Na Králický Sněžník Prudkým potokem

Že je Králický Sněžník stále populárnější jako samostatná hora, i celé pohoří (které se nazývá podle svého hlavního vrcholu), je celkem všeobecně známé. Ačkoliv ještě donedávna bylo pohoří jako součást Jeseníků, přeci jen už je dost zaběhnutý fakt, že do Jeseníků spadá díky odbornému členění. Jako pohoří je totiž součástí Jesenické soustavy, tedy oblasti kam patří oboje Jeseníky (Hrubý a Nízký), ale dál sem spadají i okrajové vrchoviny, vysočiny a hornatiny, ve zkratce podle abecedy Hanušovická vrchovina, Rychlebské hory a ještě Zlatohorská vrchovina a k tomu tedy Králický Sněžník (přitom i ty podcelky se ještě dál různě člení).

Na úvod snad stačí. Samotný Králický Sněžník byl vždy poněkud tajemnou horou pro určitou odloučenost na samotné státní hranici. V podstatě to ale platí asi od konce 2. světové války, kdy se krajina pod Sněžníkem značně vylidnila, ztížila se i dopravní obslužnost, takže vždycky byl Kraličák tak nějak z ruky. Možná i proto se hora stala tak poněkud mystickou a pro spoustu zasvěcených i horou kultovní.

Sice kolem Kraličáku není takový kult, jako mají např. v Beskydech s Lysou horou, ale i u nás na severu Moravy platí dobrý zvyk čas od času vylézt ke slůněti, pramenu Moravy i na samotný vrchol.

Z naší moravské strany máme celkem dost výstupových tras (samozřejmě i z české strany a nesmíme zapomenout i na sever z Polska).

Asi nejkratší trasa je ze Stříbrnic, nebo od Hynčic pod Sušinou, platí to pokud je k dispozici doprava (veřejná i soukromá). Jindy je to už přeci jen trošku z ruky.

Jedna z těch delších, ale i zajímavějších je bezesporu trasa podél Prudkého potoka. V podstatě pokud není turista místní, musí velkou část našlapat po svých, že by si zkrátil cestu někde zaparkovaným autem je vlastně proti předpisům.

Za nástupní místo je tak možno zvolit vlakovou zastávku Vysoké Žibřidovice, kam se dá dopravit místním vláčkem Hanušovice–Staré Město. Na rozcestníku přímo u zastávky se dočteme, že vyrážíme z výšky 465 m, tak si spočítáme, že na vrchol Kralického Sněžníku nám zbývá necelých 1000 m (pomineme-li fakt, že občas slezeme z nastoupaných metrů).

První metry vedou po silnici k odbočce u bývalého dětského tábora, kde odbočíme na místní silničku do údolí potoka, je to právě ten Prudký potok, co nás bude dlouho vyvádět vzhůru. Zhruba kilometr zbývá k okrajové zástavbě posledních domů, které patří k Vysokým Žibřidovicím. Sledující červená značka nás doprovází již od vlaku, právě tady je vlastně jediná možnost legálně nechat dopravní prostředek, dál je totiž zákaz vjezdu, nemáte-li povolení.

Poněkud rozbitá asfaltka zatím mírně stoupá údolíčkem potoka, další informační místo Pasinky prozrazuje fakt, že blízko na kopci bychom asi našli horní konec Chrastic (severně), nebo se dozvíme, že na blízké louce si skauti staví letní tábory.

Dá se říci, že zajímavý výstup ale začíná později, dejme tomu za samotou Bystřiny, kde objevíme několik rekreačních chalup. Ačkoliv je cesta stále vybavená asfaltovým povrchem, přeci už je výstup poněkud strmější. A protože cesta vede poblíž pravého břehu potoka, není problém si k vodě odskočit k nějaké té peřejce.

Při bližším pozorování okolí cesty se dá odhadnout, že i Prudký potok někdy sloužil k nějakým technickým účelů, upravený terén naznačuje, že tu zřejmě někdy býval nějaký náhon, sice terén je zarostlý lesem, ale opodál kamenné zídky naznačují nějakou úpravu. Možná nějaké klauza na plavení dříví. Byla-li tu nějaká přehrádka se ale musí zajít do nějakého archívu.

Asfaltovou silničkou pokračuje červená TZ k rozcestí Pod Srubem, kde se odpojíme na přírodní povrch. Zprvu ještě slušná „cesta“ se proměňuje v pěšinu již hůře schůdnou. Trasa několikrát přechází přes potok po můstcích, jednou je ale nutno spíše brodit (tedy po kamenech).

Zhruba po půl kilometru dorazíme k další křižovatce s lesní cestou, projíždí tudy mimo jiné červená cyklotrasa (od Návrší do Vojtíškova). Naše výstupová trasa pokračuje podél potoka, vlastně celou dobu po levém břehu. Naštěstí natolik blízko, že máme na dosah (dohled) asi nejhezčí část Prudkého potoka. Tedy tu, kde je nejvíc vyšších peřejí, můžeme říci i vodopádů. Asi největší stupně mohou dosahovat výšek kolem 3–4m, ne vždy to jsou přímo vodopády, spíš skluzavky, tedy tekoucí voda po kamenech. První kilometr výstupu je vskutku ostrý, mírní se až horní část, ale stále jde o obtížný terén po kamenech, při vyšší vlhkosti v blátě apod. Je vlastně s podivem, že před časem se objevila myšlenka na vytvoření cyklotrailu podél Prudkého potoka. Myšlenku měli tuším v nedalekých Hynčicích pod Sušinou. Úpravy trasy by musely být i tak masivní, nehledě k faktu, že by tím vlastně znemožnili pohyb pěších. Naštěstí se tak nestalo, nicméně ani nemusíte být nějaký stopař, aby se nedalo rozpoznat, že občas tady nějaký idiot kolo používá (snad vede).

Popis tohoto výstupu se dotýká podzimního dne, kdy předpověď slibovala jasnou oblohu ve vrcholových partií hor. Když už jsem byl skoro nahoře, tedy u Mokřin (rozcestí se zelenou cyklo ke Slaměnce na Dolní Moravě), jevilo se, že by vskutku mohlo být slunečno.

Červená značka zde odbočí od potoka k východu zkratkou k další lesní cestě, kde se vrací k původnímu směru. Cesta se štěrkovým povrchem je vlastně vrcholovou částí tzv. Vojenské cesty. Samozřejmě že jde o cestu, kterou jsme šli už od vlaku, pokračovala Pod Srubem k Zatáčce smrti a dál k vrcholovým partiím hor. V pásu od Tetřeví hory k Sušině (a odbočkou k Podbělce) se ve 30. letech minulého století budovala soustava opevněná, tzv. řopíků. Na jeden vskutku narazíme již před vrcholovým úsekem před Sušinou. Ta je díky výšce 1321 m vlastně třetí nejvyšší horou pohoří. Plochý vrchol je zarostlý lesem, takže výhledy tu žádné nejdou (pomineme-li vykácený les pod vrcholem). V rozcestí vyměníme červené značení za modré. Proč je poblíž betonový sloupek s pokynem o četbě Sionských protokolů je mi celkem nejasné. Nicméně samotný sloupek je jdním z pozůstatků budovaného opevnění (ne vše se tehdy postavilo). Nicméně kousek od pěšiny objevíme v lese prazvláštní nízkou kamennou stavbu, spíše zbytky staveb. To by měla být část vrcholové stanice lanové dráhy, kterou se nahoru dopravoval materiál na stavbu bunkrů. U Sušiny bal dokonce i dřevěný srub, ubytovna stavebních dělníků, která měla po dobudování opevnění sloužit i jako kasárna vojáků, kteří by řopíky obsadili. Jak víme, nestalo se tak.

Vlastně určitým paradoxem je název nejen samotné Sušiny, ale i dalšího takřka rovného úseku (tedy mírně klesajícího hřebínku. Pojmenování Mokrý hřbet bylo tentokrát příznačnější. Takřka bezodtokový terén musí být občas překonáván na haťových chodnících.

Od Černé kupy se stále mírně klesá hřebenem, po kterém vede i hranice přírodního parku. Naštěstí neklesneme tolik, abychom ztratili zbytečně metry. Další hatě jsou v závěru při stoupání na Stříbrnickou horu. Z hory je poměrně strmý sestup do sedla, pojmenovaném právě po předchozím vrcholu.

Mimoděk jsme dorazili ke státní hranici (ale vlastně jsme už nějakou dobu procházeli „zemskou hranici“!. Totiž od změn v krajském uspořádání vede od Sušiny hranice kraje Olomouckého a Pardubického).

Opět si zvolíme za vedoucí barvu značení červenou, která nás vyvede ke kýženému cíli. Víceméně rovných pár set metrů je dvakrát vylepšena hatí (tak je tu dosti mokro). V podstatě souběžně (ve vzdálenosti nějaké desítky metrů) vede státní hranice, Poláci ji mají vyznačenou jejich zelenou TZ. Ani by dnes nebyl problém zkusit si vyšlápnout po ní, máme Šengen. A dnes už naštěstí neplatí fakt, že pohraničníci z Polska jsou přehnaně aktivní. To platilo v období reálného socialismu a ještě pár let po roce 1990. Nicméně ta naše značka je přeci jen pohodlnější, byť i tady platí, že po těch pár stovkách metrů přeci jen přijde celkem slušný prďák. Rozcestí Franciska odkazuje na nedalekou chatu, dnes sezónní stanici Horské služby.

Za pravotočivou zatáčkou objevíme jednu z tabulí staroměstské naučné stezky. Ta upozorňuje na blízkou hranici lesa, další tabule hovoří o sutích kolem vrcholu Sněžníku. Mezi turisty se najde pár ignorantů, kteří nezabočí k přerovnanému základu Lichtenštejnovy chaty a hlavně sošce slůněte. Pak nějakých 200 metrů takřka po vrstevnici k vodárně. Ano, pramen Moravy vlastně sloužil jako zdroj vody pro zbořenou turistickou chatu. K vrcholu zbývá nějakých 300 m zprvu prudším kolem vyrovnané hromady kamení, pak už se terén zarovnává v rozlehlé temeno Králického Sněžníku. Nebudu zapírat, se důvodem výstupu byla i potřeba se podívat na nedávno (v září) otevřenou rozhlednu. Bohužel už za Sušinou se obloha poněkud zakabonila, takže předpokládaný výhled z rozhledny se nekonal. No naštěstí z Kraličáku je dobrý rozhled i z doby před novou rozhlednou a to se mi naštěstí párkrát povedlo.