Na kole k horní nádrži přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně

Jednodenní trasu Olomouc - Praděd - Olomouc jsme zvládli, dá se říct, bez větších problémů. A přestože naše první slova poté, co jsme před domem zcela zchvácení slezli z kola, zněla, už nikdy více, velmi brzy v nás začal tiše klíčit další nápad - trasa Olomouc - Dlouhé stráně - Olomouc. V obavách, že nás ten druhý pošle do Háje, ho ani jeden z nás dlouho nahlas nevyslovil.

A když se tak konečně stalo, nebylo co řešit ani odkládat a do týdne sedíme v sedle bicyklu a ukrajujeme první kilometry. Odhodlání je velké, sil dost a to nejdůležitější - svačina bohatá. První desítky kilometrů po rovinaté Hané neskýtají žádná náročná stoupání, šlapeme většinou mezi poli, která zemědělci pomalu připravují na zimu. Provoz je v sobotu po ránu minimální, takže jízda ubíhá velmi dobře. První zastávku si děláme na autobusové zastávce ve Strukově.

Kdybych věděla, že na zpáteční cestě na stejné autobusové zastávce budu nikoliv tajně, ale zcela veřejně šilhat po jízdním řádu a přemýšlet, jak to jenom udělat, abych už nemusela sednout na kolo a šlapat do pedálů, tak by náš plán dojet až na horní nádrž přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé stráně a tutéž cestu absolvovat zpět, asi vzal záhy za své. Teď však spokojeně chroupáme první svačinu, doplňujeme tekutiny a nadšeně se křeníme do fotoaparátu.

Stejně poklidně probíhá i další úsek přes Želechovice do Uničova. Tady nás čeká krátká vynucená zastávka na železničním přejezdu, ale jinak se cestou nic vzrušujícího neděje. Stále stereotypně poháníme pomocí šlapek a řetězu naše kola a ještě s nadšením si pochvalujeme, jak kilometry docela rychle ubíhají. Míjíme rybníky s vánočními kapry, projedeme vesnicí Šumvald, kde si nelze nevšimnout krásně opravené silnice a každým šlápnutím jsme blíže Jeseníkům.

V místě, kde značka hlásá změnu okresu olomouckého na šumperský si radostně pohvizdujeme a tipujeme, kolik kilometrů měří pro svou délku vyhlášená vesnice, které se říká Libina - dlouhá dědina. Tu už také končí nekonečné roviny a začínají první malá-dlouhá stoupání a také už je čas na další občerstvení. Naše fantazie je bohatá a tak k malému pikniku opět vybíráme autobusovou zastávku.

Na samém konci Libiny nás pobaví dopravní značka, která nabádá turisty a cyklisty, aby potřebu konali o pár metrů dál v lese. Majitele zřejmě přestalo bavit dívat se na holé zadky, které občurávají jeho pozemek. V serpentinách šlápneme do pedálů a brzy jsme nad Libinou, kde se s hlubokým nádechem roztáhneme plíce a rozhlédneme se do nekonečné dálavy krásné české země. Následující kilometry se nesou ve znamení houpačky - tedy vyšlápnout kopec a vzápětí ho sjet dolů a pro "velký úspěch" vyšlápnout další kopec a znovu se zadarmo svést pár kilometrů. Postupně tak projíždíme Hrabišín a Nový Malín, který plynně přejde v Šumperk.

Po městské cyklostezce se dostaneme na světelnou křižovatku, kde odbočujeme Doprava směr Ostrava. Před námi je nepříjemný úsek. Až do Rapotína musíme jet po hodně rušné silnici. Když se dostaneme na křižovatku ve tvaru vidličky, z níž jedna cesta vede právě na Ostravu a druhá, na kterou odbočíme my, do Jeseníku, provoz trošku opadá. Na železniční zastávce, kde je postavené příjemné dřevěné odpočívadlo, oddechneme a pokračujeme dál do Velkých Losin. Cestu nám znepříjemňuje protivítr a kabonící se počasí nad jesenickými vrcholky. Doufáme, že než se dostaneme do Koutů nad Desnou, mraky odletí. A tak, už stále mírně do kopce, bojujeme s větrem a pomalu se dostáváme do Loučné nad Desnou a brzy také do Koutů - poslední vesnice před závěrečným stoupáním Na Dlouhé Stráně.

Opět využíváme přístřešku autobusové zastávky, tentokrát ale ne kvůli občerstvení, ale na přečkání, než se přežene dešťová přeháňka. Ta sice po chvíli ustává, ale nahoře nás asi žádné opalování nečeká. Popojedeme zhruba kilometr, oblečeme na sebe alespoň trochu dešti odolné oblečení a jdeme na to. Zbývá nám zhruba 13 kilometrů s převýšením 770 metrů a budeme v polovině cesty. Jede se velmi dobře, cesta je asfaltová, žádné díry, turistů se tu pohybuje po svých jen minimum.

U dolní nádrže se chvíli zastavujeme a pozorujeme toto pozoruhodné technické dílo. Pak opět šlápneme do pedálů a další přestávku si děláme až u horní nádrže. Zatímco mně zbývají poslední stovky metrů, Zdeněk už je nahoře a netrpělivě čeká, než dorazím. Mezitím se s ním dávají do řeči turisté, kteří nahoru vyjeli autobusem Když jim prozradí, že jede z Olomouce a ještě dnes pojede i zpátky, sklízí jejich nesčetné obdivy. Jeho pár minut slávy však končí v okamžiku, kdy jim prozradí, že za ním jede ženská. V tu chvíli je cyklista-chlap přestává zajímat a všechna pozornost směřuje ke mně, která právě dojíždím s jazykem na vestě a zničeným výrazem v obličeji nahoru.

Za hlasitého potlesku turistů sotva slezu z kola a třesoucíma nohama se postavím na silnici. Vražedným pohledem Zdenkovi naznačím, že mě mohl předem upozornit, jaký tu na mě čeká uvítací ceremoniál. Za poslední zatáčkou jsem mohla ze sebe zkusit vykřesat poslední zbytky sil, nahodit hollywoodský úsměv a poslední metry zdolat alá Lance Armstrong. Namísto toho sotva stojím na nahou a můj výraz rozhodně není blažený. S turisty se brzy loučíme. Naše zpocená těla začínají chládnout a nám začíná být docela zima.

Všude je hustá mlha, mrholí, fouká. Rychle se fotíme, i když to jsme v klidu mohli udělat doma - efekt by byl stejný. Naše fotky od horní nádrže elektrárny vypadají, jako bychom se fotili doma někde u zábradlí.

Obkroužíme celou nádrž kolem dokola a pak už na sebe honem oblékáme všechny věci a znovu usedáme na kolo. V průběhu dlouhého sjezdu oba vydatně promrzneme a dohadujeme se, kdože z nás rozmrzne dřív. Nakonec ani nevím, kdo z nás vyhrál. Ale bezpečně vím, že ještě v Loučné nad Desnou mi byla pořádná zima.

Při průjezdu Velkými Losinami nás do nosu bací omamná vůně. Už bylo dost sušenek a čokolád, maso je maso. A tak v okamžiku, kdy projíždíme kolem příjemné zahrádky, odkud se libá vůně nese, prudce brzdíme a za chvíli už sedíme u jednoho ze stolů a čekáme na objednanou lahůdku.

Po vynikajícím jídle se mi už pomalu přestává chtít šlapat. A to máme do Olomouce ještě pěknou řádku kilometrů. Rapotín, Šumperk i stoupání za Novým Malínem zvládáme bez problémů a kupodivu ještě i s dostatkem sil, přestože to v Losinách na zahrádce vypadalo, že dojet do Šumperka bude už nad naše, tedy hlavně nad moje, síly.

V Hrabišíně se těšíme, až budeme nad Libinou, protože pak nás čeká minimálně desítka kilometrů skoro bez šlapaní. Síly však ubývají, a tak v Libině parkujeme alespoň na chvíli u další hospůdky. V Uničově už vidím barevné trpaslíky a před Strukovem už ani ty ne a zdá se mi, že Olomouc leží až na samém konci světa. A ten konec je tak daleko, že si to můj mozek ani neumí představit nebo spíš nechce. Navíc za hodinu začne být tma. A mně se asociuje - tma, pelíšek, spánek, odpočinek - a ne točit nohama stále dokola už skoro dvanáct hodin a teď být kdesi mezi poli a domov je ještě tak daleko.

Zdendovi to na rozdíl ode mě stále docela dobře šlape. Já jedu schovaná za ním a jen tak plápolám. Každým šlápnutím jsme ale blíž vytouženému cíli a v Horce nad Moravou už věřím, že cestu zdárně dokončíme. A nemýlím se. Brzy míjíme ceduli Olomouc, projedeme parkem, poslední světelnou křižovatku a už vidíme střechu našeho domu. Pelíšek je konečně tu. A až nás zase napadne, podniknout něco podobného, už teď vím, že budu pro.