechce ukazovat, tak mě děvčata povolí vydat se z druhou skupinou (přijela nás větší parta) na Rabštejn. Ti jsou ovšem už celkem zajetí (myslím v hospodě) a nechce se mě zas tak dlouho vysedávat, tak vyrážím o něco dřív. Směr máme klasický po modré k silničce a podle stavu po okruhu, nebo právě po cestě (modrá TZ).

V plánu ale mám ještě kratší, asi 1 km odbočku pod Bílý kámen. Jde o neoznačenou lesní cestu, která je z části souběžná cca o 300 m nad lesní asfaltkou (zelená TZ) co vede na Hvězdu. Cesta vede po severním úbočí masivu Bílých a Černých kamenů (nejvyšší hory Hraběšické hornatiny). Po necelém kilometru je totiž k vidění výše zmíněná zajímavost, kterou jsem chtěl tak nějak zevrubně prozkoumat v zimní vyvedení. Od lyžařské stopy odbočím po zapadané cestě (je tam trošku pěších stop), velký posed ubezpečí, že jdu správně, skalka u cesty prozrazuje, že jse na místě. K cíli sundám běžky a pěšinkou nad cestu. Si 20 m a je tu štola Pod Bílým kamenem (případně se jí říká Skřítecká rokle). Jde vlastně pozůstatek po stříbrném dolu. Ten tajně provozovali penězokazci. Důl by asi v bůhvíjakém stavu, takže se časem propadl a zbyla z něj velká díra do země. Když není sníh, dá se celkem bez problému sestoupit až k malému jezírku, nechci ale moc pokoušet osud, tak jen na krajíček, i tam mě přišly vhod nějaké smrčky, které posloužily místo záchranných lan.

V slunečném počasí by asi štola působila zajímavěji, ale i tak vysoká skalní stěna nad propadlinou působí dosti hrozivě. Na stěnách jsou malé rampouchy či ledopády, za vydatnějších zim bývají prý i větší.

S úspěchem se drápu zpět a abych se nemusel úplně vracet od zmíněného posedu to střihnu k vyjeté stopě trošku šikmo. Brzy už jsem na cestě a jak je vidět, ač tudy projelo nějaké auto (asi čtyřkolka), je sněhu dost a podle stop to bude na Rabštejn v pohodě. Vlastně celá asfaltečka je totiž z kopce (nic prudkého) a sníh je tak akorát, většinou stačí sem tam odražení, tak ani nemusím na okruh (i když i ten vypadá hezky).

Už podle množství automobilů kolem motorestu šlo usoudit, že v hospodě bude plno. Podle krátkého náhledu moje druhá skupina ještě nedorazila, sotva ale vystojím frontu na Kvapníka (nefiltrovaný speciál ze Sobotína), doráží zbytek běžkařů.

Máme i štěstí, že se uvolní prázdný stůl, tak je i místo na usednutí v oblíbené putyce.

Ve vytopené hospůdce by se sedělo dlouho, ale ne všichni běžkaři (ky) jsou tak rychlé, tak po necelé hodince na zpáteční cestu. Teď klasicky přes Hvězdu (žlutá a červená TZ), dle lyžařského označení žlutý okruh, i když je to vlastně jen trasa tam a zpátky. Vosk ze Šerlichu stále drží, tak nedomazávám, spíš se ještě jednou svezu zpátky k opozdilcům (tu domazávají), ještě krátké spočinutí na samotné Hvězdě. Z té je vlastně asi „nejnáročnější“ stoupák, zhruba k serpentině, pak mírnější po severním úbočí Skal a Černých kamenů, zhruba do 900 nadmořských metrů, pak je to taková rovinka, nenáročný sjezd ke Krtinci a skoro cílová rovinka k rozcestí Pod Bílým kamenem, odkud je to už k motorestu a autobusu vskutku několik hodů kamenem.

Smůlou tak zůstává pošmourné počasí bez sluníčka (na hřebenu možná byla inverze), ale díky tomu je zase stabilní teplota a moc hezký sníh (z pohledu běžkaře).