ZLATÉ HORY 2020 - 5.Přes Račí údolí na hrad Rychleby a do Javorníka

Fotografie (76)  • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (76 fotografií)

Z Uhelného do Račího údolí

Vstoupit do fotogalerie (76 fotografií)

Dnes jedeme busem na výlet poměrně daleko, ráno jsme proto museli vstát o půl šesté a venku byla ještě tma jak v ranci. No, čemu se divit - vždyť už je podle kalendáře 9.září a léto se s námi pomalu a polehoučku loučí...

Ze Zlatých Hor nás bus odvezl do Jeseníku a tady nás čekal přestup na spoj do Javorníku. My se s ním ale loučíme už na návsi v Uhelné, neboť naše trasa nejprve povede přes Račí údolí na zříceninu Rychleby a prohlídka města a zámku Jánský vrch bude závěrečnou tečkou dnešního putování. Dnešní předpověď metereologům kupodivu vyšla (to asi bylo slávy a kolik jen ke stropu lítalo špuntů od šampaňského!), nicméně od východu slunce bylo venku opravdu moc hezky, jen teď po sedmé ráno ještě nekřesťanská kosa.

Nezbylo, než se zahřát rychlou chůzí. Za humny obce nás k asi kilometr vzdálenému lesu dovedla stoupající polní cesta. Poté jsme „přestoupili“ na lesní zpevněnou komunikaci a za necelou čtvrthodinku stanuli na začátku Račího údolí před úžasným secesním skvostem – před obnoveným objektem kdysi slavné Tančírny.

Při pohledu na její vzdušnou patrovou dřevěnou a prosklenou podobu jako by na nás dýchnul Jurkovičův luhačovický duch, tak je to stavení úžasně krásné!

Však se také v 19.století řadilo k těm nejvýstavnějším nejen v Javornickém výběžku, ale na celém Jesenicku! Objekt Tančírny návštěvníku přitom nenabízí jen pohled zvenčí: po volně přístupném hlavním schodišti může vystoupat na krytou verandu, která patro lemuje ze tří stran a z jejího ochozu přes sklo nakouknout do pohádkového interiéru. Ten tady nahoře z valné části vyplňuje taneční sál a jeho vzhled rozhodně řádně rozpohyboval všechny naše estetické buňky, samotřejmě v tom pozitivním slova smyslu.

Historie objektu se začala psát mezi léty 1906 – 1907, kdy ho nechal vratislavský biskup Georg Kopp vystavět v místech zaniklé parní pily. Už tehdy bylo Račí údolí notně profláklou volnočasovou destinací, o čemž svědčí fakt, že tu k ukojení hladu a žízně výletníků sloužilo pět výčepů a dokonce i malá pekárna s prádelnou. Po vystavění Tančírny pyšnící se po svém zakladateli názvem Georgshalle (Jiřího sál) zájem o výlety do Račí doliny pochopitelně ještě vzrostl.

Kromě hlavního tanečního sálu objekt sestával z restaurace s hostinskými pokoji a naproti Tančírny, tam kde dnes vidíme budovu hájovny, stávaly stáje pro koně. Až do druhé světové války se tu o sobotách pravidelně pořádaly tancovačky a nedělní odpoledne byla vyhrazena hudebním čajům. (Jestli až o páté, nebo ještě předtím, to mi bohužel není známo...)

Okolí krášlil pěkně upravený parčík s okrasnými dřevinami, rododendrony a skalkami a rovněž zde bývalo stylové posezení. Možná že právě takové, jaké zde vidíme i dnes.

Zděný suterén Tančírny byl rozdělen na dvě části: v jižní bývaly dva hostinské pokoje a špajz pro kuchyni restaurace, v severní pak místnost na přípravu jídla, kuchyň a výčep. Samozřejmostí bylo vnitřní WC a výtah, jímž se poživatiny spolu s pitím dopravovaly nahoru do sálu.

Po ukončení druhé světové války a odsunu sudetských Němců začala Tančírna pozvolna chátrat a rok 1954 odstartoval její mnohem rychlejší zkázu. Tehdy totiž přešla do majetku státu. Nejprve se o objekt „staraly“ Československé státní lesy, poté JZD a úplně nakonec Československé státní dráhy, které definitivní zkázu objektu završily.

Přesto se v těchto místech o něco později stal takový, řekněme novodobý - zázrak!

První jiskřička naděje na záchranu Tančírny zasršela roku 2006, kdy o její obnovu projevili zájem místní a hnutí Brontosaurus. A tento záchranný plamen se naplno rozhořel od okamžiku, kdy připadla obci Bernartice a té se podařilo prosadit projekt na její rekonstrukci.

Ta pak Tančírně vrátila původní vzhled, využití i krásu a ona mohla už v červenci 2015 přivítat první novodobé návštěvníky!

No nic, nastal čas se s krásným stavením rozloučit a popojít zase dál.

Však už se na prohlídku romantického Račího údolí celí jenom třesem, zvláště když slyšíme ten hlasitý hukot blízkých peřejí. On totiž dolinou neprotéká jen tak nějaký malý potok, ale rovnou hezky divoká říčka!

Račí údolí je označováno za perlu Rychlebských hor, neboť patří k jejich nejkrásnějším dolinám. Celkově je dlouhé 7 kilometrů a ve své nejatraktivnější spodní části má podobu skalnatého kaňonu hluboce vřezaného do okolní lesnaté krajiny. Tady se také nad oběma břehy potoka rozkládá přírodní rezervace o rozloze zhruba 62 ha, která byla vyhlášena roku 1998. Byl v ní zaznamenán výskyt výra velkého a čápa černého, ale hlavním předmětem ochrany se staly bučiny s dubem, borovicí a lipové javořiny převážně s původním pralesovitým porostem.

Osu rezervace tvoří kaskádovitý tok Račího potoka, kolem něhož vede silnička doprovázená modrou turistickou značkou. Kaňonovitá část údolí je dlouhá jen něco málo přes kilometr a kromě burácejícího Račího potoka můžeme na jaře či po deštích (což se nám podařilo i dnes) pozorovat také menší Jarní vodopád vzniklý sesuvem půdy v roce 2009.

(Smůla byla jen v tom, že ačkoliv byla divoká dolina už docela slušně osvětlená, objektivy našich fotoaparátů zatvrzele hlásily nedostatek světla a podle toho i tyhle ranní obrázky vypadaly!)

Srázné svahy nad silničkou byly z obou stran ozdobeny četnými skalními výchozy. K těm nejzajímavějším patřila přímo nad řečištěm umístěná Panna a vysoko nad údolím pak 13 m vysoká jižní stěna Čertových kazatelen, na jejímž temeni byla zbudována fantastická vyhlídka. Množství skalních výchozů, které při naší procházce vidíme, je tvořeno pásmy biotitické ruly (má podobu jemnozrné žuly) a rulami granulitickými.

Za chvilkové zadumání stojí i samotný název doliny. „Račí údolí“ je sice překladem dřívějšího německého názvu Krebsgrundtall (greb = rak), ale ten vznikl špatným přepisem slova „gereb“ znamenajícím Propast!

Za hlavním kaňonem jsme u rozcestníku změnili barvu značky, dál už nás až do Javorníku povede červená a čile po ní zamířili do srázného svahu kopce, na němž se tyčily ruiny zajímavého hradu. Naštěstí to ostré stoupání nebylo dlouhé... ale přece jen byl boční vstup do zříceniny poněkud krkolomnější, což v praxi znamenalo, že nemaje po ruce autojeřáb, musel jsem nahoru vytáhnout manželku sám. Což byla trochu fuška...

Po důkladné prohlídce hradu Rychleby jsem zatoužil, už když jsem poprvé viděl v časopisech a na netu jeho obrázky v záři zapadajícího slunce, ale zlý Osud mi bohužel dlouho házel klacky pod nohy a nedovolil její návštěvu dřív jak v letošním září.

Přiznám se, že mne nahoře trochu zamrzelo, že je hradní areál tak maličký, na druhé straně jsem ale vzdal tichý hold nadšencům, kteří zříceninu na přelomu devatenáctého a dvacátého století upravili do dnešní podoby. Obávám se, že u současných památkářů by jejich činnost asi jen tak neprošla: oni totiž základové zdi hradu dostavěli do podstatné výšky a do stěn pak vetknuli okenní rámy nalezené v sutinách. Navýšen byl i zbytek hlavní věže a hlavně ruiny další věže s vyhlídkou na Račí údolí a k ní zbudováno nové kamenné schodiště. Nad původní půdorysnou dispozicí si hlavy nijak nelámali, takže vše, co tu dnes vidíme, není obrazem původního hradu, ale „pouhou“ romantickou napodobeninou.

Jméno hradu je umělé, neboť historické zmínky o něm chybí a odborníci odhadují dobu jeho vzniku někdy do druhé poloviny 14.století. V tom dalším za uherských válek pak zanikl. Místní pověst zase vypráví o tom, že jej osídlili loupežníci a jeho zkáza nastala až po dobytí jejich sídla světskou mocí.

Nejednalo se přitom o hrad sídelní, ale strážní. Jeho hlavní funkcí bylo střežení staré obchodní stezky vedoucí ze Slezska do Kladska a nechali jej zde zbudovat vratislavští biskupové. Patřil k hradům bergfritového typu. V severní části hradby se nacházela věžovitá vstupní brána s menším předhradím, odkud vedla branka úzkým parkánem východní částí hradu na malé nádvoří. Tady stávala mohutná válcová věž o průměru 10 m a síle stěn až čtyři metry a poblíž ní u hradeb dvě jednoprostorové obytné budovy. Další věž byla zbudována na okraji ostrohu s výhledem do hlubiny Račího údolí. Kromě romantických a dobře viditelných úprav zůstaly z hradu zachovány už jen zbytky až 2.5 m silných hradebních zdí, jež obkružovaly celé oválné hradní jádro... a samozřejmě valy a příkopy, které hrad chránily ze tří světových stran.

Zřiceninu jsme opustili už mnohem snadnější cestou po schodech do podhradí a po červené pak pokračovali lesním chodníkem přes několik horizontů, až nakonec vyustil na silničku, vedoucí vysoko nad Račím údolím. O něco dál jsem si ještě odskočil na nejhezčí vyhlídku do doliny, k bizarnímu útvaru Čertovy kazatelny, opatřenou zábradlím a po návratu k Janě navrhl, aby sama pokračovala kilometr dál po silničce. Já půjdu po červené ke kapli sv Antonína a pod ní se znovu sejdeme.

Turistická značka mne vedla lesem téměř po vrstevnici a zanedlouho už jsem stál u sakrálního objektu tyčícího se ze středu svažité mýtiny a u studánky s dobrou pitnou vodou.

Pramen prý tady roku 1744 vykopali vojáci čekající na Prusy, jež se chystali napadnout nebohé rakousko-uherské mocnářství. Byl to batalion Chorvatů, jež měl chránit horský hřeben. Poněvadž obráncům chyběla voda, bylo nutno nejprve vykopat studnu. Dílo se zdařilo, ze země vytryskl gejzír chutné voděnky a jeden z velitelů pak na důkaz vděčnosti Vyšší moci na blízký smrk zavěsil sošku sv.Antonína Paduánského. (Tu předtím sám vlastnoručně vyřezal z lipového dřeva.)

O něco málo později zde byla postavena dřevěná kaple, která byla roku 1806 nahrazena stavbou kamennou, navíc s věžičkou se zvonem. Pan stavitel zřejmě neodvedl moc dobrou práci, neboť kaple se za necelých 90 let ocitla v naprosto dezolátním stavu.

Naštěstí se místo roku 1893 ocitlo v hledí zájmu javornické pí Emílie Lorencové. Ta chtěla Nebesům vyjádřit svůj vděk za to, že se její syn neutopil v rybníku, do něhož spadl, a proto zde nechala vystavět novou kapli, zhotovenou v novogotickém stylu. O rok později bylo dílo hotovo a roku 1896 vysvěceno proboštem Josefem Schindlerem. Studánka byla obestavěna napodobeninou Lurdské jeskyně a ozdobena soškou sv.Antonína, vyměněnou později za skulpturu Panenky Marie.

(Prý zde v těch časech stávala i restaurace, poskytující osvěžení prvním turistům procházejících okolo kaple k blízkým Čertovým kazatelnám a zříceninám hradu Rychleby.)

Za totality ale i tahle novodobější kaple notně zchátrala a záchranu přinesl až počátek devadesátých let minulého století, kdy byla opravena. Interiér pak vybaven novým mobiliářem a v červenci roku 1993 olomouckým biskupem byla znovu slavnostně vysvěcena. Areál kaple a upraveného pramene doplnila novodobá plastika poustevníka.

Po prohlídce jsem zamířil pasekou dolů k silničce, na níž se najednou hluboko pode mnou objevila jedna známá postavička a já na ni bujaře zahalekal.

Společně jsme pak už pokračovali po plochém vyhlídkovém hřebeni k asi 1.5 km vzdálenému zámku Jánský vrch a cestou se kochali výhledy na Žulovskou pahorkatinu a polskou lautr rovinu, z níž se v dáli blyštěla ohromná plocha Otmuchovského jezera.

Netrvalo to ani tak dlouho a my najednou procházeli zámeckým parkem a poté stanuli u zámeckého objektu, od nějž se dolů na město a příhraniční krajinu nabízel skvostný pohled.

Tenhle Javorník nacházející se v českém Slezsku je se svými asi 2800 obyvateli „hlavním městem“ pozoruhodného výběžku obklopeného ze tří světových stran územím Polska a jehož západní hranici tvoří poněkud neučesaný hřeben Rychlebských hor.

Největší dominantou městečka je areál zámku Jánský vrch s anglickým parkem, který se vypíná z posledního skalnatého výběžku Rychlebských hor a vytváří mu velmi působivou kulisu.

Není divu – původní hrad se už ve středověku dostal do majetku vratislavských biskupů, byl přestavován na stále pohodlnější sídlo a ta poslední jej změnila na nádherný barokní zámek. Zvláště zespodu z podzámčí je na bývalé biskupské sídlo velmi interesantní pohled.

Interiéry se mohou pochlubit skvostným vybavením, což jsme dnes velmi rádi ocenili i my.

Po prohlídce zámku jsme se vydali dolů do Javorníku serpentinovou cestou klesající dolní částí parku. Na jeho konci nás čekal jediný člen uvítacího výboru: velice přítulný černobílý kocour s rolničkou, fešák, který – hned jak mne uviděl - přiběhl si pro přátelské pohlazení. Ani nevím proč, ale měl jsem nějaké nejasné tušení, že mu doma páníčci říkají Felix...

Po rozloučení s hlasitě předoucím zvířátkem jsme zamířili k městskému rynku. Vévodí mu budova pseudomanýristické radnice a jeho ploše pak Sloup Panny Marie z roku 1723, jehož sokl je zbudován ze světlé slezské žuly a vlastní socha z kladského pískovce. Na paměť morové epidemie jej nechal postavit radní A.B Hancke spolu s farářem G.F.Lorenzem a původně stával před dnes již zaniklým kostelem sv.Valentýna.

Největší dobře viditelnou část městské památkové zóny tvoří kolem náměstí a hlavní městské třídy (Ulice Míru) řady bývalých měšťanských domů. Mají vesměs stará středověká jádra, ale ten zbytek změnily přestavby v barokním a později empírovém slohu. Tyto objekty dávají směrem k rynku a do ulice na odiv své krásné volutové či atikové štíty, mnohde doplněné i drobnou plastikovou výzdobou.

K dalším zajímavým chráněným objektům patří klasicistně přestavěná fara, barokní pomník hudebního skladatele Katla Ditterse z Dittersdorfu a budova soudu.

Poslední významnou dominantou městského centra je barokní kostel Nejsvětější Trojice z roku 1718, zbudovaný dle plánů biskupského architekta M.J.Kleina, k němuž byla ve stejném století přistavěno ještě průčelí s vysokou věží zvonice a boční kaple. Nutno dodat, že i útroby kostela jsou zaplněny velmi cenným mobiliářem zhotoveným šikovnými ručkama našich řemeslnických prapředků.

Tak, pro potěchu ducha jsme dnes udělali maximum, teď už nezbylo, než se postarat i o naše hladové a velmi „smedné“ tělesné schránky.

No problem – stačilo jen na rynku navštívit jednu restauraci s útulnou zahrádkou a poslat dolů do bouřících se podpalubí po pořádné porci výpečků se zelím a žejdlíku piva. Náhle vzniknuvší Nirvánu jsme si pak plně vychutnali i při cestě autobusem zpět do Jeseníku a Zlatých Hor, hlavně při pohledu na okolní úžasně členitou a nádherně nasvícenou kopcovitou krajinu.

A já přes okno bedlivě sledoval hlavně ten úsek vršků mezi Žulovou a zastávkou Vápenná, lesní čtvrt, odkud zítra podniknu za zatopenými lomy Žulovské pahorkatiny „průzkumnou výpravu.

Sám.

Jana bude mít odpočinkový den - však těch dnešních zhruba 10 km dalo jejím operovaným nohám pořádně zabrat...

Autor: Franta

Další články autora: 2850

Kvalita příspěvku:

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli

2 turisté zde byli a hodnotili

5,00

vřele doporučuji

doporučuji

stojí za vidění

stavte se tam

nic zajímavého

Diskuse a komentáře k ZLATÉ HORY 2020 - 5.Přes Račí údolí na hrad Rychleby a do Javorníka

Franta

My bohužel s těmito našimi spoluobčany nic srandovního na trase Javorník - Jeseník nezažili...

Bobkart

Musím se trošku zasmát na Traperovu poznámku. Onehdy se mi stala právě v Javorníku taková veselá…

Traper

Upravenější je, navzdory současné části obyvatelstva. Ale člověk nejede do Rychlebek kvůli…

Bobkart

No koukám, že je ten Javorník zas o něco upravenější, měl bych se tam zase někdy vydat.

Vstoupit do diskuse

Přidat komentář