Směřujeme na severovýchod republiky – 22. den – Travná-křížová cesta a poutní místo, Javorník-městská památková zóna a zámek, Jeseník-obří výhledna a pivovar, Sobotín-pivovar Albert v zámeckém areálu

Ota večer sotva lehl, už spal a docela pěkně si chrápal. Já sice usnula poměrně brzy, ale za chvíli jsem byla vzhůru a nemohla zabrat. To už i Ota přestal chrápat, ale já se tam stále převalovala. Sotva jsem usnula, už jsem byla vzhůru. Venku se zatahovalo, mne rozbolela hlava. Po tak krásném včerejším dni se nevyspím. Nakonec jsem přece jen usnula. V osm mne vzbudil déšť. Je tedy jasné, proč jsem nespala. Zase změna tlaku.

V devět přestalo, vstáváme. Snídáme, Otovi ohřívám zbytek včerejších houbových řízků, krájíme houby na sušení, jen si nejsme jisti, zda uschnou. Každou chvilku drobně mrholí. Zaplnila jsem dvě plastová víka, víc hub současně sušit nezvládneme. Zbytek jsem dala do chladna. K obědu udělám houbové krokety.

Sjíždíme o kousek níž. Na jihu Mariánského údolí, na severozápadním okraji obce Travná je poutní kaple, pramen a údajně zajímavá křížová cesta. O obci jsou písemné zmínky z r. 1296. Byla to důležitá mýtní obec. Ke všem poutním místům se vážou nějaké historky. Jinak to není ani s tímto. Když r. 1845 manželka zdejšího revírníka onemocněla duševní chorobou, rozhodla se, pokud se uzdraví, že tady postaví kapli. To se za tři roky povedlo a tak svůj slib splnila. Nechala postavit malou dřevěnou kapličku a r. 1851 ji nechala zasvětit Panně Marii Salettské – v té době se údajně ve Francii náhle zjevila. Do kapličky umístila její obrázek, který namaloval neškolený malíř z nedalekého Javorníku. Samozřejmě obrázek měl zázračnou moc a brzy sem začali chodit poutníci. Malá kaplička již nestačila, proto r. 1889 postavila tu současnou větší kapli Panny Marie Salettské z režného zdiva s nízkou dřevěnou předsíní. Při její stavbě se objevil pramen, nazvaný Saletta. Později byla okolo něj vybudována kamenná zídka a vytvořena grotta se sochou Panny Marie Lurdské. Voda pramene má být údajně mírně radioaktivní. To jsme se tam samozřejmě nedočetli a doplnili tuto léčivou vodu do všech nádob. Byl nejvyšší čas, zítra bychom už neměli ani na čaj – pak že není zázračná. Nás zachránila. V žádném případě jsme to s jejím pitím nepřeháněli – večer jsme nesvítili. Prý však radioaktivita nepřekračuje normu pitné vody.

Samozřejmě jsme si šli projít i křížovou cestu. Ta byla vybudována r. 1894. Je tvořena 14 novogotickými zděnými výklenkovými kapličkami. Je krátká, kapličky jsou poskládány v zalesněném svahu – cesta vede okolo nich v úzkých serpentinách. Zpátky se nechá jít po schodech.

O kousek níž a blíž k obci je přibližně stejně starý farní novogotický kostel Neposkvrněného početí Panny Marie. Dřív byl však v obci jen malý kostelík bez oken, r. 1666 se psalo, že dřevěný strop je pomalován podle starého způsobu. R. 1721 byl zbořen a r. 1725 postaven nový – větší, který byl r. 1745 ještě rozšířen. Ani ten už nestojí. Nynější kostel Neposkvrněného početí Panny Marie (32 x 10 m) byl postaven na přání biskupa mimo hřbitov v letech 1878 – 1882 z neomítaného kyklopského zdiva. Má vysokou štíhlou 40 metrů vysokou věž, kterou jsme z dálky viděli již včera, když jsme se vraceli. Ota to tipoval dokonce na obelisk. V blízkosti kostela byla v letech 1879 – 1880 postavena fara z režného červeného zdiva v historizujícím stylu s gotickými prvky.

Vracíme se pro auto a sjíždíme do Javorníku, abychom si ho konečně trochu prošli. Parkujeme stejně jako v úterý zdarma v centru. Dnes je otevřené i infocentrum. Je v budově bývalého soudu, který zde sídlil zhruba 100 let od r. 1848. Až u dveří jsme si vzpomněli, že jsme včera zaslechli, že je ode dneška už zase povinnost ve vnitřních prostorách nosit roušky. Už je to tu zas - období zapomínání a vracení se. Takže jdeme pro roušku a znova do infocentra. Ota kupuje pohlednici další rozhledny, já se zde přihlašuji na wifinu, abych ke své radosti zjistila, že by dnes ani zítra už pršet nemělo.

Podle archeologických nálezů byla tato oblast osídlená již v pravěku. První písemná zmínka je z r. 1290, i když kostel sv. Kříže s tvrzištěm tu stál již okolo r. 1260. Ve městě je vyhlášená městská památková zóna, kam patří zámek s anglickým parkem, kostel, ale i řada měšťanských domů.

Začínáme zámkem Jánský vrch. Na prohlídku jít nechceme, jen si ho prohlédneme, obejdeme a projdeme se v anglickém parku. Na tomto skalnatém kopci byl někdy v 2. pol. 13. století postaven hrad. Během 15. století byl poškozen husitskými válkami, biskupství pak nechalo pobořit hradby, aby se hrad nemohl stát oporou nepřítele. V letech od konce 15. století až do r. 1509 byl hrad přestavován do pozdně gotické podoby, po které následovala přestavba na renesanční zámek. K barokní přestavbě na pohodlnější zámek došlo přibližně v polovině 18. století. Brzy se stal střediskem hudebního života celého Slezska. Na zámku dlouhodobě žil výborný německý houslista a dirigent Karl Ditters z Dittersdorfu, který zde složil 40 komických oper. Proto se zde každoročně koná festival Karla Ditterse z Dittersdorfu a také menší koncerty během prohlídek zámku – ty se konají v koncertním sále v rámci Zámeckého kulturního léta.

Počátkem 19.století byla provedena poslední – klasicistní úprava, zámek dál používalo panstvo převážně jako letní sídlo. Když došlo k vzájemnému majetkovému vyrovnání polské a české katolické církve, byl r. 1984 předán do vlastnictví státu.

Na zámek se nechá jít několika cestami. My jsme z náměstí zvolili tu trochu delší, ale pohodlnější – po červené turistické značce. Tím jsme si trochu prošli i park, obešli si zámek, z vyhlídky u Eichendorffovy lavice je moc hezký pohled na náměstí i na hlavní ulici Míru. Tam se zachovalo mnoho měšťanských domů se středověkými jádry, které byly později přestavěny, nyní mají zdobené štíty. Dolů jsme sešli pěšinkou na severní straně, abychom si domy, které jsme viděli shora, prohlédli i zblízka.

Zdejší náměstí Svobody má parkovou úpravu. Za zmínku stojí nově upravená budova radnice. Původní stavbu z r. 1724 zničil r. 1825 požár. R. 1832 byla obnovena a r. 1935 znovu přestavěna. Z náměstí je vchod do barokního kostela Nejsvětější trojice, který byl postaven v letech 1716 - 1723 a r. 1866 upraven.

Původně jsme na dnešek plánovali asi 10 km dlouhý výlet po NS Rychlebskými horami ke zřícenině hradu Rychleby. Stačit by se to ještě dalo. Jenže máme před sebou poslední čtyři dny, v pondělí potřebujeme být doma. Chceme si ty poslední dny užít v trochu volnějším tempu. Po 3 týdnech jsme už trochu unavení. Výlet proto rušíme, máme v Rychlebských horách naplánovanou celou řadu dalších výletů, určitě se sem příští rok vrátíme.

Teď se chceme najíst. U obce Uhelná zajíždíme k severnímu okraji lomu Pelnář. Tohle je naprosto ideální místo, kde by se nechalo klidně i přespat. Je tu i jeden karavan, teď u něj není nikdo. Pak tu parkují rybáři. My tu dnes jen děláme oběd - houbové krokety s bramborem, ale místo si musíme zapamatovat, možná se nám bude příští rok hodit. Tím, že jsme dlouho snídali, tak i dlouho obědváme. Protože jsme se dnes už koupali, ani nezkoumáme, jak by to tu s koupáním vypadalo. Ještě chceme dnes někam popojet.

Jedeme dál na jih - do Jeseníku. I tady výlet po naučné stezce Vincenze Priessnitze rušíme, jen Ota chce zajet k Obří výhledně, která je v lázeňském parku, tj. severně od centra města. Jenže i tady jsou všude placená parkoviště. Zdržet se tu dlouho nechceme, tak váháme, zda si na tu chvilku zaplatíme parkovné nebo to necháme na příští rok. Najednou u parkoviště u lázeňského hotelu Priessniz objevujeme jednu cestu, kam se nechá vjet a na chvíli zdarma zaparkovat. Je vidět, že sem auta jezdí, je tady uhrabaná hlína, možná tu příští rok už bude další parkoviště. Raději zůstávám v autě, kdyby byl nějaký problém, abych to nějak ukecala. K rozhledně je to kousek, Ota by měl být do 15 minut zpátky. Naštěstí problém nebyl a Ota se do limitu vešel. Je to moderní stavba v blízkosti NS, kterou si snad někdy projdeme. Na velkém a hlavně vysokém kameni je ocelová plošina s umělecky kovaným ochozem a ocelovým žebříkem. Je to spíš atrakce pro děti, je hezká, je zajímavá, jen z ní není nic vidět.

Sjíždíme do Jeseníku. Auto necháváme u minipivovaru Jeseník. R. 2007 tady začali upravovat budovu bývalého pivovaru – vybudovali zde rodinný restaurační minipivovar s pivnicí - otevřeli v září 2011. Nějak nám to však časově nevychází. Chtěli jsme se tu zastavit na točené, projít si město, zajít se podívat do infocentra a k vodní tvrzi. Jenže už je skoro pět hodin. Posezení v minipivovaru rušíme, jdeme jen do nedalekého infocentra, které je v budově zvané Katovna. Je to bývalý měšťanský dům v barokně-rokokovém stylu. Tady údajně žil poslední jesenický kat, který násilnou smrtí zemřel 16. května 1646. Kříž, který tuto událost připomíná byl poblíž domu vykopán r. 1901. Sháníme mapu rozhleden Olomouckého kraje, ale to se nám nedaří.

Vracíme se k autu, v pivovaře kupujeme pivo v petce a po vzájemné domluvě opouštíme tuto moc hezkou horskou oblast. Ota sice chtěl zítra na rozhlednu Zlatý chlum, ale nevíme, kde by se tu nechalo spát. Doufáme, že v nižších polohách bude i tepleji.

Jedeme na jih. Projíždíme přes Červenohorské sedlo, Kouty nad Desnou a Loučnou nad Desnou. Tady jsme byli v lednu 2014, chceme si to tady projít i v létě, ale letos to už nebude. Jenže nikde nevidíme žádné šikovné místo, kde bychom mohli přespat. Buď se nesmí odbočit, nebo jsou všude domy.

Přijíždíme do Sobotína, kde má být pivovar Albert. Nedaleko je ski areál, kde doufáme, že bude nějaké šikovné parkoviště. Jenže vše je jinak. Tento ski areál, stejně jako pivovar je součástí obrovského zámeckého areálu s hotelem a s wellness.

Zámek je jediná historická budova, samozřejmě nádherně opravená. Někdy v době od 14. do 16. století tady stávala tvrz, ale ta koncem 16. století zcela zanikla. Ve zdejší oblasti se těžila železná ruda a také se zde zpracovávala. Již v 18. století tady byly železárny. V budově současného zámku bývala zbrojovka, která byla někdy před r. 1834 zrušena. Celé panství r. 1844 koupili úspěšní podnikatelé bratři Kleinové, kteří největší slávy dosáhli v 19. století budováním železničních tratí v Rakousko – Uhersko. Zdejší železárny se jim tedy hodily. Pravděpodobně ve 40. letech 19. století mladší z bratrů Albert bývalou zbrojovku přestavěl na zámek, který se stal sídlem jeho početné rodiny. Založil i zdejší zámecký park. Po 2. světové válce byl zámek jako německý majetek zestátněn a přešel pod správu obce Sobotín. Bylo zde sídlo MNV i Lesnické učňovské středisko, později rekreační středisko havířovského Dolu Dukla. Po rekonstrukci v letech 1989–1991 byla v zámku stále možnost ubytování, vzniklo tu golfové hřiště, rybník v zámeckém parku byl upraven na koupaliště. Jenže pak se nájemci střídali a zámek chátral. Až do r. 2012, kdy ho koupili manželé Milan a Marie Hrochovi. Vše vč. zámku zrekonstruovali, snažili se obnovit prvky z doby, kdy tu žil rod Kleinů. V zámecké budově je hotel, zámecký park je přístupný veřejnosti. Těžko říct, co jsou zrekonstruované hospodářské budovy a co je postaveno nově. Jsou tu i apartmány, v dalších dvou budovách jsou ještě dva hotely, restaurace, kavárny, vinárny, wellness, sportovní hala.

V září a v této covidové době je tu relativně pár lidí. A my jsme docela v šoku. Vypadá to tu jako docela velký luxus. Nakonec jediné možné místo trochu vhodné na přespání je parkoviště, které je trochu stranou celého areálu. Není na něj skoro vidět, i když střecha našeho auta převyšuje okolní živý plot. Snad nebude problém. V recepci hotelu kupujeme petku ležáků Albert 11° a 12°. Pivo tady vaří pro hosty tohoto resortu, do okolních hospod ho neprodávají. Dokonce jsme dostali i tácek.

Pivovar otevírá až ráno, to se tam zajdeme podívat. Teď si to tu jdeme projít. Na opačném konci areálu, u silnice do Rýmařova jsme kousek od sjezdovky objevili motorest s velkým venkovním posezením. Konečně něco pro normální lidi. Jdeme ochutnat točené, tedy Ota. Je spokojený, pivo mu chutná. Já dávám nealko.

Před osmou se vracíme do auta, večeříme a pro změnu dáváme výborné pivo z Jeseníka. K tomu posloucháme Český rozhlas dvojku.

Už hodinu je tma, když najednou v 9 hodin se rozsvítí i na našem parkovišti lampy. Snad tu nemají kamery. Ani bych se nedivila. Uklidňujeme se tím, že jsme vlastně jejich klienty. Na jejich pivu jsme byli, další máme koupené a zítra se chceme jít podívat do pivovaru. Ostatně na výběr nemáme. A asi ani na ubytování v tom luxusu.

Jdeme spát před desátou. Venku je 17 stupňů, což je víc, než bylo v Jeseníku, když jsme odjížděli.

Směřujeme na severovýchod republiky – 22. den – Travná-křížová cesta a poutní místo, Javorník-městská památková zóna a zámek, Jeseník-obří výhledna a pivovar, Sobotín-pivovar Albert v zámeckém areálu na mapě