Nebojte se Albánie
Turistické cíle • Města, obce, vesnice • Městečko
Jsme dědek s bábou 66 let. Na stará kolena doháníme co nám komunisti nedovolili.Cestování.A protože jsme důchodci, čas máme ale prostředků není moc tak se snažíme za málo peněz vidět co nejvíc. To znamená bez cestovních kanceláří. Jen na základě informací z internetu a různých bedekrů a doporučení od známých. Byli jsme zvyklí s dětmi jezdit pod stan k Baltu, Balatonu, Do Rumunska a do Bulharska, jedenkrát jsme byli i v Jugoslávii (na devizový příslib- víckrát jsme ho nedostali) a tak nám to nevadí ani dnes. V loni jsme dělali západní Evropu a letos padl los na Albánii.
Máme auto peugeot 160. Vyndáme zadní sedačky, napakujeme, přibalíme Báru (čubičku Bígla) a jedeme. Manžel již nejezdí a ani moc hovorný při cestě není a že by navigoval to také ne. Tvrdí,že jedu moc rychle a on nepřečte ukazatele a tak jsem si koupila navigaci kde na mně mluví „Karel“, a s Karlem mohu až na kraj světa. Skoro. Jazykově nejsme moc dobře vybaveni. Ruštinu samozřejmě zvládneme, němčinu špatně ale domluvíme se. Z angličtiny známe jen pár slovíček ale máme zdravé ruce a nohy a číst také umíme (slovník) takže jsme se zatím domluvili všude. Manžel se stydí dělat si ostudu. Já tvrdím, že cizinci se také česky neučí když jedou do Čech. Tak co!
Vyjeli jsme 15.července 2010. Cestu přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko (večer 19 hod, po pravé straně silnice rybník cca 20km za hranicí. Vykoupaní, najedení ze zásob z domova usínáme pod širákem).Ráno-trasu až do Niš známe z cest do Bulharska a „Karel“radí, pohoda. V Niš uhýbáme na Skopje do Makedonie. Jedeme po krásné a poloprázdné dálnici, která vede směr Řecko. Podle Karla jedeme ekonomicky i po menších silnicích, je to pomalejší ale krásné na pokoukání. Protože je velké horko snažíme se zastavovat tam kde je nějaká voda aby se pes mohl napít a vykoupat. Člověk se napije teplé vody z lahve i když mu moc nechutná protože ví, že musí ale pes se teplé vody nenapije. Menších Restaurací je v těchto končinách málo. Potkali jsme jen pár velkých hotelů. Nakonec nám stejně nezbylo než jeden velký hotel navštívit, dát si hlavně pití ale i pozdní oběd. Přejíždíme hranice s Makedonií. Po pár kilometrech za hranicí se Karel odmlčí. Na zelené obrazovce je jen krásná modrá šipka. Podle té je jen vidět jestli jedu na jih nebo uhýbám na východ nebo na západ. No nevadí, máme autoatlas a cesta je dobře značená. Takže na zastávce musím promyslet trasu a pamatovat si kam chci. A jde to. Protože je navečer musíme se postarat o nocleh. Podle mapy máme na trase jezero. Mavrovský národní park. Našli jsme to docela dobře. Nádherné velké jezero uprostřed hor. Všimla jsem si, že na severní straně jezera stojí pár stanů. Hned jsem to otočila a zajela tam. Kamp žádný. Zeptala jsem se paní, která vylezla z jednoho stanu kde je recepce nebo kde se mohu ubytovat. Ta mně ujistila, že si mohu postavit stan kde chci a že se neplatí. Voda na pití a vaření teče asi 20 m z kohoutku a toalety? Příroda. Pes byl první ve vodě. Ta byla teplá a čistá ačkoli na břehu byla spousta špíny, PET lahví, igelitů a nevím čeho ještě. Protože se rychle stmívalo postavili jsme stan a zasedli k jídlu. To už byla tma. Miliony světlušek, které jsem doma neviděla snad od dětských let pronásledovala naše čubulka, že jsme se smíchy váleli, kvákání žab ji zase děsilo.Byl to velmi příjemný večer. I když jsme si mysleli, že jenom přespíme tak se nám to líbilo tak, že jsme zůstali ještě další den. Ráno jsem se dala do řeči s paní Máriou, která nás večer přivítala, problém není, jako v Bulharsku. Zvala nás k posezení. Ten můj mužský o to nestál tak jsem se omluvila. Ale celý den jsme spolu mluvily o všem možném. I o odpadcích, které jsou naprosto všude. Oni sami jsou velmi čistí a upravení. Bylo jí to asi nepříjemné, jenom krčila rameny. Po nás nezbyl ani papírek. Večer jsme byli na pláži v místním Motelu na večeři. Grilovaná ryba s hranolky a salátem, pivo a končili jsme skleničkou koňaku. Porce, že jsme ji sotva snědli. Platili jsme 14 Euro. Ráno jsme zabalili a šli se rozloučit s paní Máriou a jejími dvěma muži. Jeden byl manžel a druhý bratr. Celý předchozí den nebyli u stanu protože chodili po kopcích sbírali houby (a ty bych vám přála vidět) a bylinky. Museli jsme posedět a dát si kávu a čaj, poradili nám cestu. Byla bych se vrátila na hlavní silnici. Podle nich jsem jela nádhernou přírodou, průsmykem mezi horama. Dostali jsme čerstvé bylinky houby jsem zamítla protože bych je nedosušila. Dodatečně nás mrzelo, že jsme s nimi večer neposeděli. Na cestu jsem musela vypít skleničku slivovice. Dobré slivovice. A to se mi to jelo.
Nevím v kolik jsme vyjeli. Mohlo to být něco kolem 11 hodin.Jeli jsme směrem na Ohridské jezero. Nádhernou přírodou, několikrát jsme stavěli a koupali se v říčce. Užívali jsme si to. Ohridské jezero je veliké a špinavé. Koupat ani náhodou. Prespanské jakbysmet. Takže jsme si prohlédli město Ohrid a Peštani. Na mapě jsou značené kampy. Nejsou. Tak jsme jeli dál. Na hranicích nás zdrželi dost dlouho. Chtěli vidět všechny papíry. Od auta, psa a pasy. Odnesli je a čekali jsme. Projely asi čtyři auta, asi místní. Všude se přechody ruší ale tady se buduje nový. Jedete staveništěm. Asi po půl hodině nám vše vrátili. Mezi tím se zatáhlo a když jsme sjeli na stranu Albánie k jezeru (špína, ani pes nechtěl do vody) byla bouřka. Černo a blesky se křižovaly. Podívaná to byla ale úchvatná. Všechny malé Restaurace okolo jezera zavíraly a nám nezbylo než jít do hotelu v Pogradec. Nikde nikdo. Jenom my. Dobrá večeře- míchaný salát (1x), grilovaný kotlet s hranolkama(2x), 2x pivo a 2x minerálka - 15 Euro. Nabyla jsem si telefon a foťák. Čuba dostala napít a hezký kus masa. Bylo ale mokro na spaní venku a stavět stan se nám nechtělo. Dojela jsem až do Korce (Korče).Tma , bylo asi 21 hod. Podle bedekru nejlevnější hotel Kristal je někde za městem směrem do hor. Ani jsme to ve městě nezkoušeli a po jednom zeptání se jsme trefili přímo k němu. Asi 5ti patrová betonová budova nad městem a svítilo se jenom v recepci. Byli jsme asi jedinými hosty. Dvě osoby na jednu noc, pes nevadí. Může být větší apartmán za 30Euro nebo menší za 20 Euro (rozdíl ve velikosti koupelny). Stačí nám za 20 Euro. Pes bude spát na balkoně. Ano. Samozřejmě.(Byla první v posteli). Nádherně jsme se vykoupali, dali si večeři ze zásob (možná, že by to šlo i z místní kuchyně,nezkoušeli jsme to) a kafe a čaj (mám sebou malý kávovar) a šli spát. Spali jsme jak zabití. Všichni.
Ráno jsme si dali snídani a zjistili, že je v ceně. Prohlédli jsme si město. Katedrálu která je opravená a pěkná a tržiště kde je k vidění naprosto všechno. Od nových produktů až po veteš.Ze starých domů nezůstává skoro nic. Starý nechají spadnout a vedle postaví nový betonový. Procourali jsme to sem a tam a bylo nám dobře. Vyměnila jsem ve směnárně peníze. Za 100 Euro jsem dostala 13550 leků. A jeli jsme dál. Hrůza. Až sem byly silnice sice blbé ale jakž takž. Teď ale to byla katastrofa. Samozřejmě, že Karel mlčel. Asi nedali potřebné mapy pro navigaci. Takže i když v navigaci mám Albánii, nefunguje. Jeli jsme směrem na Sarande, čili na jih. To je jediné co se na navigaci projeví. Těch silnic je tam tak málo, že nemusíte mít strach. Podle automapy jsem věděla, že teď pojedu na jih, potom na západ, potom na jihovýchod. A ta modrá šipka na navigaci se kroutila podle toho jak jsme jeli. Z Korče do Sarande je to asi 260 km. Jela jsem to celý den. S přestávkami na jídlo a procházku se psem. Nádherná příroda. Ruší ji jen všudypřítomné bunkry. Hrabete se do hor a padáte do údolí a znovu hory a znovu údolí. Několikrát.A jedete na jedničku,na dvojku a honem rychle zase řadíte dolů protože tu nejsou díry ale jámy. Pak vám zmizí silnice úplně. Prostě spadla. A je tam jeden člověk s lopatou a pokouší se tu silnici dát do pořádku. Máte pocit, že jste v pohádce. Až nebude moci tak předá lopatu dalšímu a ten bude pokračovat. Cestář dostal cigaretu a sedl si. Věděl, že sám to neudělá. Nikde nemáte ukazatel, málo kde je název města. Chce to kompas. Ne. Zvládla jsem to já, zvládnou to jiní. A nejedete sami. Míjejí vás místní, převážně v Mercedesech. A těm vůbec stav silnice nevadí a předjíždí vás na úzké silnici rychlostí 50-60 zatímco já jela 10-20 abych neutrhla kola.
Na cestě je Tepelene a Gjirokaster. Města dýchající starobylostí. Moc málo. Všechno staré ruší a vedle staví nové betonové.
Gjirokaster je nádherné město. Zase jsme měli smůlu. Byla bouřka a pršelo. Vyjela jsem až k hradu. Manžel se mnou nešel. Koupila si lístek a šla na prohlídku. Dnes je tam expozice starých zbraní. Zbraní z druhé světové. Malé tanky a děla, kulomety a na nádvoří nově postavená konstrukce, kde se odehrávají různé kulturní akce. Město je rodištěm Envera Hodži – komunistického vůdce. Dům ve kterém se narodil ale padá. Na hradě bývalo vězení, které po roce 1971 bylo přesunuto jinam. Velmi zajímavá je dlažba v celém městě. Všechny ulice jsou ve sklonu. Nic tady není v rovině. Dějiny lze najít v bedekrech nebo na internetu, o tom psát nebudu.
Modré oko (Syri i Kaltër) je podzemní pramen vyvěrající ve stinném hájku 15 minut od hlavní silnice vedoucí z Gjirokastëru do Sarandë. Jezírko je ve středu sytě modré a u okrajů ostře modré. Jako oko. nádhera. Za komunizmu sem jezdili jen pohlaváři. Nyní by bylo potřeba investic .A silnice? Na každém metru ne díra ale jáma.
Sarandë betonové město plné hotelů a apartmánových domů. Přijeli jsme navečer a sotva jsme se propletli mezi auty a lidmi. Starého tu není nic. Podle bedekru je někde na pláži zbytek věže, který však je vidět jen když k němu dojdete. Neměli jsme chuť proplétat se mezi spoustou lidí abychom viděli nějaké ruiny. Nocleh jsme nesehnali i když si myslím, že v některém hotelu nebo apartmánovém domě by určitě byl. Spousta lidí nás odradila. Dali jsme si večeři v Restauraci u přístavu, zeptali se na kamp nebo camping. Bez úspěchu. Spali jsme v přístavu pod širákem. Vzbudili nás rybáři, kteří vyjížděli kolem 4 hodiny na moře. Umyli jsme se z vody co jsme měli v autě a vyrazili dál. Betonové město s miliony lidí a nákupními možnostmi cetek nás nezajímají.
V automapě je silnice podél moře. Najděte ji. Vyjeli jsme ze Sarandë. Nemohli jsme najít odbočku. Po zeptání jsme zjistili, že ta cestička co vede za čerpací stanicí a vypadá jako cesta do chlívku je ona silnice co hledáme. Po ujetí 100 – 150m nádherná, široká, nová silnice a po asi kilometru i s ukazatelem. Jedeme správně. Směr Himarë 63 km, Vlorë 103 km
Když silnice znovu spadla z hor k moři, hledali jsme místo k postavení stanu. Bez auta by to asi problém nebyl. Kampy neexistují. Dali jsme si dobrou snídani a pozeptali jsme se majitelky Restaurace. Musíte hledat, řekla nám. A tak jsme hledali. Několikrát jsem sjela až k moři ale nabylo to to pravé. Až v Qep… Není to celé jméno. Chyběla tabule. Obrovský olivový háj. Pár lidí na oblázkové pláži. Museli jsme jít pěšky podél moře, abychom zjistili kudy tam lidé jezdí. Ze silnice to nebylo vidět. Pak jsem tam zajela a manžel vybral místo. Na kraji olivového háje v nízkém křovinatém podrostu. Postavili jsme stan s tím, když na nás někdo příjde tak zaplatíme nebo to zabalíme. Když ne tak tu zůstaneme 10 dní. Nikdo na nás nepřišel. Bylo to nádherných 10 dní. Druhý den nás místní zdravili jako staré známé. Ráno jsme tam byli úplně sami, kolem 10 hodin přišlo pár místních a odpoledne kolem 18 hodin už jsme byli opět sami. Ráno přišly krávy, popásly se a odešly a večer přišly kozy a ovce a to už půl hodiny dopředu jsme o nich věděli podle zvonečků. Teplé moře jsme měli na dosah, Restauraci asi 100 m, nákupní středisko asi 300m a vodu těch 100 m u Restaurace. Tvrdili, že je pitná ale nepokoušeli jsme to. Používali jsme ji na mytí a pro psa. Vodu jsme kupovali.(6 litrů – 100leke). Na jídlo jsme zvolili každý den jinou Restauraci. Dělali hodně ryby, skopové ale i vepřové, všechno na grilu. Cenově dostupné. Stále nám stačilo těch vyměněných 100 Euro. Myslím, že jsme tam byli široko daleko jediní cizinci.
Zapomněli jsme na Butrint. Ten je jižněji od Sarandë. Tak rychle jsme odtud utekli, že nám to došlo až když jsme znovu pročítali bedekr. Nechtěla jsem o toto město přijít a tak jsme si udělali výlet a vrátili jsme se těch 60 km. Stálo to za to. Říkají tomu naleziště. Jsou to vlastně vykopávky Starého Města Butrint. Nové Město je zase samý beton. I když některé domy ještě nedokončené jsou již v rozvalinách. Usoudili jsme, že je to asi po zemětřesení. Byl to nádherný výlet i když 40km byla ta nová krásná silnice a 20km bylo staveniště. Možná, že příští rok už bude také krásná. Procházka rozvalinami ve stínu stromů podél Butrintského jezera, ticho, klid, pohoda.
Když jsme si užili dost moříčka tak jsme pokračovali v poznávání Albánie. Jeli jsme do Vlorë. Je to typické přímořské město s kolonádou a palmami, s Restauracemi a kavárnami a pláží plnou lidí. Procourali jsme to a jeli dál. Z města Fier můžete odbočit na Apollónii – zříceniny starověkého města. A jedeme dál.Směr Llogarský průsmyk. Ze spodu je vidět jak se silnice šplhá po úbočí hory. Nádherný pohled. Skoro nahoře je odpočívadlo, kde lze zastavit. Svrchu dolů ale nic moc vidět není. Jenom patro pod a dál ne. Ale i tak je to pěkné. Je vidět silnice po které jste přijeli, poloprázdné pláže a nádherné moře. Po cestě lze koupit med, medovinu a různé druhy koření, které prodávají u silnice. Nejvyšším bodem je hora Athanasi něco přes 1000 m nad mořem. Je to národní park bohatý na živočišné i rostlinné druhy. Nádherný výhled na kopce jak zarostlé borovicemi a jedlemi tak holé svahy spadající až do moře. Sjeli jsme do nížiny. Hory jsme nechali za sebou. Je to oblast plná polí a políček se zeleninou. Úplně jiná příroda i když také hezká.
Směřovali jsme do Durrës. Jako poslední město u moře. Chtěli jsme tam ještě dva až tři dny zůstat. Je to velké město, plné hotelů a apartmánů. Pláž je ale proti tomu dost malá protože se dělí o místo s přístavem. Zase moc lidí. Zkoušela jsem to ještě výš severněji na volné prostory mimo město. Ano tam je krásná pláž. Přístupná však jenom pěšímu turistovi. Auto není kde nechat. Jsou tu jen kozí stezky. A tak jsme to vzdali a jeli na Tiranu. Nic moc. Betonová džungle plná lidí. Pokud nechcete do muzeí, kterých je tu hodně není tady nic moc k vidění.
Tak jedeme dál směr Shkodër (Škodr).Při příjezdu do města už byla tma. Honem jsem sháněla kde budeme spát. Úplně náhodou jsem se trefila přesně k hotelu (20 euro) těsně pod hradem Rozafa u přívozu přes řeku. Stékají se tady tři řeky. Volno měli ale nevařili. Tak jsme si dali jenom pivo a snědli jsme zase něco ze zásob. Vykoupali se a zalehli. Ráno jsme procourali hezké, upravené nábřeží s tím, že si dáme někde snídani. Byla tam Restaurace jedna vedle druhé ale snídani nedělají. Tak jsme zase sáhli do zásob a uvařili si čaj a kafe a jeli dál. Jezero, jak jinak je nesmírně špinavé i když pohled je to pěkný.
Měli jsme dost času a vlastně jsme se ani nerozloučili s mořem (máme svůj rituál) protože jsme stále mysleli, že se ještě někde zadrápnem, přejeli jsme hranice do Černé hory a namířili jsme to do Ulcinj. Slyšeli jsme o této pláži, že je nejhezčí v Evropě. Dali jsme si ve městě oběd, pohovořili (už to šlo) s místním starším pánem, který dělával žurnalistiku a znal se s Kunderou. Zval nás na pláž. Když jsem to však chtěla realizovat nedostala jsem se pro miliony lidí ani na parkoviště poblíž pláže. Vzdali jsme to. Popojeli jsme do Sutomore. Bylo to stejné ne-li horší. Byli jsme již dost přehřátí a tak jsme si řekli, že se vykoupeme, rozloučíme se s mořem a odjedeme. Protože máme malé auto, nacpala jsem ho kam to šlo a vyrazili jsme k pláži. Pláž byla tak plná, že deky nebo ručníky ležících byly od sebe daleko pouze na šířku chodidla. Se psem bychom neprošli. Přelezli jsme skalisko i za cenu odřenin. Moře bylo krásně teplé, modré, čisté, prostě paráda. Asi po třech hodinách když už nás od Ostrých hran kamenů bolel zadek jsme se rozloučili. Smutní se vzpomínkou na poloprázdné pláže v Albanií jsme odjížděli směr Podgornica. Zastavili jsme ještě v Restauraci u jezera Shkodër vlastně z druhé strany. Pes se vykoupal, ale pro nás to bylo špinavé. Probudil se „Karel“. Zná však jenom hlavní trasu.
Z Podgornice vede silnice nádhernou přírodou. Vysoké zarostlé kopce spadají k zelené čisté řece, ke které se nedá zajet ani zajít protože je dobrých 40 metrů pod strmými skalami. Silnice je kvalitní projíždíte spoustou tunelů. Po cestě je dost Restaurací, v jedné jsme povečeřeli. Za tmy jsme dojeli do Kolašin. Je to středisko zimních sportů. Není nouze o ubytování. Spali jsme v soukromí. 30 euro za pokoj s koupelnou a toaletou. Dostali jsme i večeři Grilované kotlety a kuřecí stehna s chlebem.I když jsme už byli přecpaní nemohli jsme odmítnout. Ještě, že máme psa. Ráno jsme dostali snídani a hezky jsme si popovídali s pánem domu. Dal nám typ na výlet. Kousek za Bielo polje je odbočka do národního parku. Je to zase do hor a asi po 10 km je pleso. Kdyby nás na to neupozornil jistě bychom to přejeli. Značené na silnici to je ale nijak moc. Platí se hned za odbočkou 2 eura na osobu. nádhera, pohádka. Byli jsme tam zrána, nikde nikdo. Jezero v kotlíku lesů. Tří kilometrová pěší cesta kolem jezera byla balzámem na duši i tělo. A pes? Ten byl v sedmém nebi. Courali a odpočívali jsme tam dost dlouho.
Protože jsme měli stále časovou rezervu nepospíchali jsme.Jeli jsme menšími silnicemi. Přes Valjevo na Šabac. Tam jsme chtěli spát. Pršelo. Bylo ale všude plno a dozvěděli jsme se, že je tam druhý den mezinárodní plavecký maratón. Spali jsme v hotelu o pár km dál v Plačici (20euro). Dali jsme si dobrou večeři s vínem, místním štamgastům se líbil náš pes a tak jsme si s nimi popovídali o všem možném ne jen o psech. Hezky strávený večer.
Další cesta domů byla již standardní. Karel radil a já jsem ho poslouchala. Doma jsme byli 6.8.2010. Najeli jsme 4270km. Celkem jsme utratili 23000 Kč.
Závěrem bych chtěla říci. Nebojte se Albánie. Hezčí je jihovýchod a až na ty silnice je naprosto bez chyby. Lidé jsou čistí, milí, vstřícní, jídlo dobré a ne drahé, čerpacích stanic dostatek a benzin kvalitní. Balená voda se dá koupit naprosto všude i malých vesnicích, zrovna tak chleba i jiné potraviny. Velká přednost alespoň prozatím – málo lidí. Zcela jistě se tam ještě podíváme. Ještě nám chybí procestovat střed a sever.