Návštěva PP Skálí

O tomto chráněném území jsem věděl už dávno. Před lety jsem si totiž na Vsetíně zakoupil brožurku Valašsko očima geologa od Martina Janošky, ale k návštěvě přírodní památky jsem se dostal až koncem loňského léta. Autor mne k ní navnadil i popisem několika pseudokrasových jeskyní, ale ty jsem kvůli nepřehlednému a těžko prostupnému terénu nenašel.

 

PP Skálí byla vyhlášena roku 1999, dosahuje rozlohy bezmála dvaceti hektarů, přičemž její největší délka činí 1.5 km a šířka 1 km. Leží v prudkém svahu asi 500 m jižně od vrcholu kopce Léští (900 m) pod lesní silničkou a její plocha klesá od nadm.výše 825 do 680 metrů. Od Soláně je po hřebeni vzdálena 2 km a lze se k ní dostat i po silničce vedoucí vzhůru dolinou Kobylská z Karolinky, jenže z tohoto nejmladšího valašského města je to k ní více jak 4 km.

 

Jak jsem sám poznal, když jsem zhruba v půli horního konce PP do ní vkročil, prudký lesní svah se brzy změnil na ještě prudčí sráz pokrytý množstvím kamenné suti, balvanů, rozdrobených skalních výchozů a proláklin, takže člověk musel mít oči na šťopkách, by si tady někde nezvrtl nohu.

Balvany a skalní výchozky jsou tvořeny odolnými soláňskými vrstvami magurského flyše. Ve spodní části „chráněnky“ pak byly k vidění podmáčené suťové svahy (nachází se zde mnoho pramenišť) a terénní deprese.

Kdybych byl geologem, vypozoroval bych zde navíc i typické hlubinné ploužení, ale že jsou sutě tvořeny ostrými hranami kamenů a balvanů, zaregistrovaly i mé oči (a též nohy) laika. V centrální části jsem narazil na rozpadlé pískovcové lavice a zajímavé rozervané bloky vysoké až 3 metry.

 

Porost přírodní památky tvoří zachovalý zbytek původního hvozdu, v němž převládá buk lesní a který je doplněn jedlí, smrkem, klenem a jilmem. K vzácným rostlinám zde se vyskytujícím patří např. ostřice převislá, kyčelnice devítilistá anebo růže alpská. Nachází se tu také bohatá škála dřevokazných hub a mechorostů.

Z obojživelníků je třeba zmínit mloka skvrnitého a skokana hnědého, z ptáků pak jeřábka lesního, krahujce obecného, datla černého, holuba hřivnáče, puštíka obecného, žlunu šedou, strakapouda bělohřbetého... a prý si zdejší území oblíbil i rys ostrovid.

 

Nutno dodat, že já tudy procházel asi hodinu až dvě po poledni, kdy lesní zvířátka (na rozdíl od hloupých a uspěchaných dvounožců) drží svou pravidelnou siestu, takže jsem žádnou přerostlou kočičku ni koutkem oka nezahlédl, natož pak nějakého ptáčka zpěváčka.

 

Bohužel jsem nenašel ani jednu z celkově pěti pseudokrasových slují (ta největší se jmenuje „Pokladnice“ a je dlouhá 13 m), ba ani 100 m dlouhou a 50 m širokou plošnou depresi, nacházející se kdesi pod hlavními bloky. Kdysi bývala jezerem, ale to v průběhu času zaniklo zasypáním zeminou.

 

Sestup velmi obtížným terénem nedovolil přímý směr středem PP a já obcházením „nejdrsnějších“ míst nakonec nechtě dokličkoval do jejího jihovýchodního cípu. Musím přiznat, že sestup nebyl zrovna ten nejlepší nápad, protože místy při něm šlo doslova o „hubu.“ Průzkum jsem měl provést směrem opačným – tedy zdola nahoru, ale co včil už...

 

Napříč krutému utrmácení tělesné schránky jsem ale byl s viděným spokojen.