Putování tří generací dvou národností jedním státem

Po delší době si projedu v klidu části Rumunska, které zůstaly nepovšimnuté anebo jsem je jen zběžně "proletěl" při minulých návštěvách. Podrobným studiem průvodce je stanovena trasa, zajímavá místa a termín.Tentokrát ale nepojedu sám- společníkem bude Vlado. Protože jsme dosud spolu nejeli,mám obavy, zda se shodneme aspoň v režimu dne- snad to bude OK.

Je 30.6. ráno a poprchává-čekám před Lídlem(po domluvě) a rýsuje se zpoždění-startujeme o půl hodiny později do Trenčína na rychlík, který nás odveze do Košic. Navíc je před městem havárka, Vlado zůstává vzadu a vlak nestíhá- naštěstí jede za hodinku druhý. V Košicích se k nám přidává cykloturistka z Prahy, která využívá možnosti konečně navštívit vytoužený východ.Tím se z nás stává třígenerační mezinárodní(československá) skupina- já 58let čechoslovák(nar. a 36 let na Moravě), Vlado 37let- slovák a Daniela 21let-češka z Prahy.

Konečně jsme za městem, dáváme nejmíň na tři týdny "sbohem" domovu a vítají nás maďarské roviny. První noc je v lomu u Goncu, druhá v neobývaném domě za Nagykeckes- výborný úkryt před deštěm a poslední noc v Maďarsku. Překročení rumunských hranic ani nevnímáme- nikdo nás nestaví- a vcházíme do části Banát(což je historické pojmenování mokřin mezi řekami Timis a Mures plus kraj Oradea na řece Crisul Repede). Žije zde slovenská, maďarská, německá a srbská menšina. Po nezbytné výměně peněz jsou tu na uvítanou první kopečky a kopce a první noc v altánku u říčky Crisul Repede. Opouštíme hlavní na Cluj a stoupáme kolem přehrady za Remeti do Údolí pekla, které vymlela Riul Iadului. Z úbočí do ní stékají potůčky, tvořící peřeje a vodopády. Šotolinová úzká cesta je plná Ostrých kamenů- je div, že pláště odolávají. Za křižovatkou je už kvalitní asfaltka, ale i kruté kilometrové stoupání- 21% podle alpské klasifikace a první defekt- můj (doufám, že poslední). Pak už jen dolů- pastvina za Beius se nabízí jako tábořiště.

Ráno zvoní zvonce- je půl páté a asi se mi to zdá. Zvonění neustává, vykouknu ze stanu a zírám do velkých očí satana- je to kráva rohatá a je překvapená jako já. Je vlastně o hodinu víc(rumunského času) a pastevcům začíná šichta. Jednoho obdaruji kusem uzeného ovčího sýra- říká, že to je pro "kuťa"(psa), ale rychle ho před ním ukrývá...Kvapem zachraňujeme brašny, stany a věci před zvědavými a neodbytnými přežvýkavci- chutná jim vše neobvyklé- a vyrážíme zdolat průsmyk Vartop(1140m n.m.a 14%). Je pod mrakem a vrchol je v mlze, stoupáme každý podle svého. Po deseti kilometrech se objevuje vrchol a protože je vlezlá mlha a kosa(8°C), rychle dolů- ale jen teoreticky, cesta je samá díra a hrbol, rychlost do 15km/hod. Konečně Arieseni- u prvního "baru" stojím a čekám u horkého čaje na kolegy. Po hodince (bude sedm) to vzdávám a bivakuju na louce pod přístřeškem sám. Posílám SMS, kde jsem a ráno se setkáváme o 5km dál- začíná pršet. Za průsmykem Vartop vjíždíme do Transylvánie (latinsky "Za lesem"), známé díky Bramu Stokerovi jako Drákulův domov- bohužel mylně, Vlad Tepeš byl jedním z valašských vládců a sídlil převážně tam. Představu divoké země potvrzují strhující přírodní scenerie turdské a bicazské soutěsky, vysoko položené průsmyky, temné a hluboké lesy s medvědy a divočáky, jeskyně a horská údolí s dravými řekami, ve kterých se ochlazují buvoli.

Jedeme podél Ariesul Mare krásným údolím, míjíme přehradní jezero (radostná událost-přestalo pršet a vidíme sluníčko!), na další přehradní hrázi se pracuje- a je tu odbočka na Rosia Montana(zlaté doly a muzeum dolování zlata). Transylvánie byla v dávných dobách důležitým nalezištěm zlata- našly se tu voskové tabulky, dokladující podrobnosti o těžbě zlata Římany. Tyto a jiné předměty, doklady a fotografiee se nalézají právě v muzeu, kde si je prohlédneme. Součástí muzea je i návštěva části štoly s ukázkou primitivních kutacích předmětů a na louce před štolou jsou k vidění zařízení na drcení a rozemílání zlatonosné horniny- od dřevěných bucharů po železné, pracující na stejném principu. V budově muzea shlédneme model dolu, záběry z těžby, dopravy a zpracování rudy, předměty k tomu používané a zlatinky. Poté vystoupáme na "náměstí" k zaslouženému odpočinku, občerstvení a poradě kudy dál. Možnost zkratky k čedičovým skaliskům Detunata zavrhujeme pro déšť a neprůchodný terén-vracíme se na hlavní a pokračujeme na Alba Iulia. V centru města se nachází pevnost Karlsburg (jejíž obvod má tvar hvězdy), postavená 20000-ci nevolníky(1715-1738) s katedrálou sv.Michala (Hunyadyho hrobka) a pravoslavnou katedrálou (byla zde korunovace krále Ferdinanda a královny Marie). Budovy pevnosti jsou využívány k civilním účelům. Za městem, těsně před Sebešem, je vidět vlevo zemní pyramidy Ripa Rosie. Dovede nás k nim polňačka- sluníčka využíváme na vysušení mokrých věcí a prohlídku. Jde o největší lokalitu zemních pyramid z červených oligocéních pískovců a slepenců. Stěna je široká 800 a vysoká 125 metrů. Město Sebeš vzniklo jako středisko kožedělného průmyslu v 15-tém stol. Odtud cesta pomalu stoupá a za Sugagem se vine proti proudu řeky Sebesul údolím, dělícím pohoří Sebeš od Cibinului a Lotru. Vytoužený vrchol průsmyku Tartarau(1678m n.m.) je tu- začíná klesání do Obírsia Lotrului(1140m n.m.). Tu dnes naše cesta končí v místním "kempu" po dobré večeři. Jdeme spát zavčasu- zítra čeká nejvyšší vrchol našeho putování- sedlo Pasul Urdele(2228m n.m.)!!!

O páté ráno je jen 8°C, ale bude líp.Než vyjedeme, nesměle vykukuje a začíná hřát sluníčko. Za odbočkou začíná stoupání trochu nesměle, ale o pár kilometrů přitvrzuje a začínají serpentýny. Po 15-ti km konečně nahoře-krásné výhledy na všechny strany, kolem samé vrcholy hor a pohoří a dolů se klikatící silnice- těšíme se na sjezd. Tu se na protějším vrcholu něco zableskne- je to auto a na naše zděšení míří dolů!!! Vrchol je právě ten protější kopec, který následuje po sjezdu z 2150m na 1970m a tříkilometrovém stoupání(obojí přes 17%) na konečných 2228m n.m. Další půlhodinka "dřiny" a stojíme KONEČNĚ na Pasul Urdele- je náš!!! Nezbytné vrcholové foto a už prověřujeme brzdy v 10-ti kilometrovém klesání do Novaci. Usínáme za Baia de Fier u říčky, už ve Valašsku(rumunsky Tara Romaneasca-Země Rumunů)- země, jejímž vládcem byl i Vlad Tepeš (Dracula). Zachovalé podhůří Karpat je dodnes nezničené průmyslem, s mnoha kláštery a kostely. Za slunného a teplého rána si prohlédneme kláštery v Polovragi a Horezu. Klášter v Polovragi je relativně malý, ale pyšní se kostelem Bolnita(z r.1736) s freskovou výzdobou na venkovních i vnitřních stěnách. Za skalní stěnou nedaleké soutěsky je polovragská jeskyně(o níž se říká, že byla sídlem Zalmoxise-hlavy dáckého božstva). Horezský klášter leží tři kilometry za městečkem, položeným mezi jabloňovými a švestkovými sady, ořešáky a divokými šeříky, kde žije velké množství sov(huhurezi), které mu daly jméno. Je to největší komplex staveb ve Valašsku od Brincoveana. Po obvodu čtverce jsou obytné a užitkové budovy kláštera, uprostřed stojí Velký kostel(r.1693),jehož vstup zdobí 10 sloupů a vyřezávané dveře z hrušňového dřeva. Den končí koupelí v říčce Topolog u Tigveni a osvěžujícím spánkem.

Po 11-ti kilometrech nás vítá Curtea de Arges- druhé hl.město Valašska. Na Transfagarašské magistrále(25km severně)leží ves Arefu a nad ní se tyčí zřícenina pravého sídla Vlada Tepeše-Draculy. Byl postaven na skalním útesu(r.1457)a jedinou přístupovou "cestou" je 1400 příkrých schodů vytesaných ve skále. Třetina hradu se v r.1888 zřítila a zůstaly je dvě věže a část hradeb. Z okna hranolovité věže podle pověsti skočila do hlubin Vladova žena při obléhání Turky- aby jim nepadla do rukou. Vlad se zachránil na koni, jemuž otočil podkovy(podle jiné verze měly podkovy tvar kravských kopyt) a tak zmátl pronásledovatele. Klidné putování se změní za Godeni- po vjezdu na hlavní cestu na Brasov se provoz aut zvýšil, naštěstí má silnice metrový pruh pro povozy, ve kterém je celkem bezpečno. Rumunšťí řidiči jsou velmi ohleduplní- vždy na nás krátce zatroubí (krátce brnknou na klakson), abychom věděli, že jsou za námi. Nikam nespěchají- jsou zvyklí, že se kdekoliv za zatáčkou může objevit dobytek, který si z aut nic nedělá a klidně si jde po silnici jako po louce. Nikdo si nedovolí jej vytlačit či zahnat troubením- to by nemuselo dobře skončit(pro auto). V Rucaru si dopřáváme teplé večeře v místní restauraci a pohodlné postele s teplou koupelí v nedalekém motelu (5€/os/noc).

Za polojasného a teplého počasí se přes průsmyk Gavala(1290m n.m.)vracíme do Transylvánie a po pár kilometrech vidíme majestátný "Drákulův" hrad. Před ním se vine dlouhý had nedočkavců, čekajících na prohlídku. Protože víme,že Vlad tu nikdy nežil, prohlédneme si stavbu zvenčí a pokračujeme dál. Obejdeme Brašov a pokračujeme na Sighisoaru. Na noc nás přichýlí stavba u cesty za Maierus, s potůčkem zvoucím ke koupeli.

Ráno stoupáme přes sedlo Bogata(620m n.m.) a saské vesnice s opevněnými kostely. Bunesti má kostelní věž zvanou Špeková a dodnes se v ní skladuje slanina- Saschitzu dominuje pevnost na kopci a samostatná věž opevněného kostela ve vsi. V Sighisoare se narodil Vlad Tepeš-Drakula (r.1431) v pevnosti s původně 14-ti věžemi, pojmenovanými podle cechu, který za ně zodpovídal- dnes jich je devět. Před městem odbočíme ve Vanatori doleva na Odorheiu Secuiesc a končíme v Lupeni pod střechou seníku- bez Vlada, který odbočil a motal se po cestách necestách, aby se s námi ráno spojil v následující vesnici.

Kolem poledne míjíme solné doly v Praidu a stojíme u Lacul Ursus(solného jezera s lázněmi) v Sovatě. Posilněni a odpočati zvládneme průsmyk Bucin(1287m n.m.)levou zadní- na Pangarabi(1256m n.m.) za Georgieni už je třeba i pravá a je tu Lacul Rosu. Jezero vzniklo sesuvem svahu do říčky, jejím přehrazením voda zatopila okolní lesy- uhynulé stromy dodnes ční z vody jako varování. V okolí je množství stánků s cetkami a specialitami k jídlu- všude je slyšet maďarštinu- nacházíme se v oblasti maďarské menšiny. Za jezerem opouštíme Transylvánii a vjíždíme do Moldavska. Následující soutěska Bicaz je úchvatná kolmými skalními stěnami, tyčícími se do výše 100-150m a šířkou jen asi 10m. Vejde se sem právě cesta a tok říčky- místy je cesta vyhloubena do skály. Asi uprostřed se rozšiřuje na přibližně 20m a ty jsou využity na primitivní tržnici s lidovými výrobky ze dřeva, kůže a vlny. Po pár kilometrech jsme konečně v teple slunečních paprsků a stoupáme ke hrázi přehrady Izvorul Muntelui. Silnice vede po pravém břehu a na konci vodní hladiny táboříme.

Probouzíme se do jasného, teplého a slunečného rána a na rozcvičení sedýlko Petru Voda(900m n.m.) Pro nezájem spolucestujících a nutnost zajížděk rušíme návštěvu klášterů Agapia a Neamt- zůstává Humor, který si nechci nechat ujít. Projíždíme Targu, Vanatori Neamt ve Vadu Moldoveu sledujeme tok řeky Moldova- samozřejmě proti proudu- tedy stoupáme. U této řeky táboříme po necelých 100km-ech. Druhého dne dopoledne přátelé "přetrpí" 10-ti kilometrovou zajížďku ke klášteru Humor. Klášter tvoří vlastně hl. budova se vstupními vraty a překrásně malovaný(zvenčí i uvnitř) dřevěný kostel uprostřed. Poprvé platím vstupné(6leu=1,5€) a dostávám zástěru na zahalení příliš "obnažených" nohou, které by asi pohoršovaly polonahé světce na obrazech. Po prohlídce a odfocení se vracíme zpět na hlavní a pokračujeme na Campulung Moldovesec.

Opět po ránu-už se to stává pravidlem- sedlo Mestecanis(1096m n.m.) a klesání na odbočku, která vede souběžně s ukrajinskou hranicí. Mírné stoupání proti proudu Bistrity je za příjemných 20°C pohodové, ale za Cirlibabou se o pár procent zvýší a po dalších 13km-ech Bistrita uhýbá a začíná nářez- stoupání na druhý nejvyšší bod cest- průsmyk Pasul Prislop(1416m n.m.). Máme už něco v nohách, takže jsme nahoře na jeden zátah. Tu je množství stánků se vším možným i nemožným, chata s občerstvením(čímž nemůžeme pohrdnout) a hafol rumunských "piknikářů"- je totiž neděle a to si místní nesmí nechat ujít. Linoucí se vůně opékaného masa a ryb se mísí s pivním a cujkovým(domácí pálenka) parem, do toho řve muzika z rádia v jednom autě- prostě typické rumunské posezení s přáteli v přírodě. Opouštíme průsmyk, s ním i Moldavsko a vjíždíme do kraje Maramureš. Moisei je vesnice s podobným osudem jako Lidice a Baláže. V r.1944 tu ustupující maďarská vojska postřílela 29 obyvatel a ves vypálili. Za vsí přenocujeme u říčky Iza po předchozím "vystoupání" do sedýlka(524m n.m.) a následujícím sjezdu.

Dnes výjimka-žádné sedlo ani průsmyk po ránu, jen klesání podél řeky Iza malebným údolím, narušeným nevkusnými stavbami honosných sídel městských zbohatlíků vedle původních skromných staveb- jen vyřezávaná vstupní vrata zůstala zachována, ale vůbec neladí s novostavbami. Opět se napojujeme na hlavní ve Vadu Izei. V Sighetu Marmatiei je věznice, která byla za Ceauseška obávanou pro politicky neposlušné. Po r.1997 byla přejmenována na Světový pomník totality a funguje jako muzeum. Severně nad městem byla hranice Zakarpatské Ukrajiny a nejvýchodnější cíp Československa. V Sapante stavíme na "Veselém hřbitově", který je plný(kolem 800) pestře pomalovaných záhlaví s vyřezávanýmí portréty zemřelých nebo obrazy z jejich života, doplněného veselýmí říkankami, vytvořenými Patrasom(místní řezbář). Některé jsou pádné a jadrné:"I ten, kdo měl prachy, musel umřít taky!","Byl zabit ve válce proklatým Maďarem","Bůh odpustí ti, milý synku,že podřízl jsi svou maminku"ap. Před domy na lavečkách sedí babičky a spřádají vlnu pomocí vřeténka či tkají koberce na dřevěnyých stavech a přitom plkají se sousedkami přes ulici. Dědkové zase hrají karty či šachy a popíjejí vinný střik nebo cujku a klábosí. Život se odehrává především na přídomí- na lávkách na ulici před domy- škrabou se brambory a čistí zelenina, škubou husy a slepice- prostě všechny domácí práce a přitom se probírají novinky. Není to už tak přirozené, jako při první návštěvě(1997)-už to je "divadlo" pro turisty, kterých je tu záplava. Tur. ruch paradoxně zničí to, proč sem turisté jezdí- nezapomenutelná atmosféra a kolorit venkova, jinde už nevídatelný!

Probouzíme se do posledního dne v Rumunsku- opět jasného a teplého. Sjíždíme z hor Maramureše k Satu Mare a za Peteou se loučíme s Rumunskem a vjíždíme do Maďarska. Za Nyíreyházou poslední noc v Maďarsku a druhý den v podvečer už na Slovensku- v Milhosti- usínáme na podiu hřiště(za restaurací a školkou). Protože je celkem pěkně, je rozhodnuto pokračovat po svých až domů- přes Moldavu, Rožňavu, Telgárt, Brezno, B.Bystricu, Žiar, Žarnovicu a Velké Pole. První den dorážíme za deště(pěkné počasí skončilo úderem dvanásté) do Vlachova, kde se ubytujeme na koupališti v tur.ubytovně(7€/os/noc). Pak vystoupáme- už za sluníčka- na Sorošku, Vernár a noc na tábořišti vodáků u Hronu před Sl.Lupčou bude poslední pod stanem. Na salaši Stráže u Zvolena doplňujeme kalorie haluškami a potom vystoupáme na Penhýbl za V.Polem-spouští se opět déšť. V pláštěnkách přijíždíme do Partizánského, kde v hale zakončíme putování hodnocením u teplého čaje.

Celkem 2350km, 23156m nastoupaných za 24 dnů(což je průměrné 1%-ní stoupání)a 240€-to je suchá bilance čísel. Zážitky, strasti i slasti putování, atmosféra, viděné, osobní pocity a vnímání, "vůně" krajiny- to je to, co se nedá popsat slovy, co je uloženo navždy v nás a co se nezapomíná. Je to osobitý duch Rumunska, který rychle mizí a nahrazuje jej honba za majetkem, nevkusné stavby a ruch v kdysi poklidných malebných a typicky rumunských dědinkách. Proto byla tato cesta poslední- to, co tu bude za pár let, je možné vidět všude. Kvapem mizí ta nevtíravá atmosféra vlídnosti, pohostinnosti a přátelství- změnila se na výdělečnou činnost, kde se platí i za vlídné chování. Je to vidět ve všech postkomunistických státech- výjimky se však ještě najdou a to je dobře!!!

foto: www.picasaweb.google.com/hudjanko

trasa: http://www.gpsies.com/mapThumb.do?username=bi-cyklista