Advent 2023 v Salzburgu – část 2., přírodovědně-technická, hudebně vzdělávací a nakonec i tržní

On se vlastně den nenápadně přehoupl do druhé polovině, tedy pokročila malá ručička hodin přes dvanáctou, spíše se pohybovala k jedné, takže nejvyšší část na trošku stravy a i odpočinku. V blízkosti centra ovšem všechny restaurace napěchované, takže míříme spíše k okrajovější části centra (raději ne moc daleko). Nakonec objevujeme pod skalní stěnou Mnišského návrší skrytou pizzerii, kde nás číšník uvádí k volnému stolu pro čtyři, tedy akorát. Po kratším studiu jídelního lístku si vybíráme nějaké italské speciality. Vrchním je tu poněkud postarší a trošku i zmatený obsluhující, který nechce objednávat pevné a tekuté naráz, tedy nejdřív musíme vymyslet nějaké jídlo, kupodivu po čase ten samý přijde s objednávkou co k pití. Máme s ním trošku povyražení (i okolo sedící), protože s donesenými jídly poněkud nestačí určovat co kam patří, což provází výkřiky penne, lasagne, gnocchi (aj.). Problém je v tom, že než si uvědomíme, co kdo vlastně objednal, je hned pryč. Nakonec každý to své ale dostal, takže můžeme na pana vrchního mile zavzpomínat, navíc když se na nástěnce chlubí fotkou s Karlem Gottem (měl tam i jiné slavné postavy).

Po hodině pokračujeme ve vzdělávací výpravě. Pro tentokrát nás opustí Marcela, nějak ji neláká shlédnutí blízkého Domu přírody (Haus der Natur), na který se zbytek celkem těší. Jde o moderně zařízené muzeum s multimediálně zařízenou expozicí. Zřejmě jak to dnes frčí, u vstupu (který je samozřejmě zdarma se Salzburgkartou) vítá návštěvníky dvojice dinosaurů, samozřejmě jedním z nich je T.Rex a díky četbě z mládí celkem bezpečně poznávám Iguanodona. V jednom rohu pak visí obří krakatice, v dalším jakýsi krytolebec. Muzeum je zaměřeno tedy převážně na přírodní dění, v přízemí je povětšinou expozice spjatá s vodou, nejde jen o exponáty z vody vytažené (korály, kostry nebo preparáty), ale i ve vodě uchované (tedy několik akvárií, převážně s exotickými živočichy, ale mají tu i něco místního).

Velice zajímavá je část s diorámaty, tedy vlastně takovými prostorovými modely. Poměrně hojně jsou tu k vidění vysokohorská panoramata, kromě Alp si zdejší muzejníci pohráli s krajinou Himálaje, kde objevíme nejen palác Potála, ale i výjevy ze života tamních obyvatel v minulých dobách (ale mají tam i jiné světadíly).

Další patro je věnováno hlavně neživé přírodě, tedy geologii, nerostům, horninám. Pro oživení i malá ptačí expozice. Další část tvoří exponáty z říše lesní a podobné zvěře. Tu mají v Rakousku podobnou, o když kozorožce u nás nevidět a medvědy jsme už vystřílely (dikobraz je z Ameriky).

Návštěvník se poučí i o širším okolí Země, tedy v části vesmírné, kde kromě různých planetárních modelů zřejmě nejvíc potěší modely kosmické techniky většinou ve zmenšených měřítcích, ale k názornosti exponátů i model přistávacího modulu Apola na měsíci (částečného) a celé kabiny Mercury, kterou létali první američtí astronauti (aby to nebylo úplně západní, je tam i model sovětského Miru).

Salzburgské přírodovědné muzeum má i část vzdělávací, kterou jsme poněkud vynechali, kvůli času. Každopádně je to jedno z míst, kterou by bylo škoda minout.

Ta zkrácená prohlídka i tak zabrala něco přes půldruhé hodiny, tudíž se vracíme blíže k centru, kde máme u Salzachu sraz s Marcelou. Ta se věnovala procházkám v uličkách, nějaké té kávě apod. Jakožto profesionální hudebnice nechce přijít o místního slavného rodáka, což celkem rádi absolvujeme též, tedy prohlídce muzea W.A. Mozarta. To je umístěno v budově, kde měli Mozartovi byt. Všeobecně se sice ví, že Leopold, kapelník arcibiskupské kapely předváděl syna jako zázračné dítě, ale většinou se opomíjí fakt, že nejen Wolfgang, ale i další sourozenci byli hudebně činní a vlastně to platí o Mozartových potomcích (některých). Výstava je umístěna ve více patrech budovy, převážně je k vidění několik portrétů nejen slavného skladatele, ale i příbuzenstva, notové dokumenty, životopisné údaje a v závěru i modely divadelních scén mistrových oper.

Pokud se z muzea vyleze na správné straně (ono to ani jinak nejde), ocitne se výletník na slavné Getreidegasse, neboli Pekařské uličce, což je zdejší hlavní nákupní a pěší zóna. Ta je samozřejmě slavnostně nazdobená a když je člověk na správné straně vévodí ji věž místní radnice. Ovšem nákupům se ještě nehodláme věnovat, ještě nás láká jeden kostel. Jde o kostel zasvěcený Neposkvrněné Panně Marii. Jinak nese označené Kolegiální kostel a v současné době se jedná o kostel univerzitní, tedy přizpůsobený vysokoškolský slavnostem. Kostel patří do autorských děl věhlasného Fischera z Erlachu, takže máme před sebou opět jeden z vrcholů místního baroka. Poněkud jsem se zdržel focením exteriéru, takže zatímco všichni stačili proklouznout dovnitř včas, zdržela mě při vstupu skupina asi stopadesáti vystupujících důchodců…

Kostel jsem samozřejmě už viděl při naší cyklovýpravě v roce 2008, nicméně od té doby se mnohé změnilo. Abych parafrázoval cimrmanology, kostel vypadá, jako by jej vybílilo četnictvo… Takřka celý interiér, tedy zdi, štuky ornamenty jsou aktuálně zbavené barev. Jednolitou bílou narušují jen nějaké balustrády, ostění dveří, nějaké svícny a samozřejmě oltáře a oltářní obrazy. Kostel v současnosti kromě zmíněné univerzity slouží i ke koncertní produkci (při slavných festivalech).

Tím jsme víceméně dovršili část prohlídkové, poznávací a naučné, načež jsme se konečně mohli v plné míře věnovat té vánoční atmosféře. Rakušané si přeci jen potrpí na množství vánočních ozdob, výzdob a podobných, leckdy pro nás méně pochopitelných. Zřejmě i sami prodejci leckdy usuzují, že mají překýčováno, což doplní u vchodu piktogrmem s přeškrtnutým fotoaparátem. Zaujala nás tak návštěva zajímavě kombinovaného podniku s přehršlí možností a nemožností (s leckdy astronomickými cenovkami), který byl kombinován s celkem vyhledávaným barem. Při posezení na vedlejší stolovníky majitel podniku málem shodil štelář plný jakýchsi trpaslíků, žabiček, nádobí aj. Pár střepů dopadlo i k našemu stolu. Nemůžeme vynechat prohlídce hlavní tržnice u Dómu, kde jsem donucen zakoupit dárek pro maminku (zmínila se o nějakých teplých bačkorách). Už máme většinu povinností splněných, tak nás kroky nesou nazdařbůh ke klášterní restauraci u sv. Petra. V poněkud stísněném prostoru máme nečekaně asi nejhezčí předvánoční zážitek. Na malém nádvoří s podloubími vyhrává čtveřice žesťových muzikantů směs vánočních i nevánočních hitů, k některým se přidává i zpívající obecenstvo (Let it snow, let it snow...), k tomu svařák nebo punč (měli tam i klobásy, či další pochoutky). Takové důstojné zakončení Adventu v Salzburgu. Ačkoliv, ještě musíme dojít k městské dopravě, tedy přes řeku k zámku Mirabell, kde si počkáme na trolejbus k nádraží.

Asi bych měl doplnit info o zpáteční cestě. V neděli po opět vydatné snídani pro tentokrát trošku více k jihu, tedy proti proudu Salzachu, ovšem dálnicemi, takže ze soutěsky toho moc nevidíme. Dál na Radstadt a Schladming, tedy k údolí Ensu, za Liezenem po dálnicích k Semmeringu, Vídeň, Mikulov...


Část 1.