11.část Expedice Francie-Španělsko 2016.Z Fuenterrabia-Hondarribia k Capbretonu ve Francii.
1.6. Plni dojmů z fantastického transportního mostu ve španělském Portugalete(Bilbao) ještě popojíždíme o 170km dál, do rybářského městečka Fuenterrabie-Hondarribie, nejpůvabnějšího v Baskicku. Bohaté na architekturu, stejně jako na gastronomii. Parkujeme docela blízko od centra. Ve slepé uličce u pobřežní promenády. Okolo jsou pochopitelně parkovací místa obsazena. Zdejší řidiči možná považují značku Slepá ulice za zákaz vjezdu, nebo zastavení. Nebo se jim nechce ani s menšími osobáky na nepříliš široké vozovce otáčet. Já to tedy využívám, i když na otočení potřebuji trochu víc motat kolečkem. Zato jsme za 8 minut za hradbami v historickém centru. Jenže hned na historickém náměstí mně začíná foťák ukazovat slabou baterii. Samozřejmě, že mám náhradní. Jenže jsem je jaksi nestačil dobít. Naštěstí je tu infocentrum.
Příjemná slečnopaní nás vybavuje plánem města a zaznamenává do něj prodejnu, kterou zjistila na internetu. I tady jsme se domluvili bez angličtiny, bez španělštiny. Musíte umět ruční a gestikulační esperanto. Velmi příjemná osoba! Zatím jsme ještě nepotkali mrzutého Španěla. Plánek nás vyhání ze starého do novějšího města. Obchod jsme našli. Zavřený. Obvyklá, pár hodinová siesta přes poledne. Ale aspoň jsme objevili pohodové a malebné novější město. Baterie musí vydržet. Krásné domky, pěstěná platanová alej. Hospůdky, cukrárny pod platany, místní posedávající v naprostém klidu u decinky, či zmrzliny. Všechno dýchá pohodou. Půvabné městečko, a milí lidé. Ale jeden problém jsem tu měl. Všechny domky nádherné, barevné a každý jiný! Přece nemohu fotit všechny. Nebyl jsem schopen si vybrat. Každý měl něco, co druhý ne, ale ten zase vynikal něčím jiným. Dilema.
Z novějšího se přes pobřežní promenádu vracíme do historické části. Dlážděnou uličkou mezi krásnými historickými domy kráčíme k malebné městské bráně. Všechny domky v centru mají nadzemní patra přesazená směrem do ulice, a horní zase od toho pod ním. Že by z tehdejších daňových důvodů? Kvůli slunci, či dešti? Moc se nám také líbí do fasád zapuštěné dřevěné balkony a ozdobné krakorce. Centrálnímu náměstí dominuje původní hrad Karel V., dnes hotel. Má jednu malou kosmetickou vadu. Poněkud necitlivě tam architekt navrhl z boku ke kamenné stěně moderní prosklenou část šachty výtahu. Dost to bije do očí. Jinak je z náměstí otevřenou ulicí pěkný výhled na severovýchod do mořského zálivu.
Za hradem čouhá věž gotického kostela Santa Maria de la Asunción y del Manzano z 15.století s barokní věží. Romantické kouty čekají na návštěvníka v jižním rohu historického centra v okolí staré brány Santa Maria. K čistému a upravenému městu přiléhá neméně krásná 800m dlouhá pláž. Tímto barevným a nádherným starým městem se loučíme se sympatickým Španělskem, neboť už jsme na hranici Francie. I když jsem říkal, že touto dlouhou expedicí se s dalekými zeměmi loučím, nevím, nevím. Po Španělsku a jejích milých obyvatelích mně bude určitě smutno. Už je teď, když na to vzpomínám.
Nicméně musíme plnit harmonogram cesty a pokračovat do Francie na plánované místo noclehu v okolí Capbretonu, plné dlouhých pláží Cote d´Argent až po Arcachon. Kousek za španělskou hranicí nás na jednom kruháku staví francouzská policie. Odstaví nás na střed, a zatímco jeden mně zpovídá, další kontrolují vnitřek auta i venek. Při zdánlivě naivních otázkách typu, zda je auto moje, jak je staré, od kdy ho vlastním, kde jsme byli, kam jedeme a dalších, jsem si uvědomil, že je doba muslimské invaze do Evropy. Celou cestou směrem na jih a západ samozřejmě nic. Vlastně, ano. Jen krátká kontrola za jednou mýtnou bránou hned na začátku Francie. Při kochání se krásami hor a měst, člověk úplně na tu situaci zapomněl.
K prvnímu vytipovanému místu ve Francii ještě před Capbretonem na Cote d´Argent přijíždíme, jako vždy, v podvečer. Tady se ukazuje, jak se všechno civilizuje. Někde doma máme odsud staré fotky ze zdejších volných pláží, kdy nebyl problém kdekoli zastavit a po projetí krátkého lesíku zastavit u pláže. Dnes už se ze silnice málokde dá odbočit. Pokud to jde, a není tam zákaz na soukromý pozemek, tak to stejně skončí u plotu nebo podobně. Nakonec sjíždíme podobnou cestou před Capbretonem. Projedeme okolo kempu a nějakých letních domů a ještě kousek polopísčitou lesní cestou. Na konci porostu je místo pro pár aut. U jediného stojícího se suší ručníky a plavky.
Před večeří podnikám průzkumnou cestu rovnou za nosem, kde je určitě moře. Písečná cesta tam pokračuje, to by problém nebyl. Ale silně se bořím do hlubokého písku. Je to kupodivu dost namáhavé, jako když člověk vytahuje nohy z bahna. K moři dorážím až po 15 minutách namáhavé chůze. Nechtěl bych chodit po Sahaře. Před cílem ještě přelézám obvyklý val z navátého písku – dunu. A už tu nekonečnou masu slané vody vidím. Nádherná, úplně prázdná pláž, kam oko dohlédne. To je ono. Z nekonečna širého moře se valí jedna mírná vlna za druhou. Krása. Jen pořád ten chladný vítr. Proto tu není živáčka. Ostatně je už večer. A čas na večeři. Brodím se zase hlubokým pískem zpátky. Na plácek se vrací osamocený, asi 35letý mladý muž. Viditelně tu kempuje úplně sám. Také si připravuje krmi na malém vařiči. Pozdravím a něco prohodím ve svém esperantu. Španělštině bylo snad občas nějaké slovo rozumět. Ale francouzština je podobná spíš maďarské hatmatilce. Tedy v nesrozumitelnosti. No, na další konverzaci ani není čas. Po večeři zaujímáme horizontální polohu s příslibem hlubokého spánku v naprostém tichu.
2.6. Po včerejším příjezdu ze Španělska, z hornatého Baskicka, jsme tady sice jen o nějakých 70 km dál, ale je tu zcela jiný charakter KRAJINY. Zdejší pláže Cote d´Argent se táhnou od Biarritz na jihu, až k severu nepřerušeně více jak 250km podél Biskajského zálivu. Dvěstě krásných písečných pláží a poloprázdných. Jižní začátek je rájem surfařů. Velké a dlouhé vlny nabírají Atlantikem na výšce a délce. Tady, v našem místě je to už spíše na ležení na písku a koupel. Ale ne v letošním počasí, kdy celá západní Evropa trpí severním prouděním a oblačností. Ovšem my jsme si termín vybírat moc nemohli z rodinných důvodů.
Mně po včerejší procházce na břeh vrtá hlavou ten hluboký písek. Vůbec si nevzpomínám, že bych se někdy někde musel tak hlubokým a jemným pískem brodit. Ať na jižních, či severnějších plážích. Zkusím si ještě po snídani jinou trasu. A našel jsem. Sice o pět minut delší, ale podstatně pohodlnější. Chvíli u břehu zadumaně relaxuji se zrakem upřeným do nekonečna. Pravidelnost vln a nic nerušící volný obzor. A ticho. Jen jemně šplouchající vlny. No nic, otáčim se.
Při návratu, zrovna na tento konec světa přijíždí francouzská policie. Nás si nevšímá a komunikuje s tím samotářem. Úplně v klidu. Samotář se legitimuje a krátce po jejím odjezdu se balí a odjíždí. Tak nás, cizince, zde nechají bez povšimnutí a domorodce vyženou. Žádný zákaz tu není, kdo ví, co v tom je. Snad, že si vařil na otevřeném minivařiči? No, my se také zvedneme, dnes nás čeká delší přejezd Francií přes Bordeaux, Orléans a Nantes do městečka Nozay k přespání. Něco přes 600km mimo dálnice. Praxí člověk získá odhad, kterou trasu volit po dálnicích a kterou po hlavních silnicích. Některé hlavní tahy, třídy N bývají někdy i jako polodálnice a vyhýbají se hodně obcím.
V Nozay náš tip úplně nevyšel. Mělo to být větší parkoviště s cestovatelským servisem zdarma. Mezitím ho zpoplatnili a osadili závorou s automatickou pokladnou. Bez servisu se obejdeme a 50m odsud je slušná, krátká slepá odbočka pod stromy. Akorát tak pro dvě auta. Vyvenčíme psa, pojíme, dáme vychlazené české pivko a šup do betle. Doufám, že čtenář porozuměl a současně pochopil, ze kterého štatlu asi sme.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Hondarribia
Půjčovna autPříspěvky z okolí 11.část Expedice Francie-Španělsko 2016.Z Fuenterrabia-Hondarribia k Capbretonu ve Francii.
