Mírovská věznice, ohořelá auta, trpaslíci, ptačí mumie a zelené pivo

I když se to možná na první pohled nezdá, autor tohoto článku nehodlá popisovat stavy po požití halucinogenů ani jiných psychotropních látek, ale pouze se podělit o zážitky z jedné jarní cesty (jenom se hned na úvod musím přiznat, že název článku je tak trochu mystifikací nebo spíše básnickou licencí, protože trpajzlík byl ve skutečnosti pouze jeden, ohořelé auto také, zatímco různých neuvedených parožnatců jsme potkali dost a dost). Když jsem se totiž nedávno pozeptal kamarádů, kam že letos povede naše první jarní výprava, čekal jsem obvyklou odpověď směřující k oblasti Litovelského Pomoraví. Tentokrát však došlo k neočekávané změně a naše kroky – či spíše kola našich bicyklů -  zamířily do vlnek Zábřežské vrchoviny.  Nejprve jsme se ovšem svezli do Mohelnice vlakem jako páni … a já díky tradičnímu velmi brzkému vstávání stihl pořídit i pár fotografií hodně kulatého měsíce.

Na mohelnickém nádraží nasedneme na kola a s povděkem konstatujeme, že teplota od rána výrazně stoupla a od pusy se nám už nekouří. Odsud se podél kempu - a po průjezdu Křemačovem – dostáváme do Řepové (kde se krátce zdržíme u tamního kostelíka a kde si kolega zopakuje základy jazyka našich někdejších pobratimů největších) a poté již k naší první plánované zastávce, kterou je obec – a někdejší městečko – Mírov. Toto místo sice asi nejvíce proslavil útěk Jiřího Kajínka, ale všichni příznivci naší historie a všech pamětihodností jistě ví, že zdejší „lapák“ byl původně středověkým biskupským hradem, jehož dějiny sahají až někam do poloviny 13. století.

Většina účastníků výpravy (a že nás tentokrát bylo …) ihned zamíří k dřevěné altánové vyhlídce na (převážně) neogotický pevnostní komplex s barokním kostelem sv. Markéty, jen dva z nás se alespoň chvilku věnují také drobným památkám obce, kterých je zde k vidění rozhodně více než jen malé množství. Já se zdržím o trošku déle, takže ostatní dojedu až ve chvíli, kdy už hodují na Mírovském gruntu. Je to teď sice jen „provizorka“, ale Bernard i tak chutnal skvěle.

A potom se již vydáme proti toku (takže pořád stoupáme) říčky Mírovky a směrem Svojanovským. Jedeme po cyklotrase 6202 (ale cestou jsme „potkali“ také TZ snad všech barev) a to dosti „rotrhaně“. Mineme Mírovský rybník se Starým mlýnem (který ovšem vypadá spíše jako historický pivovar),pár kusů skotu a na okraji lesa narazíme na ohořelé vozidlo. Je opravdu hodně „vytuněné“ a nás by docela zajímalo, jestli šlo o likvidaci nepohodlného vraku nebo o zásah útvaru URNA proti prchajícím zločincům …

Cesta kolem meandrů říčky a kvetoucích blatouchů probíhá klidně a díky počasí i příjemně, jenom na zničené lesy a spousty kmenů u silnice je pohled smutný až lehce depresivní. Postupně za námi zůstává Nový Maletín, Svojanov i několik drobných památek, které v drtivé většině spojuje korpus Ukřižovaného, reliéf Panny Marie Bolestné i maletínský pískovec, až dojedeme – teď už po cyklotrase č. 4063 - k rybníku Maletín. Krátká pauza, debata o tom, že od dob našeho mládí se nějak podezřele zvýšit počet „státem uznávaných a zákonem chráněných“ pohlaví a po chvilce dorazíme ke kempu Iveta.

Toto tábořiště neznáme, takže zastávka. Personál příjemný, nabídka pestrá, a tak nezbývá než „pobejt“ o něco déle. Bylo totiž potřeba ochutnat piva různých barev i síly. To nejsilnější zelené jsem si ovšem dal v první rundě jako první... a jediný. Vzápětí jsem byl sám překvapen, kolik členů i členek kolektivu mě s chutí napodobilo. Následovaly všechny typy klobásek a gulášová polévka a zastávka u Ivety se tak lehce protáhla. Zde jsme také jako bonus našli – v názvu článku zmíněné – ptačí mumie, které jsem původně označil za kostrouny. Jednalo se v podstatě o zvláštní až lehce morbidní - na smrku umístěné - „sousoší“, zobrazující nějakého dravce likvidujícího sojku. A také jsme našim mladším kamarádům vysvětlili, jak se hrají ruské kuželky. Tento druh sportu jsme už neprovozovali opravdu hodně dlouho …

Všude kolem nás se nacházel věhlasný maletínský pískovec, který se díky jednomu olomouckému sloupku dostal až na seznam kulturního dědictví UNESCO, a tak jsme se na něj vzápětí zajeli podívat zblízka. Nejprve jsme ovšem ochutnali „zázračnou“ vodu z pramene U dvou Janů. Více než samotný výtok tekutiny nás zaujal reliéf s hlavou statného trpaslíka nebo dřevěné atrakce, kterým dominovalo bludiště a skulptury stáda vysoké. Mnozí z nás se také s parožím nad hlavou ihned nechali ochotně zvěčnit objektivy fotoaparátů. Pak již jen krátká zastávka (tedy zastavili jsme jen dva) v jednom ze zdejších proslulých lomů a pokračujeme dále, tentokrát i podstatně výše. Musíme totiž vystoupat až k vrtuli (105 m vysoká větrná elektrárna) na křižovatce se Švédskou cestou, tedy na – či spíše pod - Jahodnici.   

Jsme ve výšce 567 nadmořských metrů a je jasné, že dnes nás už moc stoupání nečeká. Krátká zastávka v Dlouhé Vsi, kde všechno kvete jako v máji, zatímco v dáli jsou vidět zasněžené vrcholky Jeseníků, a potom již sjezd do Bozeňova, tedy správně do Dolního Bušínova. Někdo přes Hynčinu, někdo po modré, ale v hospodě jsme se našli všichni. Ceny jsou zde – na tento region – více než vzorné (jedenáctka za 36 Kč, zelená třináctka za 45), obsluha mírná (prostě je lepší si pivo sám donést než na něj čekat) … a přesto je tu narváno. A tak i my posedíme. Někdo vystaví tělo kulturisty - teoretika slunečním paprskům, někdo raději zůstává v zimním overalu. Prostě každý to jaro vnímá po svém.

Někteří se od nás již oddělili, pro ostatní následuje sjezd do Lupěného, kde se potkáme s velikonočními zvyky, protože obcí prochází průvod s různými hrkačkami, řehtačkami a dalšími, hlasitý zvuk vydávajícími, předměty. A potom již jen příjezd do Zábřeha, rozloučení na hrázi rybníka Oborník (někdo dále domů, někdo posedět na Starou sladovnu) a dojezd do Šumperka. Závěrečné shrnutí přineslo 55 km v sedle a pocit příjemně prožitého jarního dne. Velikonoční svátky navíc teprve začínaly a před námi byly ještě celé tři dny volna …