3.a 4.den. Podširákový přechod druhé části Krušných hor

Kalek-Načetín-Pohraniční-Skelný vrch-Karlův pramen

Po vichřici s lijavcem ráno nad Kalekem počítáme škody. Suchého nemáme vůbec nic. Prostě, jako by nás někdo hodil do vody. Nejhlídanější výstroj – foťáky, ne sice mokré, ale navlhlé. Hlavně že funkční. Obouvám boty, byly podrážkami nahoru, takže také v pořádku. Jo, ještě vlastně věci v igelitu, jako chleba, mapy a další drobnosti to také přečkaly v suchu. Ale spacák bude vysychat dlouho.

Nejdřív tedy snídáme. Není zbytí, balíme mokré spacáky do navlhlých batohů. Co máme na sobě, uschne po cestě. Slézáme s kopce do Kaleku. Před polednem procházíme Načetínem, kde máme zaevidovanou hospodu. Vida. Dokonce otevřená. Rozhodujeme se vejít a dát si něco pořádného. Velice příjemná a komunikativní paní nám nabízí oběd. Teplá domácí polévka dělá žaludku dobře. Není kam spěchat. Majitelka nás nechala na židlích rozvěsit buršlak a parku k sušení. Tak popíjíme pivo a odpočíváme v poklidu po divoké noci. Nakonec nám sice nabízí nocleh v suchých postelích, což jako tvrdí chlapi s díky odmítáme, ale nakonec nám poskytne aspoň přístřeší za penzionem. Při přesunu pod něj obdivujeme její pěknou zadní zahrádku s jezírkem, skalkou a pěstěnými květinami. Evidentně má ráda květiny a musí ji to stát fůru práce a času.

Pod prostorným přístřeškem za penzionem rozvěsíme spacáky a další součásti výstroje k usušení a jdeme si prohlédnout okolí. Postupně zjišťujeme, že nevelký penzion Inka, jak se jmenuje, je ideální zejména pro rodinnou rekreaci. Má nádherně upravené prostranství směrem k potoku usměrněným ve vyzděném kamenném korytu na hranici lesa. Dva dřevěné mostky s náznakem orientálního stylu přes další potůček naznačují, že jsme vlastně na ostrově. Otevřený velký krb s krytým masívním dřevěným posezením a druhým větším otevřeným ohništěm zvou k rožnění. Přímo parková úprava s květinami a udržovaným trávníkem mezi solitéry umožňuje téměř lázeňskou procházku. Hlavní sezona je tu v zimě a v létě. Takže teď mají majitelé trochu oddych.

My už dnes žádný rekord neuděláme. Snad jen ten, spočívající v nejkratším denním úseku pouhých 3,5km, který už nepřekročíme. Stejně ještě doznívá fronta občasnými kapkami. Dáme si tedy ještě jedno před večeří a přesouváme se pod přístřešek. Pro nejvíce promočený spacák-péřák propachtovala jeho vlastníku majitelka malý roh se senem o výměře necelých 1,5x1,5m. To mu závidím. Seno je to nejlepší na spaní. Kam se hrabou všelijaké supermoderní speciální matrace. S molitanem. Já budu pokračovat v sušení svého prastarého dutinkáče.

4.den. Ráno si nájemník koutu se senem pochvaloval vynikající spaní. Malé rozměry mu nijak zvlášť nevadily. Spacáky po noci už trochu vyschly. Jen můj má ještě dost mokrý konec, který studené nohy moc nevysuší. Odpočinutí s chutí vyrážíme po snídani dál. Ještě se loučíme s majitelem, který včera nebyl přítomen. Děkujeme i jemu za přístřeší a chválíme útulné prostředí.

Za Načetínem fotím „zasněžené“ smrky. Nejedná se o sníh, ale o úplně bílý lišejník. Krátce zastavujeme u Červeného rybníku. Dlouhá Načetínská cesta se vlní mezi lesy s rašelinovými prvky. U křížení se silnicí č. 7 s hraničním přechodem, v místním osamoceném supermarketu vedle benzinky nakupujeme pečivo. Následně překračujeme silnici a noříme se do lesa. Modrá značka kopíruje nějakou dobu státní hranici tvořenou potokem Černá. Zpočátku vidíme za hranicí několik německých domů. Až k Jilmové jdeme lehkým terénem okolními lesy se zelenými i stříbrnými smrky, břízami a dalšími různorodými dřevinami střídanými menšími světlinami. Tady podcházíme řadu stožárů s vysokým napětím, táhnoucí se do Německa. Místní bezlesý terén umožňuje výhled do německého Satzungu.

Cesta se dosud pohybovala s menšími rozdíly v nadmořské výšce lehce nad 800m. Až kousek za Jilmovou začínáme stoupat ke Skelnému vrchu. Vlečeme se v horku do táhlého kopce. Pod vrcholem se naskýtá pohled k horizontu na klasickou krušnohorskou travnatou scenérii oživovanou skupinami stromů i jednotlivými jehličnany. Na levoboku se rozkládá rozlehlé prameniště Chomutovky, napájené rašelinovými mokřady. Od Skelného vrchu setrváváme dobré 4km v devítisetmetrové výšce. Až za Osamělou skálou pozvolným ubýváním výšky ztrácí okolí na atraktivnosti jehličnatých hvozdů, až se ocitáme poblíž vodní nádrže Přísečnice s listnáči.

Ještě před ní odbočujeme do plánovaného cíle – ke Karlovu pramenu. Ten zde byl upraven na památku krušnohorských lesníků zalesňujících hřebeny Krušných hor po kalamitě na konci minulého století vlivem imisí. Příležitost k ochutnání jeho vody a doplnění našich petek na další cestu.

V okolí místního přístřešku rozkládáme ležení. Stůl s lavicemi poslouží k pohodlnému večernímu pokrmu, jednomu kamarádovi dokonce jako ložnice. Je z nás nejlépe vybaven, na samonafukovací karimatce ho dubové fošny tlačit nebudou.

Malá gramatická poznámka: Aby nedošlo ke zbytečné diskuzi o tom, zda jsem napsal správně „s kopce“ si dovoluji sdělit, že podle některých odborníků na jazyk český je správně „s“, jiní připomínají poslední vydání Pravidel z r.1993, kde je dovoleno obojí. Přičemž s povrchu dolů, či vůbec směrem dolů se doporučuje spíše „s“, ale přípustné je obojí. Ovšem nevylučuji, že jsem ve spěchu udělal chyby jinde.