Bohdíkov – Červený Potok, Jeřábskou hornatinou

Hanušovická vrchovina je sice vnímána jako podhůří Jeseníků, ale díky solidní nadmořské výšce nabízí svým návštěvníkům a výletníkům podmínky téměř horské. Stoprocentně to platí o nejvyšší části vrchoviny, kterou je okolí hor Jeřábu a Boudy, které patří k nejvyšším bodům celého pohoří vůbec (Jeřáb 1003, Bouda 956). Turistické trasy protínají tuto část hor zhruba ve směru od severu k jihu a od východu na západ. Všechny se přibližují v prostoru kolem Svaté Trojice, na úpatí samotného Jeřábu a není divu, že většina výletníku toto krásné místo nemine.

Díky příhodným terénům je horstvo vyhledávané i četnými cykloturisty, kteří sice musí překonat od údolí poměrně slušnou dávku výškových metrů, ovšem když toto příkoří překonají, najde se dost příležitostí k pěkné lesní projížďce.

Znalci pohoří a terénu s často využijí i spousty lesních cest, které nejsou provázeny žádnou značkou, protože lesáci se příliš nechtějí dělit o své svěřené lesy, které v Jeseníkách patří k největším souvislým porostům.

Vyhledávanou cestou ke Sv. Trojici patří např. lesní cesta od Bohdíkova, respektive z Raškova. Vlastně jde o původně normální komunikaci, kterou se jezdilo od nepaměti do prostoru pod Jeřáb a dál do dnešní Malé Moravy. V dřívějších dobách bylo osídlení v severní části Jeřábské hornatiny daleko osídlenější, např. městečko Krumperky, dnešní Podlesí mělo kolem 2000 obyvatel, další osady jako Vysoký Potok byly lidnatější a navíc se hospodařilo i ve větší nadmořské výšce. A nakonec než se postavila železnice nejen do Hanušovic ale i kolem Moravy do Lichkova, jezdívaly povozy přes kopce.

Silnice je dnes uzavřena pro motorová vozidla, vjezd pouze na povolení, naštěstí pro cyklisty toto omezení neplatí. Jako výchozí bod můžeme zvolit restauraci U Sepla v Bohdíkově, momentálně je to jediné občerstvení u startu, nedaleká Obora je zavřená. Ač tedy neznačená, je trasa vcelku snadno rozpoznatelná, protože Raškovem k severozápadu do údolí směřuje jen jedna cesta. Po pár desítkách metrů se souvislejší zástavba mění v rozptýlenou. Asi po kilometru dorazíme ke okraji vsi a zákazu vjezdu, což nás asi nebude trápit. Kdo tu dlouho nejel, bude určitě potěšen zcela novým asfaltem (co jsem tu jel asi před třemi léty posledně z kopce, značně to drncalo). Po necelém půlkilometru nám informační tabule prozradí, že projíždíme přírodní rezervací. Původně menší území Na hadci (levý břeh potoka) je nověji rozšířené o území na protější straně údolí, celé se to jmenuje Modřínový vrch. Území chrání rostlinstvo na podloží se specifickou chemií. Serpentinit, neboli hadec má nízký podíl důležitých minerálů, proto zde roste specifická skladba druhů.

Zprvu mírné stoupání je střídáno prudšími úseky, ovšem teď na novém povrchu to jede velmi příjemně, jen se holt musí šlapat.

Nejprudší trháky jsou zhruba v prvních třech kilometrech, k odbočce lesní cesty k hájovně Počátky (bývala tam šipka, pozná se podle přístřešku). Nakonec je to i první ostrá zatáčka, přímo serpentinou. Po táhlé zatáčce následuje další kilometr výjezdu skoro v přímém směru, v následující serpentině se kříží lesní cesta od Štědrákovy Lhoty doprovázená žlutou TZ. Tu budeme nějakou chvíli střídavě sledovat. Už jsme se dostali do vcelku zajímavé nadmořské výšky a před zdvojenou serpentinou je z mýtiny i skromný výhled, ač pomalu ale jistě zarůstá. V další serpentině můžeme zkouknout na loveckou chatu Ida a už jsme hodně blízko konečného vrcholu. Asfaltka momentálně končí u závory, z kopce cesta míří do Podlesí, po úbočí naše trasa pokračuje se žlutou značkou na šotolině k rozcestí Bouda, vzdáleného asi kilometr. Křižovatka je v podstatě nejvyšší bod putování, dál sledujeme červené značení, což je souběh pěšího i cykloznačení.

Nesmíme opomenout Grabnerův pramen, což je vlastně pramen říčky Březná a už jsme u Svaté Trojice. Lesní zákoutí je možná příjemnější v klidu, nemusí být ani pouť.

Když se jede na Sv. Trojici, v podstatě se myslí i Severomoravská chata. Horská chata ve skromném vydání vznikla v meziválečném období, dnešní mohutná budova je už výsledkem přestaveb z období socialismu. Sice tu nebývá pokaždé narváno, ale za dobrého počasí se vystřídá dosti výletníků. V nabídce je kromě běžného občerstvení i poměrně pestrá kuchyně.

Vrátíme se zpět k silnici a pokračujeme dolů, ovšem v další serpentině rovně. V rozcestí Pod Sv. Trojicí narazíme na značení bílé cyklotrasy 4077. K radosti cyklisty je to pořád asfaltka, byť poněkud obstarožní. Od chaty jsme ztratili nějaké výškové metry, tak je musíme nabrat, ale jde o velice mírné stoupání, nakonec v podstatě o rovinu. V podstatě zde objíždíme po severním svahu Jeřábu. Občas se otevře výhled lesním průsekem na protější pohoří Králického Sněžníku. Trasa začne prudčeji klesat po připojení žluté TZ (je to stále ta, co jsme potkali pod Boudou), jen malé doporučení, cesta dolů je vcelku rychlá, tak jak se přiblížíme k rozcestí modré pěší TZ, odbočit na louku a sledovat pěší značku, ušetříme si nějaké metry, asfaltka totiž pokračuje k Horní Orlici a vlastně by jsme se museli k stejnojmennému rozcestí vracet do kopce…

Vyjeli jsme z lesa a kolem se otevírají široké výhledy. První zraky asi přitáhne nedaleký Suchý vrch ale daleko důležitější pro nás bude blízký vrch Val, kopec od rozcestí není nijak velký vrchol opatřený rozhlednou. Nejde o žádnou architekturu, v podstatě jde o telekomunikační věž s vyhlídkovou plošinou. Ale vyhlídka je samozřejmě náramná. Jde o dokonalý kruhová výhled. Samozřejmě asi nejdříve sledujeme blízký masiv Králického Sněžníku, vzápětí blízký potní areál na Hoře Matky Boží, neboli jak říkáme Grulich (česky Králíky …).

Na východě je k dispozici skoro kompletní hlavní hřeben Hrubého Jeseníku, tedy od Ramzové až někam na Pec. Pohoří je přeci jen vzdálenější, tak lecky záleží i na počasí. V západních směrech hledíme do Polska a přes něj na Góry Bystrzyckie, za nimi o něco vyšší Deštenská hornatina, tedy vyšší části Orlických hor, poblíž už k jihu se táhne ta nižší část, Bukovohorská hornatina se Suchým vrchem a Bukovou horou. Na jihu až jihovýchodě to ukončí blízký Jeřáb a jeho rozsocha.

Pokračujeme k Hedeči, tedy křižovatce ke klášteru. Ten samozřejmě stojí za návštěvu (kdo tam nebyl). Jinak se můžeme zastavit v penzionu Kačenka (ale zrovna byla akce), tak pokračujeme k cíli. V Dolní Hedeči můžeme najít odbočku modré cykloznačky do Červeného Potoka, ale ta je trošku pod kopcem, hned v první zatáčce pod Kačenkou totiž vidím zajímavou odbočku. Pohled do mapy naznačuje, že jde o správný směr, ke kýžené modré rovněž dorazí, navíc už to celé bude z kopce do Červeného Potoka.

Pokud se potřebujeme vrátit do východiště, zřejmě nikoho neurazí návrat údolím Morava přes Hanušovice. Samozřejmě je to po silnici, ale je to jedna z nejparádnějších projížděk co v Jeseníkách máme.