Naše cesta do Banátu a Bihoru 4

Před pár lety se sedmičlenná parta vydala na cestu Do Rumunska, do českých vesnic v Banátu a do přírody v oblasti Bihor. V několika dílech cestopisu vám dáme nahlédnout do naší cesty...Dlužno podotknout, že proběhla vroce 2000 a že se v Rumunsku od těch dob mnohé velmi změnilo.

Středa

V půl deváté vstáváme a děláme vločkokaši. Pokračujeme ve stoupání do kopca. Přírodička, skály, listnáče i jalovce v jedný vrstvě. Dřevěný žlaby. Na vrcholku se trochu občerstvujeme - máme málo vody. Krát dvě to mělo bejt. Vydáváme se cestou dolů a sestupujeme k silnici. Je to špatně a tak se vracíme na vrcholek a jdeme jinady. Pít se tady nebude - V. tvrdí, že jsme naposled pili sotva 300 m odsud. Potkáváme borůvky, pak ostružiny a maliny. Uzobáváme a ťapeme dál. Jsou moc dobrý a hlavně zaženou žížu. Ve tři hodiny objevujem potok ! Voda ! Pijeme a dáváme si feferonky a slivovicu. Scházíme podél řeky dolů. Je, nebo není to už Galbena ? Mapy a plánky jsou dobrá věc.

U pramínku nabíráme další vodu a teď už jdem podél Galbeny. Jdem trocha roztahaně. Přišli jsme ke klučičím báglům, sedí tu i T., ale neví, kam kluci šli. Kolem jdou cizí kluk s holkou - Češi - bavíme se o cestě. Odcházejí. A přicházejí naši kluci.

Odbočujeme z cesty a hledáme místo k utáboření. U potoka (přítok Galbeny) nacházíme ohniště a schazujeme bágly. V. a N. zůstávají - dělaj polívku - ostatní jdou do soutěsky Galbeny. Voda má v Galbeně chvílema celkem slušnej tok, chvílema se ztrácí někde v zemi. Procházíme korytem, občas brodíme. K. padá po zádech do vody, foťák to snad přežije. Expozimetr pracuje. Jdeme na polívčičku, pak se myjem - super. Sušíme věci u ohně a povídáme. Jdem spat.

Čtvrtek

Budíček v šest. Balíme si věci do malých batůžků a chystáme se vyrazit nalehko na výlet. V. zůstává u báglů, my dupeme kopec. Zakrátko koukáme do propasti tak 60 m hluboké - dole je sníh. Snídáme. Razíme dál a tady začíná vyhlídková trasa nad ponornejma hradama. Skvělej výhled, je na co koukat i co fotit. Fotíme hlavně V. foťákem, foťák K. je uvnitř mokrej a blbne.

Cesta se stáčí do lesa a my se dohadujem, zda to vezmem zpět, či zda budem pokračovat okruh - stihnem to do dvanácti ? Tak prej jo. Pajdáme z kopce, potom po rovince. Docházíme do tábořiště, o kterém jsme slyšeli včera od dvou Čechů. Dáváme si pivka a kávičky, sušenky. (Katka 85 000 ROL) Čepujem vodu a pokračujem dál.

Cesta stoupá do kopce, obletují nás hejna hodně protivných much. Konečně se stoupání zmírňuje. Připojuje se další značka (červená), přicházíme na rozcestí - Poliana Floriol 1 1/2 ore, Ledová jeskyně Focul Viu asi 20 min. Je bezvadná! Po dřevěných schodech (dost mokrých a rozpadlých) scházíme dolů. Uprostřed hromada sněhu, okolo led a spadaný klády. Otvor nad hlavami. V zadní části jeskyně nacházíme několik ledových vodopádů (vlastně ledopádů).

Pokračujeme dále dolů z kopce, je čím dál tím prudší, bolí nás kolena, proto si bereme hole. Potkáváme stádo krav s honákem. Konečně přicházíme k našemu tábořišti, kde už má V. uvařený oběd - polévku rajskou s hovězí s noky a bramborovou kaši se salámem.

Po obědě rychle balíme a vyrážíme na Pietroasu. Cedule říká 4 ore, ale moc tomu nevěříme.

Belháme se, vzájemně se podpíráme a povídáme si, kde nás co bolí a tlačí. Na křižovatce s o něco větší "silnicí" si na kamenech dáváme přestávečku. Blíží se k nám náklaďák se dřevem, I. mává a ukazuje si přitom na své ovázané koleno. Náklaďák zastavuje. M. sT. jdou do kabiny a my ostatní se spolu s baťohy umisťujeme mezi klády. Cesta na kládách ubíhala celkem fajn. Vyhýbáme se na vratkých cestách jiným autům, skláníme se před švihajícími větvičkami, fotíme se a vtipkujeme o převrženém náklaďáku a kutálejících se kmenech. Vystupujeme v Pietroase a řidičům dáváme flašku Ferneta. Divně se na to koukaj, ale to jen do okamžiku, než si všimnou označení 40 %.

Ujdeme asi stovku metrů a zalezem do hospůdky na pivko. Na náš dotaz, zda mají něco i k jídlu se pobaveně usmívají a tak se přesouváme o další stovku metrů dál. Tady maj mimo pivka a kávy i skvělý uzený a my ho hned spořádáváme víc než kilčo. Je tu i parta Čechů a tak si vzájemně sdělujeme naše zážitky. O těhle lidech jsme už ostatně něco slyšeli - měli takový větší konflikt s místním hajným, protože netábořili v kempu a nechtěli mu pak zaplatit.

V půl desátý večer má prý jet autobus do Beiuş. Za tmy čekáme, ale bus, který tu stojí, se zjevně nikam nechystá. Jdeme vsí dál na jakousi křižovatku - prý tu bus pojede asi tak za deset minut. Ha, ha !!! Virtualita. No, ale on jel !!!

Před půlnocí jsme na místě, jdeme na vlakové nádraží, někdo ještě večeří, šmudláme zuby a postupně se skládáme na lavičkách místní čekárny ka spánku. K. sI. rozkládají karimatky na zemi a pošťuchují se s V. Najednou V. vystartuje:"Tady spát nebudu, jdu ven. A vám radim to samý!" "Co blbne ?!" Jsou tu ŠTĚNICE. Lezou po karimatce a též po leckterých batozích. Zbrkle balíme a začínáme na světle před čekárnou provádět něco jako očistu.Svítíme si na oblečení i bágly, postupně se tu všici ocitneme maximálně ve spodním prádle a za občasného klení nacházíme ty svině štěnice. Později o tom budeme mluvit jako o akci STB.

Hoďku či dvě ještě simulujeme spaní, občas se někdo vzdálí a po návratu mluví o extrémně nízkých číslech: 0-1, jsou i tací, kdož mluví v záporných hodnotách. Berem na to prášky.

V sedm deset je tu vlak. Obsazujeme dvě kupé a spíme. Před jedenáctou se budíme a přemýšlíme, kde asi tak jsme. Beiuş je od Oradei vzdálená 84 km a my pořád jedeme! Kam asi? N. zjišťuje, že v Oradee jsme cobydup asi za půl hoďky - jedeme zřejmě všemi cestami, kudy jsme vlakem v Rumunsku ještě nejeli (a těch už věru moc není). Po příjezdu do Oradei se myjeme vodou z Petek nad kanálem na nádraží - nikde tu neteče voda. Pak jíme další kilčo uzenýho - teda tady mezi těma domorodcema a bezdomovcema je to tak trochu provokace.

Dáváme bágly do úschovny a jdeme se mrknout na město. Oceňujeme výdobytky civilizace a u MC Donalds záchodujeme. Díváme se po kostelech i uvnitř nich a hledáme, kde je ta pevnost. Je tu teď nějaká vojenská bůhvíco, pak jsou tu plastiky ... Půjdem raděj někam na oběd. Míjíme místního žebráka - má u sebe kotě, štěně, slepici, kohouta, sela a několik králíků. Dáváme mu nějaký ROL.

Restaurace. Něco je tu psaný v angličtině. Objednáváme. Polívka je velkou porcí mňam zeleninové dobroty. Jako další jídla nám nosí sice jiný věci, nežli jsme si objednali (a to se tak dlouho ptala !), ale je toho dost a je to dobrý !!!!!!!!! Kolujeme jídla. Objednáváme kafča a zmrzliny se šlehačkou - no, tahle smetanová šlehačka - to se u nás už nepotká) a s flambovaným banánem.

Před desátou jsme v čekárně, bavíme se s dalšíma Čechama a čekáme na bus. Přijíždí tranzir a bere nás polovinu. My čekáme až se na hranicích otočí. Dáváme 1 DM za osobu a jedem ku hranicím. Vystupujem a následuje pasová kontrola.

Nacházíme českej Jenda-bus a nastupujem. Spíme. Občas nás vzbuděj nějaký hranice. Před jedenáctou jsme v Brně. To bylo naše Rumunsko...