Horní Hoštice – Kostel sv. Jana Nepomuckého (bl. Jana Sarkandra)

 

Je celkem zajímavé, pokud se v různých historických i jiných souvislostech hovoří o Sudetech, valná většina Čechů si vybaví tak západní pohraničí, dejme tomu od Šumavy, Krušné hory, ještě tak Jizerky, Šluknovsko, Liberec a podobně. Ve skutečnosti jsou ale Sudety zeměpisným pojmem a vztahují se k severním pohraničním horám, všeobecně tedy i zmíněné Jizerské hory, Krkonoše, dál pak Orlické hory, Králický Sněžník a Jeseníky. Tedy to co do Jeseníků přidáváme, Hrubý, Nízký, Rychlebské hory a dejme tomu ještě Hanušovickou vrchovinu. To všechno jsou ty pravé Sudety. Pokud si pak představíme Sudety jako pohraničí, asi nejtypičtější jsou v tomto hory Rychlebské, které jsou svým způsobem v lecčems podobné Šumavě. Ne tedy rozlehlostí nebo výškou, ale podobným vylidněním, které přineslo poválečné vysídlení německy hovořícího obyvatelstva. Sice tady nevedla železná opona, ale kraj na zemské periferii za tisícimetrovými horami příliš nevoněl novým dosídlencům.

Není tak divu, že zprvu poměrně velká sídla (hlavně ta vesnická) dnes zhusta zejí prázdnotou. Podobně postiženou obcí jsou tak i Horní Hoštice (Ober-Gostitz), dnes právně přičleněné k Javorníku. Ačkoliv jde o poměrně staré sídlo (1296), dnes zde žije asi padesátka stálých obyvatel. K určitému vylidnění ovšem přispěly již události v 18. století, kdy naše země přišly o velkou část Slezska a právě původní větší Hoštice byl rozděleny novou hranicí. Asi jedinou větší památkou dnešního horního konce tak zůstává kostelík zasvěcený sv. Janu Nepomuckému. V pramenech se udává poměrně široká doba vzniku stavby ohraničený čísly 1700-1832. Původně šlo zřejmě o menší kapli (ostatně i tak kostel působí spíš jako velká kaple). Právě rozdělení vsi v 18. století donutilo místní mít vlastní svatostánek. Ve zbytkových Hošticích (dnes v Polsku) mají celkem velký kostel, který původní spojené vsi musel celkem vyhovovat.

Současná podoba se asi nejvíc pojí s hlavní přestavbou z r. 1789, která spadá do klasicistního období. Jde o jednolodní stavbu s polygonálním závěrem. Vstup do kostel je představěnou předsíní. Nad západním vstupem je věžička se zvonicí. Na východní straně je přistavěná sakristie. Strop kostela je plochý. Vnější omítky jsou hladké s podnoží, u presbytáře lesény. Pod sedlovou střechou je vedená hlavní římsa. Vnitřní zařízení je poměrně jednoduché, nad vstupem je zpěvácká tribuna, jako hlavní nástroj se používá patrně harmonium v přízemí, na jedné straně lodi jsou pak lavice pro věřící. Kolem oken bílé rámy, omítky jsou hladké. Oltář novogotický s obrazem patrona kostela.

V hlavní lodi po stranách trojice oken s vrchním obloukem podobná menší u předsíně a sakristie. Drobnou ozdůbkou na jižní fasádě jsou sluneční hodiny.

Kostel je celkově stále zabedněn, takže nahlédnout do interiéru není snadné, snad kdo bys vypravil na případnou bohoslužbu, která by se mohla konat v neděli 15.30, ovšem není to docela zaručeno.