2011 kolem Ohře part.2
2.8.2011
Ráno na obloze vymeteno, takže rychlé balení a protože jsme nedaleko obchodu COOP, Marek u paní domluví raní kávu, už bych si na i začal zvykat. První zastávka v údolí Ohře Kyselka s ruinou lázní, které byly prý nejhezčí lázně v Západních Čechách. Bohužel už jen ve vzpomínkách, jinak příklad zpackané (kolikáté) privatizace. Ale naštěstí zde prýští pramínek matonky, který obyvatelstvo (i my) s povděkem používáme. Další zastávka Dobříkov, krytý dřevěný most. Dnes už tedy replika z r. 2001, nicméně i tak ojedinělá stavba. Trasa po silnici druhé třídy prozatím víceméně sleduje Ohři, tak to hezky odsýpá. Musím konstatovat, že jsem ani nečekal jak jsou ty Doupovské hory zajímavé. Ostatně Ohře se zde stáčí k severovýchodu, tak je občas výhled na ne příliš vzdálený Klínovec, nejvyšší vrch Krušných hor (1244). A Doupovské hory se Slavkovským lesem jsou vlastně nejmladší území Česka, horotvorná, převážně vulkanická činnost zde skončila nedávno, před nějakými 11-15 miliony let, což je vlastně geologicky „chvilka“, i díky tomu zde prosperují lázně.
Za obcí Velichov trasa stoupá ke Krásnému Lesu, aby se vyhla frekventované silnici E442. Díky tomu si zde můžeme prohlédnout kostel bez střechy – střecha je vlastně jen nad kněžištěm a diváci při bohoslužbě nejspíš zůstávají na mrazu (bohužel všechny vchody jsou zavřené). Do Stráže nad Ohří se svezeme prudkým sjezdem po úzké asfaltce a hzned pokračujeme na pravý břeh mírným stoupáním do bočního údolíčka až na okraj vojenského újezdu Hradiště (pojmenování po nejvyšším vrchu Doupovských hor). Tak se při té příležitosti na tu vojnu můžeme.
Dál pěkně vrstevnicí nad údolím řeky s výhledy na protější kopce na levém břehu. Ale to už rychle dorážíme k Perštejnu, vlastně jen k stejnojmennému nádraží. V osadě Lužný narážíme na slušnou hospodu kde se dá i dobře poobědvat. Při tom besedujeme s domorodci. Jeden kolega nám prozradil, že v Klášterci teď mají Červenou Lhotu (zámek), a zrazoval nás před výstupem na zříceninu, kam se chystáme (on ač z Kadaně, asi 10km vzdálené na hradě prý nikdy nebyl). My však neochvějně směřujeme k dnešnímu hlavnímu cíli. Červená značka nás vede ke vsi Šumná, kde mimochodem narážíme i na propagovanou vyhlídku na Ohři, kam nás dotyčný posílal (je to po trase). Značka nás dovede do lesa pod vrchol Šumná (stejně jako ves). Kola zamykáme v lese, nahoru je to pěkně strmě žlutou značkou. Na 1,5km máme překonat cca 220m převýšení, což je v celku slušná porce. Však jsme taky občas pochybovali o správnosti značení, ale nakonec nás značka vyvedla na vrchol 541m vysoké hory se zříceninou hradu Šumburk. Čedičové ruiny jsou dosti mohutné, a podle pohledu i výšky hradu bych i soudil že snad musel být nedobytný (taky kdo by se sem šplhal, i když ve středověku měli možná obléhatelé víc času, nemuseli vypisovat blogy a články do internetu, patřičné dějiny hradu si jistě zájemce najde u konkrétního hesla).
Patřičná výška obráncům hradu i nám poskytuje široký rozhled do kraje, třeba ne nedaleký hrad Egerberk, přímo pod kopcem Klášterec nad Ohří, samozřejmě na Ohři a Doupovské hory a pak již na malebné elektrárny Tušimice a Prunéřov či vkusné větrníky na hřebeni Krušných hor. Samozřejmě i s patřičnou kouřovou dekorací.
Ale nemůžeme zbytek odpoledne trávit na zřícenině. Trošku rozdrbaná asfaltka nás provádí chatovou osadou (taky hezky pod skalami) do Klášterce nad Ohří, lépe řečeno k lázničkám na kraji města. Restaurace Peřeje přímo láká k posezení. Hlavní pramen lázní Evženie je pojmenován po manželce místního kapitalisty, který spolufinacoval zdejší ústav na konci 19. století. Dnes jsou lázně po celkové rekonstrukci a musím konstatovat, že je tu velmi pěkně. Ještě na skok do města, domorodec nelhal, zámek skutečně obdržel zajímavý nátěr, který poněkud odpuzuje ale i přitahuje. Ovšem protější Salla Terena a farní kostel s veselými barokními fasádami a sochami Jana Brokofa (zdejší rodák), to je taková malá pohádka. Novorenesanční Radnice mi připomíná alespoň věžičkou Kladskou Bystřici. A protože se nám v lázních líbilo, ostali jsme na noc.
3.8.2011
Spali jsme pod širákem, takže balení je rychlé, raní osvětlení na Sallu Terenu, zastávka v Lídlu a můžeme do Kadaně, asi 8km po opravené asfaltce. Hned na okraji města je Františkánský klášter. Areál má v pronájmu město a dosti se tu činí. V zahradě je malá vinice, chmelnice a malý zvěřinec (kozy, ovce, prase pošlo). Bohužel jako moravák nelibě nesu, že zrající švestky zde neodnáší do sudu, ale nechávají ležet na zemi (ani povidla už nechcou vařit).
Podle časového rozvrhu prohlídek kláštera nejdřív míříme na prohlídku historického města. Je tam toho až až. Samozřejmě se Kadaňané chlubí Katovskou uličkou, což má být nejužžší ulice v ČR. Hodný pan tajemník nám na Radnici ukázal bývalou kapli (arkýř na radnici), tam se obvykle nechodí a pochlubil se i zasedačkami. Jeho tajemného vlivu pak využíváme k výstupu na radniční věž (jinak výstup pouze o víkendech, je středa).
Pak tedy zpět do kláštera, je nás vskutku mnoho na prohlídce (oba dva), o to více můžeme klást všetečné otázky. Fotit se samozřejmě nesmí, ale na dvorku můžeme. Klášterní kostel je sice v rekonstrukci, ale gotika je gotika. Jak později odcházíme od pokladny poslouchám debatu návštěvníkům, tak vzkazu do íčka v Kadani, klášter je otevřen v prázdninách podle víkendového provozu, tzn. Že prohlídky jsou mj. I ve 13 hodin odpoledne (tak jsme byli) a ne až o půl třetí...
Ještě průjezd kolem hradu, shlédnutí distribuční transformátorové stanice z r. 1908 (technická památka), pár panorámat od Ohře a pomalu ač neradi vyrážíme dál. Skutečně Kadaň (ale i Klášterec) jsou dvě perly na Ohři.
Děláme odbočku od Ohře na sever. Kolem elektráren Prunéřov 1 a 2 míříme pod Krušné hory k Chomutovu, alespoň na skok. Ač je město snad padesátitsícové, městské jádro je vcelku malé ale pěkné. Bohužel už nestihneme největší památku, gotický Kostel sv. Kateřiny, ale můžeme nakouknout do vedlejšího novějšího kostela Nanebevzetí Panny Marie, ke kterému přiléhá Městská věž. Nechvalná pověst zdejšího kraje ale velí se na večer stáhnout do bezpečnějších krajin. Jedeme tedy jižním směrem k Nechranické přehradě a kousek dál k vesnici Chbany. Jak na hřišti stavíme stan, jakoby poprchávalo...
4.8.2011
Poprchávalo celou noc, i když kdybych použil slovo déšť bylo by to přehánění. Nicméně nějaká vlhkost to byla. První zastávka v Libočanech u bohatě zdobeného barokního až rokokového kostela. U nedalekého zámku, který patří nějaké geodetické firmě nás překvapí skutečnost, že na zámku žila nějaká významná spisovatelka a senátorka, kterou jsem ovšem zapomněl. Důležitější je snad to, že na zaniklé tvrzi se narodil známý kronikář Václav Hájek (viz název obce).
To už je však nedaleko Žatec, kde snad všechno na co narazíte nějak souvisí s produkcí pivní přísady. Kdysi jsem tu byl na dočesné, to ovšem na náměstí bylo nějakých 10.000 lidí, dnes bylo přece jen volněji, tak můžeme poměrně velké historické jádro náležitě prozkoumat.
Návštěvníka má asi nejvíc přitahovat pivní maják u muzea Chmele a piva, samozřejmě vystavěný z peněz EU, kde jsou prostředky i na onačejší blbosti. Ale tady si to asi na sebe vydělá. Ovšem historické jádro to je jiná, celé okolí náměstí není naštěstí poznamenáno novější zástavbou a je zde zachováno i pár křivolakých uliček. Všechny domy nejsou dokonale opraveny tak až na všudy přítomné automobily můžou evokovat i starší časy. Ostatně Žatec bývá s oblibou pro svoji „omšelost“ často využíván i cizozemskými filmaři. Omšelost samozřejmě neplatí pro výstavné domy na náměstí. Pro někoho kuriozní může být snad malá chmelnice u Radnice. Ta je tu pro to, aby vzala za své právě o dočesné, takovém českém vinobraní.
Dvě zachované brány, honosný barokní kostel s gotickým původem i bohatě zdobený barokní Sloup Nejsvětější Trojice, Nakonec i svého času druhá největší Synagoga v českých zemích dává tušit o bohatství města.
Dál tedy zas poohřím mezi chmelohrady... V Postoloprtech u Modré Hvězdy nás dohání liják a brzdí pokračování v cestě. Ale nakonec musíme rozřešit co tady, a pokračujeme v dešti do Loun.
Jak název trošku připomíná, Louny byly centrem oblasti, kde sídlil kmen Lučanů známý ze starých pověstí. A město určitě patřilo k těm bohatším, když si na stavbu kostela či Chrámu Sv. Mikuláše mohlo pozvat takového Benedikta Rejta (Reida – Vladislavský sál či Sv. Barbora v Kutné Hoře). I zde použil Rejt asi své oblíbené řešení střechy v podobě tří stanů. Interiéru pak dominuje obrovský vyřezávaný oltář velklepý již jen použitým materiálem – v podstatě bez nějaké polychromie či zlacení je dokonalý v přírodních barvách. A pozdně gotické oblouky. Rozhodně významná architektura. Pršet nepřestává, tak jdeme prozkoumat situaci, v knihovně na internetu zjišťuju vývoj srážek – naštěstí se zdá, že by měly přestat. V informacích si pak necháme doporučit zahradní restauraci u Černého koně, kde zbytek deště nějak doklepeme.
Sluníčko nakonec ještě vykouklo, takže můžeme centrum projít i za sucha. Úchvatně vypadají na slunci v parních oblacích blízké vrcholky Českého středohoří, skoro by se zdálo, že sopky opět ožívají. A je potřeba navštívit i zdejší inundační most (v Postoloprtech je taky, ale menší a pro déšť jsme nehledali). Významné technická památka u nás asi nemá protějšku, most je dlouhý asi 1,7km.
Za Louny se tedy loučíme s tokem řeky Ohře, která nás čtyři dny provázela s poznáním, že se alespoň v hořejší části jedná o jednu z našich nejhezčích řek. Mohlo by se napsat českých, ale Ohře (Eger) je vlastně německá řeka.
Odbočujeme směr Praha, minuli jsme sice hlavní výpadovkou, ale to se nakonec ukáže dobře. Přes Citoliby (zajímavý morový sloup, zámek) vyjíždíme jakousi pahorkatinou k dnešnímu cíli. Jak se na jednom z potůčků můžeme přesvědčit, odpolední liják byl celkem vydatný. Ještě (naštěstí) za světla jsme na místě, což je městečko Panenský Týnec. Hlavní atrakcí je zde nedostavěný klášterní kostel (zdi, okenní pilíře, až 20m vysoké. Stavbu začali někdy ve 14. století, po několika letech přestali a už nikdy nedostavěli. Taková české Rosa Coeli, ale vlastně ne zřícenina.
Udává se, že Panenský Týnec je nejsilnějším místem se soustředěním různých energií, což sem chodí zkoumat různí vnímaví občané. My jsme však cítili, že máme hlad a žízeň. V tom nám pomohla naštěstí hospoda v penzionu Na Pile. A místečko na nocleh jsme našli docela nedaleko kostela.
5.8.2011
Ráno je zase vymalované, brzy však padla mlha po včerejších deštích, ale než se sbalíme, je zase hezky. Marek si sice stěžuje, že nestihl mlžný opar ve zdech kláštera, ale nevím, co by mu ten sice pokročilý kompakt, ale pořád jen kompakt vyfotil.
U paní na národním výboře (vlastně MěÚ) fasujeme nějaká razítka a pohledy, malá snídaně v krámku a můžeme vyrazit. Brzy najíždíme na hlavní silnici, kterou jsem včera vynechali a celkem litujeme, že poblíž naším směrem nevede nějaká okreska. Raní dopravní špička je sice pryč, ale i dopoledne je provoz značný. Naštěstí je to z větší části z kopce a do Slaného je to něco přes 10km.
Podle výčtu památek by tu něco k vidění být mohlo, i když nemáme nějaký větší plán co tady. Náměstí se pyšní kašnou pojmenovanou po čtyřech prezidentech na paměť setkání viszegrádské čtyřky (v každém rohu jeden nápis, 3 jsem rozuměl, tomu čtvrtému v uhrofinštině moc ne).
K vidění je ve Slaném rovněž gotický kostel a ačkoliv je zavřený, zkoušíme zazvonit na sousedním Děkanství. Kostel nám otevřel pán v tričku a trenýrkách, nevím byl-li to pan děkan, nebo jen kostelník..
A hned u kostela je další, tentokrát novodobá památka. Vlastně od loňska malý pivovar U Antošů (měšťan Antoš byl ve středověku významným vařičem piva). Samozřejmě nás zaujala krásná místnost s technologií a výčepem. Stejně tak byla zajímavá i různá nefiltrovaná piva různých stupňů. K tomu stylový guláš s chlebovými knedlíky. Lámal jsem si hlavu nad tím co to znamení pivovarských chlebový knedlík. Když jsem viděl potom rozměr, prozřel jsem. Po vydatné porci byl potom výjezd na kopeček s kaplí Božího hrobu nad Slaným obtížnější. Odpoledne se zase honí nějaká mračna, tak se rozhodneme výlet ukončit už dnes, zítra by ve středních Čechách i mohlo ráno pršet. Ještě jsme chtěli zajít se podívat na klášter, ale mniši jsou zrovna na poradě.
Na vlak si počkáme v restauraci nedaleko divadla.
Když se ptám sympatické mladé číšnice, je-li to to divadlo, v kterém vystupoval Karel Gott, odvětí mi: „Ano, zajíždějí sem nějací herci z Prahy“. Už jsem se radoval, že k mládeži se nedonesla zpráva o existenci Mistra. Bohužel mě ale vyvede z omylu. Ví kdo to Karel je.
Pak dvěma couráky do Prahy na Střed, protože máme na Matalíka skoro 2 hodiny času tak se jedem podívat na Žižkov, do hlavního města republiky (J: Krampol). V restauraci U Houdků mají pěknou zahrádku, tak máme kola pěkně v dohledu. Pak už cesta k domovu, o půl desáte jsme v rodném městě.
A ještě pozn. konečně jsem tedy viděl Ohřelouny...
Pt. 1
Fota
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí 2011 kolem Ohře part.2
