Hřebeny Orlické

Kam a jak jedeme?

Do Orlických hor, tentokrát zájezdovým autobusem s využitím služby cestovní kanceláře.

Když už loňská zima byla pro nás, milovníky lyžování slušně řečeno skoupá, snažíme se dohnat co se dá (i když nic se nedá dohnat). Ačkoliv prosinec byl stejně rozpačitý, jako minulá zima, na přelomu roku se přeci jen nějaké sněžení i mrazy dostavily a i přes přechodné oteplení toho na horách relativně dost zbylo na to, aby se vrstva bílé hmoty dala využít ke klouzavým pohybům po horských vrcholcích.

Za čím jedeme?

Už léta jsem se snažil našim kamarádům vysvětlit, že blízké Orlické hory nabízejí celkem zajímavé terény na běžky a je záhodnou občas vyzkoušet i něco jiného, když na naší straně Jeseníků (i té odlehlejší) máme celkem dost tras projetých. A protože zábřežská cestovní kancelář Praděd, pořádá občas jednodenní zájezdy do relativně blízkých destinací i vcelku za rozumný peníz podařilo se nakonec domluvit početnou skupinu, navíc podpořenou i hojnou účastí jiných lyžařů, takže ze Zábřeha a Šumperka nakonec do Orlických hor vyjely hned dva plné autobusy.

Ranní sraz u jednoho z místních supermarketů byl účastníky sice dodržen, bohužel autobus dorazil o něco později – startoval už Velkých Losin a některý zájezdník si spletl místo nástupu. V podhůří sněhu moc nezůstalo, takže přístupová cesta přes Hanušovice, Králíky, Mladkov a Orlické Záhoří je téměř holá,a ž jak cesta stoupá za Bedřichovkou začíná okolí připomínat pravé zimní podmínky.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Na Šerlichu vládne sice pravá zima, bohužel zcela zahalená v mlžném hávu. Naštěstí útulná Masarykova chata nám poskytne přístřeší k posilnění organizmu před náročnou jízdou.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Část hřebenovky Orlických hor mám už projetou několikrát, takže vím do čeho jdeme. Hlavní část hor, nazývaná Deštenská hornatina je tvořena hřebenem, který ve svých nejvyšších místech překonává výšku 1000 m, samotná nejvyšší Velká Deštná o 25 m překonává výšku 1100 m. Na druhé straně se vrcholky toho kilometru výšky dosti zodpovědně drží a když známe výšku sedla Šerlichu 982 m, máme před sebou příjemnou trasu s prvním výraznějším stoupáním a dál povětšinou z kopce (obrazně řečeno). Hřeben hory v nepatrných odstupech sleduje tzv. bunkrová cesta, vybudovaná ve 30. letech minulého století při výstavbě pohraničního opevnění. Opevnění jak známo příliš neposloužilo, ale skvěle vyvedená silnice slouží nadále lesákům a k velké radosti turistů, cyklistům a v zimě běžkařům. Je-li dostatek sněhu, jde vskutku o běžkařskou dálnici. Nakonec se kromě našich výprav vydává řada jednotlivců, menších skupin i těch ce na Šerlich dorazí jedním z mnoha skibusů, které sem zajíždějí. Podklad je dosti tvrdý, naštěstí se trasy pravidelně rolbují a stoupání pod velkou Deštnou je vlastně mírné, nakonec mě překvapilo, jak jsme brzy u bufetu Horské služby. Tradičně je nabito, i naše skupina se věnuje malému občerstvení. Za dobrého počasí bych asi hnal účastníky na nedaleký vrchol, ale pořád panuje mlha, ačkoliv řídkým mrakem prosvítá sluníčko. Někteří kolegové k vrcholu vyrazili, tak tam panovalo sice úplné sluníčko, ale díky okolní mlze se výhledy nekonaly. Na Deštné stávala vyhlídková plošina (spíš posed), teď je prý zbořený, takže tam nic momentálně není, ale údajně se připravuje regulérní rozhledna.

Následuje první sjezd, díky tvrdému podkladu pěkně rychlý a k množství lyžařů dosti husto. Další popis trasy by se dal nazvat nahoru, dolů, ale je to vždy mírný kopeček, mírný sjezd, trošku váháme v rozcestí Pod Homolí – vedou tu cesty po obou stranách hřebene, obě upravené, ale protože ta jižní je přece jen o něco kratší, tak dívky rozhodnou pro tento směr. Konečně – byť velice skromně vykoukne i to sluníčko, sice se nekonají výhledy do širých dálav, ale i to málo hned zlepší náladu. Cestou se bavíme i s dalšími zájezdníky, od jednoho máme pozdravovat Marka (byl to Sparťan Libor). Sluníčko nám svítí až k Pěticestí. Kdo tady nikdy nebyl, měl by dojem, že se tu koná nějaká demonstrace. Nedaleko střediska Říčky je další z vrcholových bufetů Horské služby a odhadem tu může být i stovka běžkařů. Právě díky nedaleké lanovce je to skvělý nástup na orlickohorskou hřebenovku. Vlastně tu i končí ta vyšší část hor, v dalších částech už budeme pod výškou 1000 (na jednu malou výjimku). Projeví se to hned táhlým sjezdem k odbočce do Říček (ti nevyužijeme) a pokračujeme pod Komáří vrch, další sjezd k Mezivrší s cestou od Orlického Záhoří, značně zarovnanou auty – další nástupy na hřeben), a vlastně je před námi poslední hora. Prohodím pár slov s nějakým bunkrologem u pěchotního srubu Průsek, takže skupina přátel už je netrpělivá pod Anenským vrchem. Část váhá, vystoupíme-li na vrchol, části se nechce. Tak nakonec vyrazím první, pár skalních se přidá. Na kopec to zas tak daleko není, vrchol zdobí zánovní rozhledna. A když k výšce hory 991 m připočteme zhruba 15 m vyhlídkové plošiny, máme ještě tu poslední tisícovku. Rozhledna je naštěstí volně přístupná, a ačkoliv nevidíme zbla nic, dobrý pocit to zachová.

Byl to tedy poslední kopec, následuje mírný sjezd, po té delší rovinka a pak dosti namrzlý až ledový sjezd k Panským Polím. Pokud by byl prašánek, nebylo by to tak náročné, ale stopa je vypreparovaná tající vodou z vyšších stromů tak po přituhnutí je plužení spíš symbolické, ale přežili jsme to. Panskému Poli ovšem všeobecně říkáme Hanička, je tu parkoviště, odkud se chodí na prohlídky dělostřelecké tvrze, kterou jsme vlastně při sjezdu míjeli. Skupina, co nevystoupala k vrcholu je díky přistavivšímu autobusu již v dobrém rozpoložení.

Ostatní informace

Po chvíli vyjíždíme do Rokytnice, kde je sice domluvena nějaká restaurace, ta ovšem nedostačuje kapacitě dvou autobusů (navíc tu přibyl i další zájezd někde z Hradce), obsazen je i oblíbený Rampušák na náměstí, tak nakonec nalezneme přístřeší až v socialisticko-realistické restauraci v místním kulturáku nedaleko autobusového nádraží. Prostředí poněkud zakouřené, ale nakonec tu i vaří a když je dobrá parta, zas tak to nevadí. Vyvedená výprava za 250,- Kč vcelku odpovídající cena.