8.+9.den. Podširákový přechod druhé části Krušných hor.

Pod Vysokým vrchem-Rájecké údolí-Nancy-Stříbrná-Tisová-Hradiště-Kraslice.

Ráno je nad námi modrá obloha a pod námi nad severní částí Přebuzského vřesoviště okolo potoka Rolavy bílé moře z mlhy. Se snídaní nespěcháme. Necháváme oschnout rosu na spacácích. Dnešní, předposlední etapa na konec Krušných hor před Bublavu, už nebude tak dlouhá, jako předešlé. Do Stříbrné to máme 8km. Provázet nás bude Stříbrný potok. Z dnešních 900 m n.m. slezeme ke Stříbrné na 590. Cestou klesání nijak zvlášť nevnímáme, protože je velmi mírné a pravidelné. V Nancy nahlížíme bránou ke kempu. Podle cedule by v něm mělo být občerstvení, či dokonce snad i restaurace pro hosty. Jednak ho nepotřebujeme a beztak bude už v tuto mimosezonní dobu zavřené.

Na rozcestí Stříbrná zastavujeme. Nechce se nám vytahovat mapu. Kdovíkde je zasunutá uprostřed batohu., Všichni máme obyčejné hloupé mobily. Chytrý s mapou, aspoň off-line, nemá nikdo. Vzniká nám tady dilema. Napravo v Bublavě máme hotel Švejk, kde čepují pivo z minipivovaru Krušnohor. Jak jistě všímavý čtenář chápe, nejde nám o nocleh, nýbrž ochutnávku vzorku zdejšího místního pivovaru pro nás z daleka. To bychom ovšem museli oželet výstup na Olověný vrch s restaurací Bleiberg a pivem minipivovaru Permon Sokolov. Výsledkem pracovní porady na křižovatce za účasti kolemjdoucí místní paní myslivcové je cesta třetí. Porada se poněkud protáhla, neb velmi komunikativní žena nám hodně povyprávěla místní zajímavé zkazky, rozebrala a poradila naše možnosti. Také nám do toho promluvilo slunce, které silně prohřívá okolí. Třetí, nejrozumnější cesta, nám zkrátí původní cestu, vyhneme se v nadcházejícím pařáku prudkému stoupání na 802 m vysoký vrch, a místní minipivovar si vychutnáme přímo u něj, v Tisové. Zatáčíme tedy přes Stříbrnou do Tisové.

Tak jak vznikaly na krušnohorsku osady v 16.stol. kvůli hornictví, přicházeli přistěhovalci i do Stříbrné. Název není odvozen od stříbra, nýbrž Stříbrného potoka a vrchu Stříbrný. Ty své názvy dostaly podle jedné z pověstí od stříbrné koule, jež údajně vypadla z věže hradu na Zámeckém vrchu. Při dobývání Švédy se skoulela do potoka a ten od toho dostal jméno. Cín a stříbro se tady těžily jen okrajově. Místo cínu se těžila ruda olověná a měděná.

Po II.světové válce odsud odešlo téměř 2600 obyvatel. Dnes jich zde žije pouhých 451, včetně sympatické dcery hajného. Poradila nám do Tisové zkratku. Ta sice zkratkou je, ale zase do kopce táhnoucího se 1,5km. S vidinou konce celého putování lenivíme, nebo se začíná projevovat nasčítaná únava za celou polovinu Krušných hor. Těžko posoudit. Každopádně po sestupu do minipivovaru Krušnohor přes Tisovské rozcestí kde poobědváme, dopadáme po 10km ztěžka do křesílek na terásce tohoto milého zařízení. Vedle nás žuchnou i batohy. Pivovarskou restauraci ani pivnici nemaje, žízniví pocestní i místní mohou venku na čerstvém vzduchu ochutnávat, co se navařilo a nechalo uležet uvnitř. Celá plejáda k ochutnání spodně i svrchně kvašených piv je vypsána na skle velkého okna za varnou.

Zahájili jsme spodně kvašenou světlou desítkou. Krásně vychlazená, s akorátním řízem nám snad ani nedopadla do žaludku a hned se odpařila. Za ní okamžitě následoval její ležácký bratr 12°. Po něm jsme poprosili o velmi krátkou malou exkurzi, abychom moc nezdržovali. Hned za vstupními dveřmi vedle prodejního pultu mají pro neznalé ukázku jednotlivých sladů. Jelikož jsem měl několik odbornějších otázek na druhy chmelů, poslali mně ven, kde vedle pivovaru stojí ukázková minichmelnice. Tam jsem mohl porovnávat tvary chmelových šišek a rozdíly v listech. Doma máme totiž už několik let velice dobře plodící chmel. Jen nikdo neví, co je to za druh. Je krásně hořký. Na rozdíl od jednoho, který jsem zahlédl před měsícem u Uherského Hradiště a který byl naprosto bez chuti. Pro vaření piva, zejména při chmelení je třeba znát přesně odrůdu. Metoda pokus-omyl se nemusí vyplatit.

Čím níž se žhavé slunce sklání, tím víc na nás praží a vysušuje. To nás dovádí k ochutnávce pšeničného. Pšeničná piva se před dávnou dobou vařila pro lidi pracující na poli. Zejména v horku při žních dobře zaháněla žízeň a doplňovala vypocenou vodu. Proto se vařila slabší. My tady ovšem máme k dispozici třináctku. Takže její účinek ředíme následně 8° White Sun. Posléze přecházíme na aromatičtější svrchně kvašená silnější a voňavější ALE a IPA. Ke konci ještě ochutnáváme polotmavé a tmavé. V pozdním odpoledni uznáváme, že by to už stačilo. Čeká nás ještě šplhání na blízké Hradisko.

Musíme se vrátit kousek nahoru k Tisovskému rozcestí odkud jsme přišli, a odtud pokračujeme po NS Stopami horníků až na 715m vysoký vrchol Hradiště (Hausberg). V minulosti tu byla nalezena část bronzového náramku a později ještě špička bronzového kopí. Na začátku 13.stol. zde měli Chodové, střežící Erfurtskou obchodní cestu mezi Českem a sousedním Saskem, dřevěné strážní opevnění. Je však možné, že tu strážní nebo opěrný bod založil Přemysl Otakar II. už před r.1272. Později z něj markrabě Vilém podnikal loupeživé výpady do okolí. V r. 1412 proto hrad vypálilo chebské vojsko. Později byl však opraven. Další majitel Jindřich II. z Plavna ho pak sám vypálil. Ještě byl snad jednou opraven, ale nakonec v 16.stol. téměř zanikl. Poslední větší zbytky zmizely v r. 1787. Zůstaly už jen stopy.

Dnes je tu nejzajímavějším objektem novější, asi 3m hluboká sluj vytesaná do skály, a pod ní pomník z r.1867 postavený významným občanem Kraslic Dotzauerem. Je po něm pojmenovaný i Dotzauerův altán. Na samém vrcholku ční dvě skalnaté dominanty. Ještě před Hradištěm procházíme okolo Vedralova altánu. Za ním si ve spleti cest po hřebenu vybíráme první zprava, která se vzápětí znovu rozdvojí a my jdeme tentokrát levou. Zvolili jsme dobře, protože docházíme ke shora uvedené sluji a pomníku. Šplháme také až na samý vrcholek k oběma skalním výčnělkům. Nakonec slezeme na druhý konec a skládáme batohy u altánu Dotzauerova. Poslední večeře v přírodě a poslední pěkný západ slunce.

9.den. Ráno není kam spěchat. Vlak z Kraslic odjíždí někdy před desátou a na nádraží je to půlhodinka. Cestou se naposledy pokocháme výhledy na obě strany hřebene. V Kraslicích se ještě stavujeme v Albertu doplnit zásoby na desetihodinové cestování domů. Tady už Krušné Hory končí a my také. Dál už se krajina svažuje do Chebské pánve a ke Slavkovskému lesu. Do příštího roku máme čas vymyslet kam za rok. Že by NP Mercantour ve Francii? Nebo po létech návrat do Jizerek?