Z Uherského Hradiště přes archeonáleziště Sady do Mařatic

Zhruba v polovině května jsem vyjel v pátek hned po práci za ženou do Uherského Hradiště s tím, že napřed podniknu kratší túru do okolí a vpodvečer se setkáme v restauraci Masáro. Díky inspiraci novou krásnou sochou Mařaťanky na hlavním městském rynku padlo rozhodnutí navštívit i její „rodnou dědinu.“ Předtím ale dlouhá štreka městem, neboť chci napřed omrknout archeonáleziště jménem Sady.

Z busového nádraží jsem přes Palackého náměstí přešel k přechodu u křižovatky se dvěma nejdelšími uherskohradišťskými ulicemi (Sokolovská a tř.Maršála Malinovského), přešel na východní stranu a vydal se po té druhé třídě směrem ke Kunovicím, tedy k jihu.

 

Na protější straně jsem nejprve spatřil patrový objekt Kozlovny U hejtmana Šarovce, což je restaurace s nabídkou tradičních slováckých jídel, pečených sendvičů a pokrmů z kuřecího a vepřového masa. Dál směrem ke Kunovicím pak frontu domů s historizujícími fasádami, nad jejichž střechami se zvedaly mnohem mladší sídlištní budovy a od od severu k jihu jim dominovala (v řadě za sebou) trojice masivních věžovitých panelových domů.

 

Východní strana třídy maršála Malinovského, po které jsem po chodníku kráčel, byla z turistického hlediska mnohem zajímavější:

 

Hned za náměstím Míru jsem minul kino Mír stojící zde od roku 1954. Jeho přízemní budova je na střeše ozdobena plastikou opeřence a jeho uhynulého druha. Roku 1990 byla budova kina upravena i pro jíná, než filmová představení. Od té doby se tu hrají hry Sloffackého divadla, konají se hudební koncerty ve stylu rocku, metalu a alternativy, a když v Uherském Hradišti probíhá festival „Letní filmová škola“ , tak se snímky promítají i ve zdejším Klubu Mír.

 

Hned pod kinem začínaly Smetanovy sady, což je největší městský park. Byl založen v roce 1882 podle návrhu Augustina Siebecka, zemského zahradníka z Brna. O vznik rozsáhlého anglického parku se přičinil i místní Okrašlovací spolek. Původně se jmenoval po císaři Františkovi Josefovi I., Smetanovými sady se začal nazývat až od 1924. Pohromou byla povodeň z roku 1997, při níž bylo poškozeno mnoho dřevin, jež pak uhynuly. Roku 2012 proběhly první úpravy věnující se odstranění stromů nacházejících se v havarijním stavu a výsadbě nových dřevin.Následovalo odstranění nevhodné výsadby narušující kompozici parku a bránící v průhledech na budovu Slováckého muzea a Slovácké búdy. Přitom byly položeny také ohromné plochy nových trávníků, vysázeno bezmála pět tisíc keřů a zbudovány odpočinkové zóny a nové chodníky pro pěší.

 

Krom pěkné zeleně (vyniká soubor památkově chráněných platanů) se v sadech nachází dětské a workoutové hřiště, cvičební prvky určené pro „dospěláky“ a knižní budka.

Stojí zde několik pomníků jako Busta Bedřicha Smetany od Jiřího Jaška z roku 1960, empírový pomník rodiny Winkerových (přenesený sem z městského hřbitova) a kamenný sloup se skulpturou sv.Rocha, pocházející z konce sedmnáctého století. Je zajímavý tím, že se na vrcholku poměrně vysokého podstavce krčí dosti podměrečná socha světce.

 

V parku se nachází několik budov, které si vychutná nejen oko architekta.

 

Prvním je unikátní Slovácká búda, což je replika lidového stavení z roku 1937, z doby konání „Výstavy Slovácka.“ Po jejím ukončení nebylo obydlí zbořeno, ale zůstalo zachováno pro další generace. Zkázonosná povodeň jej na konci minulého století notně poničila. Při opravách byla „búda“ ozdobena přesnou napodobeninou původní výmalby. V současnosti je využívána folklórními soubory jako zkušebna.

 

Na severozápadním okraji Smetanových sadů, hned pod kinem Mír, se vypíná budova Slováckého muzea.

Muzeum bylo ve městě založeno roku 1914 a roku 1929 město pro jeho potřeby odkoupilo starou budovu Střeleckého spolku, v níž byla i kuželna a restaurace. Roku 1937 vznikla nová, tehdy velmi moderní, přístavba dle projektu význačného architekta Bohuslava Fuchse, vyhlášená 1964 za architektonickou památku. Roku 1960 se nejstarší část muzea nacházela v havarijním stavu a při opravě byly prostory výstavních sálů výrazně rozšířeny. Poslední větší stavební změny byly provedeny v roce 1995.

 

Slovácké muzeum je muzeem toliko regionálním, přesto u nás patří k těm nejvýznamnějším. A to především pro velké množství sbírek, zaměření a také pracovním postupům.

Hlavní (stálá) národopisná expozice návštěvníky seznámí se zemědělskými pracemi, lidovým stavitelstvím, výrobky šikovných lidských rukou (praktických i uměleckých), dále s bohatým rejstříkem slováckých krojů a prožíváním svátků v roce, kde nejvíce zaujmou Masopust a Velikonoce… a mnoha dalšími zajímavostmi. Výstava je doplněna animovanými dioramaty a krátkými snímky.

 

Pod Smetanovými sady lemovala třídu Maršála Malinovského řada pěkných historizujících stavení, sem tam i ve stylu secese. Jedním z nich byla budova Franklovky.

 

Vznikla roku 1922 jako obytný dům a továrna na výrobu koňaku a slivovice (ta ale byla později umístěna do dvorních traktů budovy), jehož majiteli se stali bratři Karel a Max Franklovi. Secesní podobu sídla navrhl hradišťský stavitel Julius Kopp. Mezi lety 1949 – 1960 byl v budově úřad Krajského velitelství Státní bezpečnosti. Ve sklepě byli v samovazbách umístěni političtí vězni a absolvovali kruté výslechy. Na půdě objektu je příslušnící STB mučili tzv. „elektrickými botami.“

Dnes je budova sídlem oboru kamenosochařství Střední uměleckoprůmyslové školy, ale je přístupná i veřejnosti a konají se zde komentované prohlídky.

 

Dál k jihu končila bytová zástavba, kterou vystřídal areál hypermarketu Tesco. Tady jsem po přechodu přešel třídu na druhou stranu a mezi shluky panelových domů se snažil najít náměstí Republiky. Říká se, že kdo hledá, najde… což se po chvilce podařilo i mně, ale nalezeným jsem nijak ohromen nebyl.

 

Jedná se o novodobé „umělé“ náměstí, které je vlastně jen parčíkově upravenou plochou mezi okolními paneláky. Střed krášlí obdélníková nádrž (kašna) s dřevěnou plastikou, jejímž autorem se roku 1970 stal Stanislav Mikuláštík. Nad horní část schodiště vedoucí k prodejně potravin Hruška a osvěžovně Blue Bar se vypíná plastika od Jana Habarty. Dílo nazvané „Květ“ z umělého vápence zrobil v roce 1960, ale dle mého názoru se mu tenhle „socrealistický“ výtvor poplatný režimu a době příliš nepovedl.

 

Poté jsem se vrátil přes tř.Maršála Malinovského opět na její východní stranu a šmároval dál k jihu. Za odbočkou k zástavbě Sadů jsem narazil na pomník bývalého židovského hřbitova a tur.směrovník. Zelená značka stoupala (spolu s trasou Cyrilometodějské stezky) nejprve zprudka do kopce starými sady. Pak se vyšvihla na plošší holý hřeben, stoupání se zmírnilo a polní cesta mne přivedla k další turistické zajímavosti, mezi archeologickými odborníky známému jako lokalita Uherské Hradiště Sady - Špitálky.

 

Prvním objevitelem byl rolník z Derfle, který při kopání na poli narazil na zeď a po jejím prolomení se před ním objevila lidská kostra, u níž stála hliněná nádobka. Roku 1958 zde kolchozníci provedli hlubokou orbu, jenž na denní světlo vynesla zbytky lidských skeletů, úlomky malty, střešní krytiny a opracované kameny. Poté zde byl zahájen rozsáhlý archeologický výzkum ukončený až v roce 1964. Přitom bylo objeveno na 90 hrobů pocházejících z rozmezí devátého a konče druhou polovinou následného století.Třetina rovů se ukrývala v interiéru bývalého kostela a do nich byli pohřbeni nejvýznamnější představitelé předvelkomoravské a velkomoravské společnosti. Kromě toho se nalezli zlaté a stříbrné šperky.

 

V té době tady na půdorysu kříže stával kostel s kvadratickou věží. Později k němu přistavena hrobová komora, kaple a půlkruhová apsida. Vnější omítka chrámu byla bílá, kdežto vnitřní prostory pokryla výmalba. Podlaha byla kamenná, střechu kryla pálená krytina. Jižně od kostela stávala dlouhá dřevěná hala, na západě rotunda a severně se na travnaté vyvýšenině rozkládalo sídliště, jež tvořila srubová stavení a přilehlé hospodářské objekty. Nechyběl pekárna, kovárna a studna.

Předpokládá se, že se tu už v ve druhé polovině 9.století nacházelo významné církevní středisko a zároveň sídlo arcibiskupa Metoděje. Po jeho smrti centrum zaniklo.

Při archeologickém průzkumu bylo na výšině sv.Metoděje nalezeno pohřebiště s více jak 900 hroby a také zbytky kamenné stavby ze začátku 9.století, která byla nejstarším sakrálním objektem na celé Moravě.

 

To byl stručný a vlastními slovy přetlumočený „výcuc“ z toho, co jsem na zajímavé lokalitě vyčetl z Info tabulí. Je jich tu umístěno povícero, obsahují mnohem rozsáhlejší text a jsou doplněny také obrázkem bývalého chrámu a mapkami velkomoravského sídliště.

Nejzajímavějším prvkem lokality jsou rozsáhlé zrenovované základy kostela… no a protože se náleziště nachází na travnatém pahorku, otvírá se odtud i velmi pěkný výhled na město Uherské Hradiště a kulisu Chřibů za ním.

 

Po trase Cyrilometodějské stezky jsem pak pokračoval příjemným chodníkem vedoucí pastvinou (a nabízejícím další výhledy) až na okraj místní části Uherského Hradiště – Mařatic.

 

Po prokličkování několika ulicemi se ocitl na hlavní dědinské „avenui“ a před odbočením ke kostelu a hřbitovu kus dole u silnice zahlédl siluetu zvoničky. Neodolal jsem a šel ji zblízka prozkoumat.

 

Hranolová věž zvonice byla zbudována na přelomu devatenáctého a dvacátého století a stala se významným zdobným prvkem staré zástavby mařatické návsi, tedy jejího horního konce. Dnes už pozbyla svou funkci a umíráček se v ní rozezní jen na výslovné přání pozůstalých.

Před časem se zvonička dočkala rekonstrukce a poněvadž jsou Mařatice místní částí Uherského Hradiště, postaralo se o ni město.

 

Po prohlídce návrat k horní křižovatce, na níž vybrána cesta stoupající ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie. (Naproti němu se nacházela zastávka uherskohradišťské MHD, zde zvané „pouličkou“, za zastávkou upravené prostranství s posezením a vedle parkoviště pro osobní vozy.)

 

Dnešní hřbitovní kostelík stojící u cesty do mařatických vinohradů má za sebou bohatou poutní minulost. O jeho výstavbu se přičinil bývalý uherskohradišťský městský písař (svého času dokonce i primátor) Václav Kulíšek, původem z Moravičan. Svolení ke stavbě obdržel od kardinála Dietrichsteina i městských radních v prosinci 1613. Kostel byl dokončen o rok později. Jelikož mezitím Kulíškovi zemřela žena, on vstoupil do kněžského stavu a vzápětí byl jmenován farářem jím vystavěného chrámu. Mše se tu sloužívaly 6 x za rok, ale v „křížových dnech“ před svátkem Nanebevzetí Panny Marie sem zdola z Hradiště putovala početná procesí.

 

V 18.století byla chrámová loď znovu zaklenuta v duchu baroka. Původní oltář (pocházející z roku 1740 byl později přemístěn do nového kostela v Březolupech. (Začátkem dvacátého století dostaly Březolupy nový oltář a tento „zapůjčený“ barokní byl převezen do Uherského Hradiště a umístěn do skladů městské farnosti.)

Mařatický kostelík je jednolodní s půlkruhově uzavřeným presbytářem a nad vstupním průčelím se tyčí hranolová věž s jehlancovitou střechou, nahoře s makovicí a křížem. Věž je členěna nárožními pilastry s římskými hlavicemi. Loď je klenuta dvěma pásy valených kleneb s výsečemi, kněžiště a sakristie mají stropy ploché. Kromě hlavního se v kostele nacházejí dva boční oltáře zasvěcené Večeři Páně a sv.Josefu. Za hlavním oltářem je na zdi kartuše s nápisem a Kulíškovým znakem.

 

Chrám Nanebevzetí Panny Marie je hodnotný renesanční sakrální objekt s barokními úpravami a jako takový byl právem vyhlášen kulturní památkou.

 

Poslední rekonstrukce započala roku 2007 (tehdy se již ve velmi špatném stavu nacházel jak jeho exteriér, tak i interiér) a trvala 5 let. Náročné opravy byly završeny instalací zrenovovaného původního barokního oltáře, nalezeného na půdě místní fary. Restaurátorům byl přitom nápomocen jen starý černobílý prvorepublikový snímek. Slavnostní znovuotevření kostela proběhlo začátkem listopadu 2013 a od té doby se v něm vcelku pravidelně v neděli slouží mše.

 

Chrám je obklopen hřbitovem.

 

Když byl v Uherském Hradišti ten městský u františkánského kostela císařem Josefem II. zrušen, nabídl městu pozemky pro zřízení nového mařatický farář. Pro potřeby Uherského Hradiště byl tento nový hlavní městský hřbitov upraven a v průběhu let několikrát podstatně rozšířen. Ještě koncem 19.století tu panoval takový paradox: mařatický chrám se hřbitovem spadal do farnosti uherskohradišťské, ale vlastní obec Mařatice pod farnost v Sadech a věřící museli na mše svaté docházet tam.

 

Na hřbitově se nachází množství hrobek významných uherskohradišťských obyvatel. První známou osobností zde uloženou k odpočinutí věčnému se roku 1796 stal krajský hejtman František Zikmund Žalkovský ze Žalkovic. K těm novým zde pohřbeným patří např.politik Alois Pražák, měšťan a stavitel Josef Schniak, dále politik, ministr a premiér bývalého Československa – Jan Černý, starostové města František Beneš a Jan Evangelista Protzkar či lékař a primář první městské nemocnice František Tomášů.

Za pozornost stojí také hrobky rodiny Stanclovy a rodiny Skácelovy a Čundrlovy, jimž se o krásný náhrobek postaral Franta Úprka. Zaujme jistě i busta uherskohradišťské básnířky a spisovatelky Boženy Benešové, která je ale pochována v Praze.

 

Roku 2008 byla dokončena rozsáhlá rekonstrukce hřbitova, díky níž se stal žalov místem mnohem důstojnějším (a jestli se to smí o hřbitovech vůbec napsat), tak i mnohem krásnějším.

 

Můj původní plán zajít od hřbitovního chrámu ještě nahoru na Rochus by mi podle údajů na kapesním chronometru už časově nevyšel, takže jsem se ještě zašel podívat k barokní výklenkové kapli. Tady na Slovácku se jim říká „Poklona“ a mařatická stojí na louce kousek od točny MHD. Byla vystavěna v druhé půli 18.století a roku 2019 vzorně zrekonstruována. Díky vzrostlým lipám je tahle Poklona velmi pěkným zákoutím a krajinotvorným prvkem.

 

Po obhlídce už návrat ke hřbitovu a od zastávky odjezd „pouličkou“ na druhý konec města za manželkou...