Albánie (8) - cesta na jih do Sarandy a Ksamilu

Cestopisy

Ústí do kaňonu Gjipe ze stejnojmené pláže.

Ranní ještě prázdná pláž Gjipe.

Průzračné moře z pláže Gjipe.

Ještě ohlédnutí za pláží Gjipe z výšky.

Kozy pasoucí se na olivnících.

Ochutnávka ovoce Zinzife a sladkosti LLokume.

Pohled na město Sarandu.

Pobřežní kolonáda v Sarandě.

Pláž v Ksamilu.

Nahrát moje fotografie

Vstoupit do fotogalerie (9 fotografií)

Neděle 3.9.

V noci přešla bouřka, která trochu schladila teplý vzduch. Od rána však již opět svítí Slunce na polojasné obloze a slibuje další horký letní den. Od našich stanů se přesouváme na pár metrů vzdálenou lavičku pod citrónovníkem, kde připravujeme snídani. Na zemi nacházíme několik malých žlutých citrónků velikosti cvrnkací kuličky, které obohacují naši snídani o vitamíny. Ze strání nad kaňonem se nese vzdálené cinkání zvonců pasoucích se koz, jako obrovská zvonkohra.

Balíme věci do batohů, skládáme stan a přesouváme se na pláž, abychom se ještě před výstupem z kaňonu zpět k silnici stihli vykoupat v moři. Před odchodem splachujeme mořskou sůl sladkou vodou, aby nás neškrábala celý den na kůži.

Opouštíme kemp, který se na dva dny stal naším příjemným domovem a zahajujeme výstup. Kousek nad pláží ještě prozkoumáváme dva malé betonové bunkry zasazené do skály. Bunkrů je v Albánii vůbec obrovské množství a nacházejí se všude - jak u moře, tak v horách, někdy i ve městech.

Překonat 250 metrů převýšení nás ve zvyšujícím se horku stojí hodně potu a batohy na zádech se zdají být těžší než dříve. Konečně cesta přestává stoupat a my již téměř po vrstevnici míříme k silnici. Po krajích cesty rostou olivovníky, za jehož šťavnatými listy se staví kozy na zadní. Zřejmě je to lepší alternativa vyprahlé trávy pod nimi. O kus dál kozy lezou po fíkovníku a krom listí ožírají i sladké plody. Tak to ne, sice jsou tu domácí, ale na fíky máme chuť i my. Vyháníme tedy kozy ze stromu, kde je hned střídám a už podávám nejlepší zralé fíky dolů Peťule. Jsou výborné, slaďoučké a rychle nám doplňují energii ztracenou výstupem.

Z modré vymetené oblohy se do nás již Slunce opírá plnou silou. Z tekoucí hadice vedle silnice, ze které se napájejí i kozy, pijeme také. Ono jsme těch střevních potíží měli málo. S přátelským mávnutím se tu objevuje i bača a také si vodu z hadice stáčí do lahve. Není to sice úplně jistota, že nám to nic neudělá, ale i tak nás to trochu uklidňuje.

Konečně se zastavujeme u hlavní silnice po které nás před dvěmi dny přivezl autobus a po které bychom dnes rádi pokračovali dál na jih Albánie. Batohy shazujeme ze zad a stavíme se do stopařské pozice na krajnici silnice. Teď tedy vyzkoušíme, jak v Albánii funguje stopování. Rázem nám přijde, že auta jezdí pouze v opačném směru a naším směrem jezdí jen motorky a nebo auta úplně plná. Nestojíme však ani deset minut a už nám srdce radostí poskočí, když vidíme pravý blinkr u brzdícího auta. Hned k němu běžíme. Uvnitř sedí mladý pár, muž za volantem a usměvavá slečna na místě spolujezdce. Nastupujeme a vyrážíme k jihu.

Slečna v autě, zdravotní sestřička, je velice milá a komunikativní a tak se od ní dozvídáme spoustu zajíamvých informací. Jedná se o albánce s řeckým původem. Anglicky nám vypráví o Albánii, o olivovnících, výrobě olivového oleje, o albánských gurmánských specialitách, o albánské muzice, která se dělí na 3 typy dle regionu apod. Dávají nám ochutnat místní ovoce Zinzife (které prý nelze dlouho skladovat a tedy ani vyvážet) a želatinovou sladkost LLokume.

Když přijedeme do přímořského letoviska Sarandy, vystupujeme poblíž centra nedaleko autobusové zastávky ze které chceme jet dále k jihu. Procházíme pobřežní kolonádu, nakupujeme v obchodu jogurt, sušenky a Péťa si vybírá potápěčské brýle se šnorchlem, které tu prodávají za 2300 Leků. Čekali jsme to levněji, ale co se dá dělat. Čeká nás průzračné moře a na šnorchlování se těšíme. O kousek dál ochutnáváme místní specialitu rychlého občerstvení - Byrek s hovězím masem. V nabídce je ještě sýrový a špenátový.

Na nepříliš pěkné pláži poblíž přístavu se převlékáme do plavek a jdeme se osvěžit koupelí v moři. S naprostou samozřejmostí se s námi dává do řeči postarší pán a mluví hlavně o sobě. Ač na to vůbec nevypadá, dozvídáme se, že je mu 78 let a je Francouz. Tyhle komunikace se zajímavými lidmi mám na cestování rád.

Po koupačce vyrážíme zpět na autobusovou zastávku směr Ksamil. Zatímco čekám na zastávce a hlídám naši batožinu, Peťa si jde pro vybranou šnorchlovací výbavu, abychom v Ksamilu mohli prozkoumat mořský život.

Autobus vyjíždí každou hodinu (vždy v půl) ze Sarandy do Butrintu. Platíme sto Leků a jedeme na jih. Domlouváme se s místními, aby nám ukázali, kde máme v Ksamilu vystoupit, což nám ochotní lidé rádi slibují a slib později i plní.

Po vystoupení z autobusu v přímořském městečku Ksamil, které leží na poloostrově a je součástí národního parku Kombetar i Butrintit, jdeme podél pláží až dojdeme k poslednímu baru Lori. Hned za barem je celkem pěkné rovné a travnaté parkoviště. Pomalu se začíná stmívat. Proto jdeme na bar a ptáme se, jestli by jim nevadilo, kdybychom si tam postavili stan a přespali do rána. Nevíme jistě, jestli nám překvapeně koukající slečna plně rozumí, ale vše nám odkývá. Kupuji si půllitr piva Korča a 1l vody za 450 Leků, protože nám do vodu z vodovodu slečna natočit nechce. Prý není pitná. Tak aspoň děláme nějaký kšeft, když už tu budeme zadarmo nocovat.

Osvěžujeme se ještě v moři a již za šera jdeme stavět stan na parkoviště. Noc je tu celkem klidná a až na kočku, kterou se nám nedaří odehnat, ničím nerušená.