Beskydský Ondřejník - článek který se mohl jmenovat i úplně jinak.

Před asi 14 dny jsem se chtěl podívat na „Ondřejník“ a po mnoha letech si prohlédnout a lépe prozkoumat některé mrazové sruby i jeden nevšední útvar jež jsem viděl naposledy před mnoha a mnoha lety. Objekt z něhož i proto, že jsem věděl jak vypadal v dávnějších letech, měl skutečný respekt (přesnější by bylo říct strach) a pracovně jsem jej označil jako „Zákeřná“. I z toho důvodu jej nebudu blíže popisovat a především nebudu uvádět ani jeho místo. Pro klid turistů, kteří rádi chodí na Ondřejník se toto místo nenachází na žádné značené turistické trase. Na druhou stranu houbaři by měli být již obezřetnější protože se nachází jen kousek (pár metrů) od jedné z mnoha lesních cest před výrazným skalním (flyšovým) odkryvem v kdysik hustém a tmavém lese pod určitým „hřebínkem“, kde již kůrovec vzal situaci silně do svých „rukou“.

 

Měl to být jen doplněk delší cesty (abych udělal lepší fotky než před mnoha lety) a pak pokračovat směrem Lhotka a Kozlovice a v nich známé svaté místo (a pro oči geologa osamocená skalka) „Myslíkovské Lurdy“. Naposledy jsem se k onomu děsivému místu dostal ještě na kole, respektive cestu z Ostravy do Frýdlantu na kole jel, chvíli po asfaltové a později už jen lesní cestě stoupal, ale nakonec jen šel vedle kola a v posledních částech dokonce kolo nesl na zádech. V tom okamžiku jsem si říkal jestli není to kolo spíš jen přítěží? V Posledním strmém svahu jsem kolo nechal v díře pod jedním vyvráceným stromem aby ze spodní cesty nebylo tolik vidět a nahoru už stoupal jen po svých. Nejprve jsem tam „objevil“ několik desítek metrů dlouhou severojižním směrem orientovanou rýhu s několika odkryvy karpatského flyše o výšce maximálně několika metrů a po nějaké chvíli i v temné části lesa před výraznější „skalní stěnou“ onu děsivou díru prý o hloubce možná až osmi metrů a ve viditelné části snad jen s jedním kamenným výstupkem ovšem z hloubky mnoha metrů zcela nedostupný. Bez lezeckého vybavení a značných zkušenosti se jedná o velmi nebezpečný útvar. Naštěstí lidem asi ne příliš známý a i já se budu držet utajení přesného místa. Už před těmi mnoha a mnoha léty jsem se kolem tohoto místa pohyboval s výrazným pocitem respektu – strachu. Pokud bych „zahučel“, tak nemám se svými lezeckými nezkušenostmi sebemenší šanci. Možná by se dalo lezením rozporem, ale v blátivé hluboké ďuře by asi vše klouzalo. Místo o kterém jsem rád, že jsem viděl a bylo pro mě určitým pohledem na tu druhou, odvrácenou a nebezpečnou část Beskyd, jež mnoho „neznalých“ neprávem podceňuje, což určitě není dobře. Na druhou stranu, právě tato místa jsou tím co dělá Beskydy alespoň pro mě barvitější. Že existují místa kde se člověk kochá krásou a veskrze příjemnými pocity a naopak i místa, kde převládají pocity zcela opačné, tedy velký respekt nebo lépe řečeno strach a člověk tato místa obchází v uctivé vzdálenosti, protože tuší, že z případné chyby, podklouznutí , atd. by se už asi ven nedostal. V paměti do předminulého víkendu zůstával tento tajemně děsivý objekt jehož výzkum je skutečně víc než na místě přenechat těm, kteří tomu rozumí a mají na tuto činnost i povolení (výjimku od CHKO).

 

Tenhle úvod i pro představu mého „naladění“ a obav (možná i strachu) a spousty otázek, které při výstupu do kopce se stále více a více přesouvaly do popředí mých myšlenek. Inu psychicky jsem se připravoval na všechny varianty a rizika, které mohou nastat. Věděl jsem, že se blížím do míst, které mohou být velmi nebezpečná a kde každý krok může být tím posledním, který při více smůly mohu udělat. Vzpomínal jsem si na některé rady lidí věnujících se problematice přežití v drsné přírodě. Na mysli mi přicházely nejrůznější rady proti pádům ve sněhových polích, séracich a podobně. Představa, že by zde někdo chodil s nějakým klackem se může zdát možná úsměvná, ale bral jsem ji jako jednu z možných variant. Nemohl jsem totiž tušit jak vše bude po těch mnoha a mnoha (možná i nějaké té desítce) let vypadat. Jak moc by mohla vyrůst tráva v okolí této brány do skutečného pekla? A rostla by vůbec tak výrazně tráva ve smrkovém lese? Jak bude ten les vypadat nyní, když už tehdy díky lýkožrouta nevypadal příliš „živě“? Bude zde vůbec ještě nějaký les? Nebo bude už vše vykácené a v tom případě ztratím jakékoliv poslední orientační body z dávných vzpomínek? Přístup k propasti byl po ne příliš velkém hřebínku v užším pásu lesa a za ním se několik lesních cest spojovalo do jedné.

 

Tehdá jsem jel na kole, nyní jsem již vycházel pěšky z nádraží ve Frýdlantu nad Ostravicí a postupoval přímo od něj jednou asfaltovou cestou. „Už jsem asi starší“ jsem si říkal, když se mi zdála cesta nějak obtížnější než kdysi. To jsem jel na kole, tak může být hodnocení obtížnosti a délky cesty hodně relativní. Postupem času jsem si více a více říkal, že asi nejdu tou cestou, kterou jsem šel předtím. No, ale jdu, vracet se nebudu. Projdu mezi chatami (snad zde bude pokračovat cestička a chataři mě odtud nevyženou) připojím se na vrstevnici a po ní budu pokračovat doprava do místa, kde se bude ostřeji zatáčet doprava a uvidím na svahu na pravé i levé straně pás lesa a mezi nimi vykácenou oblast. Po ní se vydám nahoru a budu hledat v „pravém“ lese pěšinku ke hřebínku.

 

K této vrstevnici se dostávám prudkým stoupáním do kopečku těsně u horního konce chatové osady. Zde se konečně mohu po náročném výstupu v klidu vydýchat a udělat pár fotek, protože se zde otevírá nádherný výhled na Lysou horu a masívy umístěné severně i východně, dále Smrk i další hory Moravskoslezských Beskyd.

 

Nacházím odbočku na vrstevnicové cestě a hledám způsob jak bych se dostal na svah a pokračuji po něm nahoru. Je skutečně náročný, po několika desítkách kroků si dávám pauzy na odpočinek a vydýchání se. Žádnou cestičku napravo lesem nenacházím, ale dostávám se na místo rovnější louky. Hlavně, že už nemusím tolik stoupat do kopce. Musím si přiznat, že si vůbec nedokáži tuto krajinu připodobnit s tou dávnou cestou. Také se mi zdá, že je mnohem delší než by měla být. Stále nejsem na pomyslném hřebínku, vidím před sebou další kopec. Říkám si, asi jsem skutečně hodně zlenivěl a už nejsem v té formě v jaké jsem byl tehdá.

 

Tak stoupám i k vrcholu tohoto kopce. Zde chvíli procházím lesem až se opět dostanu na další vrstevnicovou cestu. Po ní jdu chvíli doleva až vidím odbočku do dalšího svahu, který je již notně zpracován lesníky a prakticky úplně vykácený. Z něho scházejí lidi a tak se zeptám jestli náhodou neviděli po cestě menší skalky nebo něco podobné? Bohužel neviděli. Pokračuji cestičkou po které přišli a snažím se v té beznaději bez jediného orientačního bodu chytnout něčeho jistého, třeba skalky. Ďuru klidně mohou zaházet větvemi nebo nad ní může padnout kmen mohutného stromu, ale „skalka“ by mohla být tím posledním orientačním bodem. Cítím úplnou beznaděj. Cesta k Myslíkovským lurdům taky už asi padá. Snažím se „potupně“ podívat do GPSky jestli zde nemám uloženy její souřadnice. Bohužel žádný bod zájmu zde nevidím.

 

Mnohokrát procházím tato místa „křížem krážem“ a dívám se všemi možnými směry jestli neuvidím něco alespoň trochu známého z minulosti. Ale zdá se mi že vidím chatu pod Ondřejníkem a to mi nějak nesedí. Předtím jsem ji nad zatáčkou vrstevnicové cesty neviděl. Jediné co se mi zdálo s minulostí podobné byla právě ta zatáčka cesty. Později jsem zjistil (minulý víkend), že právě toto mě drželo ve falešné představě, že bych mohl být na správném místě. Mnohokrát jsem stoupal a mnohokrát klesal obtížným terénem. Dokonce i jedna velmi nepatrná propadlina se mi zdála známá. Pod místem, které snad vypadalo jako hooodně zarostlá cestička vedoucí k hledanému místu byl prudký vysokou travou zakrytý svah. Co jsem si pamatoval, tak určitě nebyla jeskyně v místě svahu. Ale i tak jsem scházel poměrně opatrně abych náhodou někam nezahučel. Dvakrát se díval kam šlápnu. V některých okamžicích to byl dost problém, protože přes hustý porost nebylo mnoho vidět. Dostal jsem se do rovinky pod tímto svahem, kde by také teoreticky mohly vznikat pseudokrasové jeskyně (když se „svah láme“). I zde jsem postupoval opatrně. Jdu sem sám a nikdo by mi nemohl pomoct a s největší pravděpodobností by mě tu ani nikdo moc nehledal. Nervozita a krevní tlak stoupá. Nohy i kolena bolí a tělo už samo moc nechce. Jedno já by už nejradši šlo dolů, druhé já se ale vzpouzí a nechce se vzdát. Jak teď lituji, že jsem si souřadnice kdysik dávno neuložil nebo nenakreslil alespoň mapu. Jaká chyba byla, že jsem za orientační body bral jen siluetu lesa. Ta se během desítek let změní k nepoznání. Říkám si, že budu muset doma najít bývalé fotky a srovnat je se současnými. Asi jsem zde byl hooodně dávno, asi jsem ještě gps-ku vůbec neměl. Škoda, slunce už zapadá a začíná být šero. Sestupuji. Ještě se pokouším jednou cestičkou jít dále a doufám, že se jí dostanu co nejrychleji do Frýdlantu na nádraží abych stihl vlak, který po šesté večer odjíždí do Ostravy. Jsem hodně zklamaný. Velmi zajímavou jeskyni, kterou jsem kdysik našel jsem teď ztratil. Jdu po nižší vrstevnicové cestě a některé svahy na „levoboku“ se mi zdají povědomé. Ale už je šero a nohy dost bolí, odkládám to na jindy – vzdávám to. :-( Ještě se podívám do GPS-ky jestli dojdu ke vlaku a vidím, že si naopak zacházím kam nechci. Vracím se tedy asi čtvrt hodiny velmi svižnou chůzí zpět po této lesní cestě zase trochu do kopce abych se připojil na sestupovou cestu do Frýdlantu. Tu se místy snažím i běžet. Ale stále se cesta táhne. Nechci si ke vší té zklamanosti ještě nechat ujet vlak. Kde mám sílu běžet, tak se o to snažím. Až se konečně dostanu na asfaltovou cestu, která už vede k podchodu a vím, že mám k dobru alespoň deset minut, mohu trochu zvolnit a trochu se vydýchat. K nádraží přicházím asi s pěti až sedmiminutovou rezervou, takže pohodička. Nechávám si na Odisku nahrát jízdenku a ve vlaku dávám nohám zasloužený odpočinek. Pořád mi v hlavě vrtá má navigační chyba pod Ondřejníkem. Postupem dnů si začínám být skoro jistý, že jsem hledal na špatném místě. To mi nedá spát a tak jsem se minulý víkend vydal pod Ondřejník znovu a jak to dopadlo, tak to snad někdy napíši v dalším článku. :)