5.den. Podširákový přechod druhé části Krušných hor

Karlův pramen-vodní nádrž Přísečnice-Černý potok-Kovářská-sedlo nad Koutem.

Po bezproblémové noci, nyní už i já se skoro suchým spacákem, se budíme do pěkného rána u Karlova pramene. Snídáme a plníme petky vodou z pramene. Balíme a vracíme se k rozcestí před Přísečnickou přehradou. Z hráze je solidní rozhled na nejširší část s krásným přírodním okolím bez známek civilizace. Blankytná obloha slibující konečně lepší počasí, se odráží pastelovou modrostí na hladině. Jen dole pod hrází geodeti cosi zaměřují a nějaký menší buldozer rovná plochu. Možná k budovám pod hrází přibude něco dalšího. Níž po toku jsou po úbočí údolí rozsety rekreační chaty. Nicméně naše trasa míří přes Černý potok, kde se na místě rozhodneme pro další postup.

Ze tří variant do Kovářské, přes Vejprty, či kličkováním přes kótu 852 a kolem Velkého Špičáku 965m, vybíráme třetí, nejkratší a pohodlnou údolím Černé vody. Osmikilometrová cesta proti proudu potoka do Kovářské se zastávkou u romantické přehrádky na pitnou vodu se zákazem přístupu k vodě z důvodu hygienické ochrany, nám trvá téměř 3 hodiny.

Kovářská s nynějšími 1200 obyvateli vznikla v 16.stol. Již brzy po jejím vzniku tu byla spuštěna, na tehdejší dobu moderní, vysoká pec. Zanikla až ve století devatenáctém kvůli konkurenci kladenských a ostravských železáren. Jako všude na Krušnohorsku, i tady se v okolí těžila nějakou dobu stříbrná a kobaltová ruda. Z historie tu zůstalo torzo uhelné kolony od železárny. V centru svítí kostel sv. Michaela Archanděla z r.1710. Zaujmout může i barokní budova fary.

Potřebujeme dokoupit opětovně chleba a rohlíky, což se stane ve vietnamském obchodě. Jako všude v pohraničí i tady vytlačili české obchodníky. Po nákupu se vracíme na hlavní křižovatku, pod kterou máme vytipovánu cenově přijatelnou osvěžovnu v hotelu Český lev. Na hlavní průchozí ulici je sice plno pěkně upravených restaurací a hotelů, ovšem s patřičně vyššími cenami, zaměřenými na blízké přeshraniční turisty. Pro mne velkým a příjemným překvapením byl na čepu můj oblíbený 11°Regent, a to za pouhých 23 Kč! K tomu milá a skvělá obsluha v podobě majitelky. K Regentovi si ohřívám vnitřnosti ještě domácí polévkou a kamarádi si dávají navíc něco tuhého.

S plnými žaludky se nejdříve vydáváme ke zbytku železárny a pak kolem vily továrníka Kaly k nádraží. Naproti odbočuje cesta, kam jdu prozkoumat zvláštní stavbu, která budila mou zvědavost už při přípravě cesty ze satelitní mapy. Až u ní zjišťuji, že kamenná stavba se zvláštním průčelím je zapuštěná do země a tím chápu její účel – starý vodojem pro Kovářskou. Kousek odtud po zelené TZ je ruina staré vápenky z poloviny 19.stol. Za ní míjíme přístřešek s posezením. A tady opět vznikla další a energeticky náročná zacházka. Cesta stoupá a na boku nás upoutávají rozkvetlé ocúny. Až se zvedneme od jejich focení, automaticky hledáme zelenou značku. Tady zrovna není, pokračujeme tedy dál nahoru. Není ani u další odbočky. Víme, že musíme někde Doprava. Ale žádná odbočka Doprava není. Až necelý kilometr od přístřešku. Ani tady není zelená, jen vpravo prudce se svažující průsek. V průzoru na vzdáleném hřebenu vidíme siluetu rozhledny. Buď je to Klínovec, nebo Fichtelberg. A vlastně tam bychom měli správně směřovat, zatím co míříme skoro o 90° jinam. Mapa nemapa, rozhodujeme se namířit divokým srázem dolů, přímým náměrem k rozhledně na obzoru. Ta ovšem dole v lese již vidět není a na křižovatce lesních cest dole volíme přibližný směr. Pak ještě další křižovatka. Jsem líný vytahovat Buzolu a znovu mezi hustým lesem okolo cest odhadujeme směr. Prakticky jsme ani jinou možnost neměli. Za další kilometr nám spadne oblázek ze srdce. Konečně zelená. Tady už je jasné, na kterou stranu se dát. Jak jsme později zjistili, už u přístřešku jsme měli odbočit vpravo po nenápadné, neoznačené cestě. Chybějící ukazatel u důležitého odbočení z hlavní cesty a následná absence zeleného značení, které by mělo být viditelné aspoň od hlavní cesty, nám způsobila zbytečnou, téměř 3km zacházku a navíc do kopce s těžkými batohy.

Původně jsme měli v plánu přespat někde pod vrcholkem Klínovce. Jenže slunce se už nachyluje. Podvečerní šplhání vzhůru mezi vrcholy Hájského a Vlčího kopce nad Hájem-Koutem, do sedla 955 m vysoko, nás vysiluje. Nahoře se rozhodujeme zakotvit ve velkém osmistěnném luxusním altánu. Při večeři okolo projíždí hlídka policie. Zastavuje opodál. Chvíli se nějak domlouvají. Načež zřejmě usoudí, že na muslimy nevypadáme, tak odjíždějí. Ještě si fotíme západ slunce nad Fichtelbergem. Krátce nato se oranžové osvětlení naší ložnice tlumí a nastupuje milion malých LED světýlek na obloze.