Kratochvíl, Sucharda, E.A. Poe … aneb nové toulky Prahou nejen výstavní

Kam a jak jedeme?

Návštěva naší Matičky stověžaté bývá pro nás, uměnímilovné a dálebydlící, většinou spojována se zajímavou výstavou, koncertem či jinou akcí uměleckého charakteru, občas proloženou důležitým sportovním kláním. Vždy se ovšem do programu snažíme vložit také nějakou tu méně známou historickou památku (pozoruhodnou pamětihodností ovšem často bývají již samotné výstavní prostory) nebo jen obyčejné toulání se po oblíbených, byť již mnohokrát navštívených, místech. Nejinak tomu bylo i v srpnu letošního roku, kdy ještě stále zůstávala Praha místem, kde se – díky okolnostem méně příjemným – dalo i po jejím historickém centru procházet bez toho, aby se člověk stával příslušníkem mnohatisícového, pomalu se posouvajícího, davu.

Cestu jsme volili opět za pomoci železného oře (je to ze severní Moravy přece jen jednodušší varianta než auto a odstavné parkoviště na okraji Prahy) a České dráhy znovu předvedli svou neschopnost v plné “kráse“. Zpoždění vlaku v desítkách minut je ovšem určitě lepší varianta než nedávné opakované snahy ČD o regulaci lidské populace …

Za čím jedeme?

Ráno jsme ovšem použili žlutých vozů Regiojet a do Prahy přijeli téměř načas a levněji. Díky tomu jsme se mohli hned vydat do „víru velkoměsta“ i mezi jeho televizí tolik propagované viry. To, že jsme v Celetné ulici i na Staroměstském náměstí potkali jen pár jednotlivců, jsme si neskrývaně užívali. Náměstí jsme si v klidu prošli a největší pozornost věnovali nově vztyčenému mariánskému sloupu, který jsme viděli poprvé. Na rozdíl od mnohých jiných nám vůbec nevadil …

V 10,00 hod. se otevřely pomyslné brány Domu U Kamenného zvonu a my zahájili prohlídku první výstavy nazvané Fotoeseje. Je retrospektivní a představuje snímky slavného fotografa Antonína Kratochvíla. Příjemným bonusem byl fakt, že průvodkyni nám dělala kurátorka výstavy, která je mojí dlouholetou dobrou kamarádkou. Výborná výstava (i když ty válečné věci moc nemusím, tak tady to bylo spíše o těch nejobyčejnějších lidech než o žoldácích, krvi a násilí), kde se mi asi nejvíce líbily snímky ze socialistického Polska dob těsně předrevolučních (úplně jsem zapomněl, že to tam vypadalo jako těsně po válce či jiné apokalypse a ani se nedivím, že prý Poláci tuto část Kratochvílovy tvorby prý moc v lásce nemají), z Jižní Ameriky a – celkem logicky – fotografie některých mých oblíbenců v čele s Davidem Bowiem, Larsem Ulrichem z Metallicy a Jeanem Renem. Fotit se sice mohlo, ale odrazy na zasklení to stejně moc neumožňovaly.

Poté jsme se s Pavlínou rozloučili a vydali se na procházku v hraničním pásmu mezi Starým městem a Josefovem. A je paradoxní, že právě někdejším Židovským městem, na jehož krvavé likvidaci měl velkou zásluhu zadlužený Otec vlasti, dnes prochází Pařížská třída coby symbol luxusu. Nás sem tentokrát nepřivedly ani tak synagogy (kolem většiny z nich jsme ve finále stejně prošli) a starý židovský hřbitov, ale kubistické Učitelské domy architekta Novotného z roku 1921 spolu s dalšími obytnými objekty. Bonusem pak byl gotický kostel sv. Ducha pocházející z II. čtvrtiny 14. století. Jeho interiér nám ale zůstal, bohužel, opět odepřen.

Následuje okolí Stavovského divadla a Karolina, oběd, procházka po nábřeží s tradičními – a přesto asi navždy nekonečně přitažlivými - výhledy na Hradčany a přesun tramvají k holešovickému Veletržnímu paláci (kvůli změně trasy jsme ovšem museli vystoupit na Strossmayerově náměstí a dojít jednu stanici po svých). Palác, postavený  v letech 1925 až 1928 podle návrhu architektů Fuchse a Tyla, je dnes sídlem Národní galerie se zaměřením na moderní umění, přesněji řečeno na období počínající úplným závěrem 18. století a končící žhavou současností. A i když v nabídce nechybí jména jako Picasso nebo Klimt, je to tady převážně o umění českém.      

Hlavní část výstavních prostor si tak vyhradily tři sekce: Umění dlouhého století, První republika a České moderní umění. Těm konkurují časové výstavy a nabídka byla tentokrát natolik bohatá, že jsme prostě všechno nestihli, i když jsme měli několik hodin času. Nově uspořádanou stálou expozici jsme si většinově prošli už jen proto, že právě sem byla zakomponována expozice, která byla naším hlavním cílem, tedy „Sen ve snu: Edgar Allan Poe a umění v českých zemích“. Na výstavu jsem se dlouhodobě velice těšil a mé očekávání naplnila měrou vrchovatou. Jen kvůli souborům prací Váchala, Diviše, Koblihy a Borna bych se sem klidně vrátil několikrát.

Druhá výstava, která byla středobodem našeho zájmu, se jmenovala „Stanislav Sucharda 1866 – 1916: Tvůrčí proces“. Sucharda je jistě vynikající a významný sochař, ale tato výstava nás tentokrát lehce zklamala a Veřejná plastika ve 4. patře se nám možná líbilo o chloupek více. I když na druhou stranu je třeba přiznat, že některé vystavované Suchardovy věci byly prostě nepřekonatelné.

Výstavu o pražském brutalismu jsme vzdali víceméně hned (a dobrovolně), Kurta Gebauera a pár drobností (už méně dobrovolně) nakonec také, ale Františka Muziku nebo „Otevřený depozitář umění Asie“ jsme úplně zasklili (ta Asie zase až tak nemrzela, protože jsme ji před pár lety viděli v Paláci Kinských). No a potom už jen bleskově proběhnout „bienálovského“ Stanislava Kolíbala, podívat se na fasády několika zajímavých domů z přelomu 19. a 20. století na ulici Dukelských hrdinů a rychle vyrazit na hlavní vlakové nádraží. Tady jsme pak jen čekali a čekali a čekali. Funkční lokomotiva totiž ve skladech Českých drah stále nebyla k nalezení.    

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Najedli jsme se jako obvykle v historickém centru Prahy, v restauraci kam chodíme dlouhá léta. Koronavirus tady ceny sice nesrazil, ale máme to tu rádi a oběd s pivem tady stále stojí pod 200 Kč.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Líbilo: Prahu máme rádi a při současném sníženém počtu turistů je daleko krásnější než v uplynulých letech. Výstavy se nám také velmi líbily (Pavli, promiň, Kratochvíl byl super, ale pomyslnou zlatou musím dát Poeovi, protože bubáci jsou prostě bubáci bez ohledu na to, jestli jsou v jámě, pod kyvadlem, v domě Usherů nebo přikrytí havraním křídélkem) a pokud nám zase někdo přemoudřelý nenařídí oděv v podobě celotělového kondomu, pokud možno zakrytém alespoň čtyřmi rouškami, rádi se do naší metropole ještě letos vrátíme.

Nelíbilo: Kromě tradičních tragických představení zločinecké organizace s krycím názvem České dráhy je potřeba ještě uvést fakt, že i když Poeova výstava začala poprvé už na začátku března, kdy se ještě vše mohlo, není dodnes k dispozici katalog k výstavě a NG se vymlouvá na koronavirus.

Ostatní informace

Výlet do Prahy vždycky něco stojí. Když vynechám dopravu (cca 550 Kč na osobu), jídlo, pití a nějaký suvenýr či publikaci, tak jen na námi navštívené výstavy budete potřebovat 490 Kč (120 Kč Kratochvíl – končí 18.10.2020, 150 Kč Sucharda – končí 25.10.2020 a 220 Kč stálá expozice s Poem – ten končí 22.11.2020) pro jednoho. Byla to ale dobrá investice.