Loading...
Den pátý
Ráno nás probudily nezvyklé zvuky – ukázalo se, že kousek od našeho malého stanu bivakovala kachna s káčaty a asi něco mladým vytýkala. A to dost nahlas.
Po klasickém ranním rituálu sestávajícího ze snídaně, nachystání svačiny, umytí nádobí a sbalení stanů jsme se šli ještě zhoupnout na houpačkách a povozit na kolotoči. A frčeli jsme do Ženevy.
Na nábřeží jsme využili stánku se suvenýry a pořídili narozeninové dárky pro kamarádky – jsme ve Švýcarsku, tak jsme vybrali hodiny. Pak už jsme vyrazili na exkurzi městem. Vyfotili jsme se u Jet d´eau, 140 m vysokého vodotrysku (byl krásně vidět i z kempu). Další pamětní fotka byla pořízena u květinových hodin, kde jsme se s Katkou a Radkou krásně vyjímaly – aniž bychom se domlouvali předem, všechny tři jsme měly žlutá trička.
Následovala cesta k chrámu sv. Petra. Původně sloužil katolické církvi, po reformaci připadl církvi kalvínské. Zvenku vypadá celkem obyčejně, vevnitř je úchvatný! Nádherná vitrážová okna, úžasné varhany, kazatelna… Bylo nač koukat.
Od katedrály jsme sešli uličkou Guillauma Farela a kolem Justičního paláce jsme se vydali do parku naproti Muzeu umění a historie (Parc de l´Observatoire), odkud je nádherně vidět vodotrysk, a pak ke Zdi reformátorů v Parc des Bastions. Zdi vévodí sochy čtyř nejvýznamnějších reformátrů, kterými byli Guillaume Farel, Theodore Beza, John Knox a samozřejmě John Calvin. Na opačné straně parku, u Place Neuve, bychom si bývali mohli zahrát šachy nebo dámu, kdybychom měli čas - je tam několik obrovských šachovnic. Ale protože naším hlavním cílem byla Francie, vrátili jsme se k autu a vydali se na cestu do dalšího zajímavého města - teď už doopravdy ve Francii - do Avignonu.
Dorazili jsme tam v pozdějším odpoledni, v dopravní špičce - i když tam byla dopravní špička snad pořád. Přes most Eduarda Daladiera jsme mířili do kempu. Co to bylo za chlápka, že je po něm pojmenovaný most? Strýček Google ví všechno - francouzský politik, který podepsal Mnichovskou dohodu. Takže si okamžitě získal naše sympatie, že. Dokonce padl návrh, že se mu pomstíme a ten most znečistíme (od toho jsme nakonec upustili, cestou do města jsme totiž zjistili, že už se někdo pomstil za nás, podle toho, jak to tam bylo cítit).
S ubytováním vyvstaly nečekané problémy. Měli jsme totiž "štěstí" na festivaly, v Avignonu to byl divadelní festival, a tudíž opět plný kemp. Ale podařilo se to ukecat a získali jsme aspoň "půlku" místa - jedno místo se skládalo ze dvou částí, jedna pro auto, druhá pro stan - a naši sousedé nebyli motorizovaní. Na to místo se vešlo naše auto i velký stan, malý stan jsme si postavili naproti přes cestu, byl tam takový nevyužitý a hlavně neočíslovaný plácek, však na jednu noc se nic nestane. A vydali jsme se do města.
Samozřejmě jsme hned zamířili k Avignonskému mostu, to bylo to hlavní. Sice už byl zavřený, ale to nám nevadilo, stačilo nám ho vidět. A pak už jsme prvním vstupem vklouzli za hradby a mířili k další dominantě - Papežskému paláci. Na Place du Palais vystupovali pouliční umělci. Chvilku jsme koukali, bez znalosti jazyka jsme z toho sice moc neměli, ale to nevadilo. Co vadilo, byl kouzelník David. Do Copperfielda měl samozřejmě daleko a kluci si na něj už po pár minutách vypěstovali alergii. Tak jsme neriskovali jejich zdraví a psychickou kondici a raději vyšli po schodech ke kostelu Notre-Dame des Doms. Tam jsme se museli na chvilku schovat před krátkou a osvěžující letní přeháňkou. Seděli jsme na schůdcích u vchodu do kostela a neztráceli dobrou náladu.
Jakmile přestalo pršet, nabrali jsme kurz kemp, jen jsme se cestou zastavili na zmrzlině. Že jsme ještě nevečeřeli, to absolutně nevadilo, než jsme došli do kempu a připravili jídlo, byla zmrzlina kdo ví kde. Martin využil toho, že je krásně teplo, a ustlal si venku, my ostatní jsme se drželi spacího pořádku a potěšeni myšlenkou, že už zítra budeme u moře, jsme usnuli.