Od Sychrova do Zábřeha

Ačkoliv v názvu se objevuje jako výchozí místo rybník Sychrov (přesněji křižovatka s červenou pěší TZ) ve skutečnosti je nástupní místo v Horních Studénkách (kam jede autobus). Nuže tedy ten zhruba 1 km po žluté TZ se absolvuje nadvakrát (chce-li výletník půvabný rybník s útočným labuťákem vidět).

Faktem je, že rybník v této části Zábřežské vysočiny působí skoro jako zjevení, nakonec i díky nadmořské výšce kolem 560 m je poměrně vysoko. Jde ovšem o rybník chovný, takže místní se sem koupat i tak nechodí.

Jak bylo řečeno, nástupní místo je u křižovatky s červenou TZ (z Hambalku do Štítů). Žlutě značená trasa využívá jako podklad polní cestu s štěrkovým povrchem, v blízkosti Horních Studének přechází na asfalt. Zhruba po kilometru jsme v samotném středu obce, tedy u pozoruhodného kostela zasvěceného sv. Linhartovi (kdo chce Leonardovi). Jde o kostel poutní, proto ambity kolem hřbitova neměly původně jen oddělovat areál od vsi, ale vlastně sloužily k přenocování poutníků.

U Kostela vyměníme žluté značení za modré a nenáročným výstupem míříme k návrší U Příčnice s vysílačem mobilního operátora. Zde můžeme narazit na odbočku s neznačenou polní cestou, kudy směřuje křížová cesta směrem ke kapli na Olšanských horách. Naše putování ale míří k východu pře nízké temeno kóty 602 k rozcestí Rozsocha. Ve skutečnosti je tedy Rozsocha vrchol položený zhruba východním směrem s výškou 517 m, ale tady ta křižovatka je položená stále o něco výše.

Rozcestí turistických tras zdobí vzrostlá cca 300 let stará Valouchova lípa. Klidně by si zasloužila „zpamátnění“, proč tomu není je mírnou záhadou. U lípy objevíme ohniště s poradním kruhem, kde se schází místní skauti, patrně z nějakých mystických příčin zde nedávno přibylo několik velkých balvanů, navozující dojem nějakého dolmenu nebo menhiru. Snad se zde v čarovných nocích někdo pokouší o nějaké obřady. Na Rozsoše přepneme na žluté TZ. Jde o poměrně zánovní „hřebenovou“ trasu, kterou si objednaly procházející obce (Horní Studénky, Zborov a Svébohov, hlavně ten Svébohov). Trasa vede z části po polní cestě v odlesněné vrcholové partii vysočiny mezi loukami a poli. I díky tomu máme za slušného počasí možnost vyhlídek na okolní kopce a hory. Tedy od nejvyššího Hrubého Jeseníku, po Jeřábskou hornatinu, Hanušovickou vrchovinu a Bukovohorskou hornatinu. Samozřejmě nejvyšší partie Zábřežské vysočiny (Lázek) aj.

Míjíme malou výklenkovou kapličku, poněkud ošemetný je úsek za kolmo protínající polní cestou je nutno šikmo přes louku k nedaleké zarostlé mezi a kolem ní sestupujeme do Zborova. Naštěstí jde o louku (pastvinu), tedy žádné oranisko. Ve Zborově je sice u obecního úřadu hospoda, ale ta otevírá poněkud záhadně, takže turistům raději doporučuji nějaký ten žvanec a pití do batohu.

Zborovem procházíme jen po okraji, kolem statku míří značená trasa polní cestou k vrcholu Hájeku. Obloukem protíná místní sjezdovku a míří k východnímu temeni 603 m vysoké „hory“. Díky relativní výšce i odlesněnému vrcholu poskytuje Háječek (603 m) poměrně solidní výhledové možnosti již na výše zmíněné hory a kopce, dále i do nížiny Mohelnické brázdy. Za slušné viditelnosti by šlo dohlédnout klidně i někam k Hostýnským vrchům, určitě je vidět Svatý Kopeček (tedy i okolí v Nízkém Jeseníku), samozřejmě Olomouc (i blízký Zábřeh, kousek Šumperka, vesnice pod kopci). To vše je umocněno v dubnu otevřenou ocelovou stavbou Nadhledny. Vstup na ní je zpoplatněn, naštěstí cena 40,- Kč je snesitelná a není třeba drobných, dá se i kartou. Na samotný vrchol vede významová značka a zároveň i větev naučné stezky Nebe-peklo-ráj, kterou mají na svědomí právě Svébohovští (proto ta žlutá TZ).

Z Háječku sestupujeme polní cesto, která posléze přechází na asfaltový, již poněkud letitý povrch. Nad Svébohovem stojí za zmínku bratrská modlitebna (ale v obci je i kostel katolický).

Bohužel i Svébohov je v současné době bez pohostinství, pokračujeme tak kolem obecního úřadu k silnici 368 na malé návrší s vyhlídkou k severním pohořím, kde odbočíme na víceméně asfaltovou polní cestu. Ta je povětšinou v mírně zvlněném polně-lukovém okolí s menším výhledy spíše jen na okolní kopce Zábřežské vysočiny (větší hory už jsou poněkud zakryté, protože jde spíš o nižší terén.

Žluté značení končí u zelené TZ v rozcestí Nad Václavovem, podle pojmenování trasa míří od Zábřeha k zmíněnému Václavovu, my tedy pokračujeme zelenou k městu. V rozcestí Na Horách objevíme i několik dalších značek, konkrétně modrou a žlutou místních okruhů. Se zelenou částečně souběhuje to modré psaníčko a vlastně je i výhodnější zvolit jím označenou pěšinu. V podstatě míří úplně stejně jako ta zelená, jen je mírně nad údolíčkem nepojmenovaného potoka v poli, takže než klesne k okraji města můžeme se chvíli i kochat okolím severomoravského města.

Obě trasy se nakonec beztak sejdou u kamenného kříže s rozcestníkem Zábřeh-Krumpach. Tím jsme v podstatě v cíli, což můžeme zapít i douškem v nedalekém pivovárku Welzl (jménem po místním slavném rodákovi).