Krnov a okolí v srpnu 2020, pt. 3, (vypuštěná přehrada, Zátor, návštěva Opavy)

17.8. 2020

Pondělní ráno až dopoledne slibuje příjemný až horký den, tak radím, kdo má, přibalit si i plavky, v mapě to na nějaké koupaliště skoro vypadá.

Jenže to si člověk něco představuje a nakonec je všechno jinak. Ale postupně. Vyrážíme již známým směrem kolem Petrova rybníka, cyklostezkou a odbočkou do kopečka do Úvalna. Vynecháme ale ostrý výjezd k rozhledně a pokračujeme rovným směrem polně lesní krajinou. V mapě mě zaujala značka zříceniny na kraji lesa, v konkrétní mapě ale zřejmě byla značka umístěna nesprávně. Navíc na kraji lesního porostu se nějaký kopec jeví, jako ideální lokalita pro stavbu obranného stavení. Lesem vede i zpočátku snesitelná lesní cesta s zeleným turistickým značením.

Bohužel jak objevím, návrší Žežulka žádný hrad neskrývá. Navíc se dosti zhoršuje lesní cesta, respektive se mění v prudce svažující pěšinu, ve spodní části poněkud zarostlou a bahnitou, dosti podobné deštnému pralesu. Naštěstí úsek džunglí dlouho netrvá a jsme u prvních stavení osady Pocheň. Takže zmíněný hrádek je až tady někde dole, jak jsem ale zjistil až po čase. Na potoce Čižina by měla být malá přehrada, ta je ale už nějakou dobu vypuštěná, takže i koupání se neuskuteční, snad až za rok.

Poněkud zklamaně tedy pokračujeme v pouti. Nejbližší místo k překonání smutných událostí je jak známo hospoda. Do Brumovic musíme nejdřív překonat asi 50 m převýšení, zbytek dojet v rovném úseku. Občerstvovna je poblíž místního kostela a potkáváme jednu skupinu spřátelených cyklistů, kteří vyrazili obdobným směrem, ale nezdržovali se hledáním nějaké zříceniny a pohodlněji to objeli lesní cyklotrasou 6159.

Další směr se částečně vrací, ale pokračujeme k části Brumovic s prapodivným názvem Úblo. Je to nějaká zkomolenina německého Aubeln, ale i to je tak prazvláštní slovo, že i překladač je nezná. Ale můžeme se setkat i s dalším zajímavým výrazem Hublo…

V současné době vesnici obývá něco kolem 160 obyvatel a ti asi chodí do hospody do nadřazených Brumovic. Asi nejzajímavějším objektem je novogotický kostel Nejsvětějšího Vykupitele, který je ovšem nepřístupný.

Cesta pokračuje otevřenou krajinou se vzdáleným cílem na Pradědu, ten je ovšem na obzoru, skutečným bližším cílem je zhruba tisícový Lichnov. To už je samozřejmě samostatná obec. Je dosti roztažený podél potoka stejnojmenného názvu, tedy Lichnovského. Je celkem běžné, že hospody tu otvírají až později, takže jedinou zajímavostí je do červena vybarvený kostel sv. Mikuláše. Okolní krajina patří do krajinného celku Nízkého Jeseníku, severní nebo severovýchodní část je pojmenovaná jako Brantická vrchovina, nejvyšší kopce jsou ale severněji kolem říčky Opavice, v této části se kopce pohybují většinou v kótách kolem pětistovky. Těch 500 m musíme téměř překonat do vedlejšího severního údolí kolem řeky Opavy.

Mělké sedlo poblíž návrší Nad Kukačkou odděluje i katastr vedlejšího Zátoru. Pro obec jsme kdysi vyráběli kalendáře. Obrázky jsme dostali od tamních občanů. Jedníím ze zajímavých obrázků byl historický patník, který sloužil i jako směrovník. Většinu fotek, jako byla škola, kostel, obecní úřad nebo zřícenina jsem si v mapě i našel, tento patník ovšem v žádném kartografickém díle obsžen nebyl. Nyní mám tedy problém vyřešen.

Současný Zátor se skládá ze dvou částí. Samotný Zátor se táhne v údolíčku potoka defakto hned pod kopcem. V nejnižší části (za železnicí) se rozkládá pomyslné centrum s kostelem, hřbitovem, mateřskou školkou, pomníkem a kyselkou.

Ještě by to měl být obecní úřad, ale ten je o něco dál. Kromě kostela stojí za pozornost zelená budova, spíš přístřešek nebo taková lepší autobusová zastávka.

Ta ukrývá pumpa, která obsluhuje vrt místní kyselky. Minerální voda má vcelku příjemnou chuť, má ale i protichůdné účinky, na jedné straně podporuje chuť k jídlu, ale může i působit proti zácpě.

Dolní část Zátoru jsou Loučky a rozkládají se kolem toku Opavy. Je tu i budova s restaurací, ale podle dělníků na střeše to vypadá na zavřený lokál. Naštěstí ochotný pokrývač nás nasměruje cyklotrasou 503 k vodnímu náhonu. V objektu malé vodní elektrárny je příhodná sezónní hospůdka Kanál Pub. Hospůdka je jeden z posledních domů zástavby Zátoru-Louček. O nějaký půlkilometr dál na západ (kde se údolí Opavy více zužuje) by měla stát hráz vodního díla Nové Heřmínovy. Výstavba ale je opět o něco posunuta, min. do roku 2025.

Vracíme se kolem továrny k Opavě a opět u zavřené hospody zadními uličkami opět po cyklo 503 směřujeme na volně navazující Brantice s renesančním kostelem. Za Branticemi už vjíždíme do Kostelce, což je již krnovská část. K večeři jsme sice hledali něco v Chářově, tady ale nic kloudného nenalézáme, tak se obracíme k centru, k hotelu Pepa s již osvědčenou restaurací U Vývrtky.

 

18.–19.8. 2020

Předpověď počasí na úterý neslibovala nic optimistického. Poměrně ve velké skupině tak vyrážíme k blízkému nádraží Krnov-Cvilín. Do Opavy je to cca půl hodiny. Mimo povinnostní zastávky v Nové sladovně (v zákulisí obchodního domu Breda- Weinstein) se pak stala hlavní náplní větší části opavské návštěvy prohlídka Slezského muzea. Tam jsme přežili i většinu průtrže mračen, po té druhá zastávka ve sladovně s pochoutkou v podobě vepřové panenky. Večírek v Krnově s počátkem v zámecké hospodě Pod Obrazem se vzorky Nachmelené Opice…

V den návratu, tedy ve středu pak prší od rána, takže balíme dřív než bylo plánováno, vedoucí zájezdu objedná i dřívější příjezd autobusu. Než dojede, nakouknu do blízké Flemmichovy vily. Městské muzeum jsem sice již viděl, ale proč se nepodívat na nějakou aktuální výstavu (Věra Siffer), když je to za nějakých 10 korun.


Pt. 1

Pt. 2