MOKOŠÍN-LEPĚJOVICE CESTOU NECESTOU IV.

O červnu táta vždycky říkal: Jaká parna se v červnu dostaví, tak se i prosincové mraky postaví. Bude-li to pravda tak toho letos moc neprotopíme, Ale nebudu předbíhat čas, zatím je první červnový víkend.

Zítra nás čeká výlet do nedaleké zaniklé osady Lepějovice.

Letos jsme s Richiim založili novou tradici. Každý měsíc aspoň jeden víkend věnujeme poznávání okolí naší malebné vesničky Mokošín. Toto je už čtvrté pokračování našeho společného putování na které se vždy pečlivě připravujeme.

Naše cesta začíná v Mokošíně na kopci za kravínem, zastavujeme a rozhlížíme se po kraji směrem k Loděnicům. Slunce ospale vykukuje, dnes bude opravdu hezký den....Na obzoru se probouzí podhůří Železných hor. Po krátkém rozjímání krajinou vyrážíme dolů z kopce směrem na východ po Štěpánovském ...vstříc Štěpánovu.

Štěpánov máme jako na dlani, v horizontu nad obcí rozeznávám budovy Horeckého dvora...je to zajimavé místo a má své kouzlo....po dvaceti minutách vcházíme do obce Štěpánov a pokračujeme ke zdejší zaniklé tvrzi....

V samém srdci obce jen pár metrů od silnice z Choltic k Přelouči mijíme zanedbaný pomník padlým hrdinům první světové války 1914-1918.

Divoká zeleň skrývá 14 jmen padlých občanů této obce rozsetých na válečných frontách po celé Evropě.

Obcházíme bývalý statek a dostáváme se na cestu mezi sady ke Štěpánovské tvrzi.

Bohužel je vše zarostlé bujnou vegetací a tak si vše musíme domyslet. Nevadí navštívíme toto místo ještě v zimních měsících a pořádně se porozhlédnem....

První zmínka o tvrzi je z roku 1387, kdy je zmiňován Jan ze Štěpánova. Kolem roku 1397 ji koupil Jan ze Zdechovic a v letech 1403–1441 byla majetkem Petra ze Štepánova. Poté byla prodána Andělům z Ronovce. Ti ji prodali Čenkovi Střelovi z Rokyc.

Purkart Střela z Rokyc byl roku 1622 odsouzen k tomu, že jeho majetek byl přeměněn v manství a až na prosby jeho manželky bylo po jeho smrti manství zrušeno. František Cikán z Černé koupil tvrz roku 1684 a jeho manželka nechala po jeho smrti odhadnout majetek.V roce 1696 byla tvrz z kamene, vystavěná, světnicemi, komorami a sklepy opatřená. V prvním patře byly čtyři komnaty a vížka s bicími hodinami.

U tvrze byla zahrada, štěpnice, pivovar. V roce 1706 byla tvrz připojena Thuny k Choltickému panství. Následkem toho byla tvrz v 18. století opuštěna a zpustla.

Prý ještě na jaře 1906 byly znatelné pozůstatky obytné části tvrze, vnitřního příkopu a jím chráněných vnějších náspů. Z choltického panství se Štěpánov vymanil v polovině 19. století. Do roku 1912 byl však součástí celku čtyř vesnic, které pod názvem Veselí vystupovaly jako jedna obec. Své první vlastní zastupitelstvo si místní obyvatelé zvolili v roce 1913.

Na tvrzišti je dochovaný nejenom téměř celý příkop dokola, ale z jedné strany je dochován i ochraný val.

Pokračujeme polní cestou mezi sady až k státní silnici Veselí-Přelouč, zahýbáne do leva a po několika minutách nás vítá obec Klenovka.

Na místní vývěsce se dozvíme, že jméno obce Klenovka pravděpodobně vzniklo od toho, že byla založena u klenového - javorového lesa, obec vznikla někdy před rokem 1667. Klenovka patřila ke Štěpánovskému dvoru. Mezi Štěpánovem a Klenovkou se rozkládal velký rybník až do začátku 19. století, u kterého byl mlýn (dům č.17.). Roku 1829 byla v Klenovce postavena škola. Do té doby navštěvovaly děti školu v Lepějovicích. V roce 1890 bylo v obci 33 domů s 255 obyvateli. Obec na severu vroubil jehličnatý les "Houser Dolní", na východě "Houser Horní" a na západní straně se rozkládal lesík "Březina". Ještě na začátku první republiky nevedla Klenovkou silnice, ale jen polní cesta. Ta byla kolavdována v roce 1929 30.12.

Kříž, který se nachází v západní části obce po pravé straně hlavní silnice ve směru na Přelouč, stojí v menší kovové ohrádce. Hranolovitý pilón nese kovový kříž s ukřižovaným Kristem. Kříž je zrezivělý a stejně tak štítek na jeho horním rameni, na kterém se nachází reliéfní nápis. Přední strana pilónu nese bílou oválnou kamennou desku s vytesaným nápisem. Pilíř je neopravovaný a celý objekt je celkově zanedbaný. Ohrádka kolem kříže je silně zrezivělá. Kříž svatý - Postaven ke cti a chvále Boží obyvatelů Klenovky 1858. Opraveno 1914.

Tak pojď a neloudej se , to bylo plánů, to bylo řečí, to bylo slibů: myslý si asi Richii a neustále se ohlíží a popohání mne vyčítavým pohledem. To už kráčíme podél lesa k Březinskému rybníku. Snažím se schovat před slunečním svitem mezi stromy jako Richii, ten s vyplaženým jazykem kráčí v popředí, cítí vodu....

Podcházíme elektrické vedení vysokého napětí. Z dálky k nám doléhájí skotačivé zvuky koupajících se dětí. Březinský rybník bude nedaleko....

Březinský rybník

Richii je můj anděl strážný, zatím co já bych kráčel lesem , nevím kam, on svým čichem a výborným sluchem rozpoznal , že naše vzdálenoxt od rybníku narůstá místo aby se zkracovala, nedal na mé povely a pelášil si to k vodě. Nejprve jsem si myslel něco o jeho dnech ale pak jsem uznal, že jeho instink se nemýlí...

Nebe je modrý , voda cáká a Richii konečně hasí žízeň, také já se nebráním jejímu kouzlu, namáčím hlavu, smáčím zaprášené nohy ke kolenům a brodím se po kraji.

Holky polonahý se nedaleko opalují na molu, Richii zaštěká na pozdrav a pokračujem v naší cestě. Na rozcestí u hráze nacházíme zelenou značku vedoucí k našemu cíli.Ještě jednou se otáčíme, poslední foto a jdeme. Jsme zas plni síly a jen tak nás nic nezastaví...pokračujem dál.. tak to vidím já! Jsme sehraný, Richii kráčí v popředí vždy když ho doháním popoběhne zas o kus dopředu a prohledává krajinu...

Cesta se stáčí k hlavní silnici z Valů do Veselí. Hlasy od vody se rozplynuly v hluku aut jpospíchajících k nedělnímu obědu. Tak, tak, blýží se poledne a naše cesta ještě zdaleka není u konce. Tak si vduchu povídám, zda jsme to dnes nepřehnali, ale Richii je viditelně spokojen....Tento kraj je pro nás velká neznámá a tak se spoléhám na turistické značky. Potkáváme párek ciklistů a po chvilce nacházíme malé sezení. Svačina už dávno vzala za své a také dobroty pro Riciiho došly a tak si aspoň chvilku sednem a dáme cígo....

Richii mi ulehá k nohám a pozorně sleduje okolí, příroda kolem žije naplno, ptačí zpěvy a šum stromů se míchá dohromady a vytváří skvělou kulisu...

Meandry Struhy

Zajímavou částí přírodní památky Meandry Struhy je lesní porost nazývaný Lepějovický les z části založený v místech zaniklého rybníku.

Tato část lesního porostu má dnes charakter lužního lesa.Ze vzácnějších rostlin zde můžeme nalézt Kosatec Žlutý (Iris pseudokorus),Dýmnivku Dutou (Corydolis cova) nebo Krtičník Křídlatý (Scrophularia umbraso). V břehových porostech žijí například Pěnice Černohlavá, Pěvuška Modrá, Rákosník Zpěvný. V březích hnízdí vzácný Ledňáček Říční a ve vodách lze spatřit Pstruha potočního a Mřenku Mramorovanou....nic z toho jsem neviděl....

Místo zaniklé osady Lepějovice se dnes nachází v jihovýchodní části katastru obce Valy nad Labem a dějiny obou dlouhou dobu plynuly společně.

Lepějovice

Lepějovice jsou považovány za nejstarší osídlenou lokalitu v dané oblasti, neboť první doklad jejich existence pochází již z roku 1167. Osada je jmenována v listině, kterou český král Vladislav II. potvrdil, že ji litomyšlskému klášteru darovala jeho žena Gertruda.1 Ke konci 14. století byly osada rozdělena na dvě poloviny, z nichž rozsáhlejší se stala svobodným statkem a druhou, podřízenou olomouckému biskupství, držel jako manství Hertvík z Lepějovic. Společně se svým synem a zetěm pak vše prodal Václavovi z Lipoltic, ale krátce poté se znovu držitelem léna stal Hertvíkův zeť Zvěst. Později ho vystřídal Bohuněk z Lepějovic a jeho synové. V polovině 15. století rozpůlený majetek opět spojili bratři Václav a Michal ze Sekyřic, kteří však Lepějovice dlouho nedrželi.

Novým majitelem se stal Václav Lepějovský ze Zásmuk, který připojil také Valy nad Labem a vlastnil i část zaniklé osady Crkaň. Lepějovice pak byly až do svého zániku spravovány stejnou vrchností jako sousední Valy.

První zásah do podoby osady představovalo vybudování rybničního systému stavitelem Kunátem z Dobřenic v první polovině 16. století.

Větší část vesnice byla zatopena a zbylé dva grunty byly přesunuty na bezpečnější místo.

Důsledky třicetileté války byly mnohem tvrdší. Lepějovice byly vypáleny, vykradeny a zpustošeny natolik, že se právě toto období považuje za dobu jejich zániku. Ten ovšem přišel později, a sice v první třetině 18. století.

Choltická vrchnost přistoupila k parcelaci panství a na nově vzniklé veselské grunty byli roku 1706 přesunuti dva zbývající hospodáři z Lepějovic.

Z někdejší vesnice se zachoval jen kostel sv. Michaela Archanděla, který je poprvé doložen v roce 1344.

Na stavbě s mnohoúhelníkovým půdorysem jsou patrné gotické prvky. Jedná se o štěrbinovité okénko v západní stěně lodi, dále o pozůstatky gotických kleneb v severní a jižní stěně lodi a o zbytky gotického okna ve východní zdi presbytáře, který je polygonálně zakončen.

Kostel byl během třicetileté války poškozen, ale následně opraven. V souvislosti s jeho barokizací vznikla také zvonice, na níž visel zvon z poloviny 15. století. Druhý zvon dal pro kostel pořídit Petr Čáp z Dobřenic v roce 1554.

S dalšími úpravami prošla stavba v letech 1819 a 1889. Při opravě hřbitovní zdi v roce 1882 byla nalezena část náhrobního kamene z 16. století.

Dodnes jsou také v místech bývalé obce patrné pozůstatky tvrziště. Le pějovická tvrz, na níž zřejmě jako poslední sídlil Václav Lepějovický ze Zásmuk, v průběhu 16. století zpustla.

Než nafotím zdejší krajinu Richii v klidu ve stínu odpočívá... Je zde mnoho podnětů nabízejících se objektivu, jen mít více času a vychutnat si tento hezký kout země pěkně kousek po kousku.

Víc už zrychlovat nelze ,kapitulujem před řítícím se časem a loudáme se zpět k domovu. Přecházíme koleje železniční trati Přelouč -Valy -Veselí - Choltice .....kašleme na pravidla, zapaluju si v lese, dým se pomalu rozpouští a mi kráčíme domů za tím svým štěstím...

Janina bude už asi na oko smutná a strostlivá, kam jsme se to dnes zatoulali....Zastavujeme ještě uprostřed lesa. Do oka mne padlo několik maličkostí na stromech kolem cesty. Sbírám šišky a házím Richiimu aport, cesta ale jistě ubíhá a Richii má tulení sklony. Vždy při návratu z cest začne zpomalovat a loudat se jen aby čas ve volné přírodě nejvíc prodloužil. Nezbývá , než mu vdechnout život jakoukoli hrou...

Tak máme za s sebou další výlet po okolí., poznal jsem nový kus kraje kolem nás. Pomalu se nám s Richiim zúžuje okruh míst kam bychom mohli ještě pěšky dojít. Ušli jsme opět kolem 15 km. Při pohledu do mapy ještě nemáme projitý kraj za devatero horami a devatero řekami, tam zas někdy příčtě.