Aralské Moře, Uzbekistán

Rozhodl jsem se napsat pokračování mé cesty okolo světa a v tomto příběhu se dostávám k Aralskému moři v zemi Uzbekistán.

Aralské Moře, Uzbekistán.

Stále cestuji s Australanem Nikem. Ten souhlasí s výletem k Aralskému moři a začíná mi docházet, že tuhle výpravu organizuji já. Ale kdo by jel v prosinci k moři? A ještě k tomu když už tam žádné moře není? Lákala mě na tom ta katastrofa, kterou po sobě zanechali soudruzi ze sovětského svazu. Zvěsti o tom, jak se všichni odstěhovali a ti co zůstali, umírají na nemoci, jako třeba rakovina hltanu kterou zapříčiňuje prach a sůl z vyschlého moře.

Další věcí jsou předčasné porody a další a další nemoci. Chtěl sem to vidět ne pro to, že by se mi to líbilo, ale chci o tom dát svědectví, aby lidi nezapomínali.

Nápad navštívit Aralské Moře, přesněji město Mojnak, jeden z bývalých přístavů na tomto moři, vzniknul už v Taškentu, ale konečné rozhodnutí padlo v Chivě, v takovém skanzenu mešit a madres, ale o tom bych mohl napsat později.

Z Chivy jsme se dostali městkou Dopravou do Urgenče, kterou obstarával trolejbus ze škody Plzeň, který na první pohled vypadal starý, ale pak jsem se dozvěděl, že je asi šest let starý. No možná přírodní podmínky, kdy v zimě je deset pod nulou a v létě až k čtyřicítkám anebo zanedbaná údržba zanechá své. V Urgenči vlastně není nic k vidění je to jen přestupní stanice do Taškentu, Buchary, Samarkandu a Nukusu kam jsme se potřebovali dostat mi. A z Nukusu měl jet další autobus do Mojnaku našeho cíle cesty. Ale nic není snadné, jak to vypadá.

Cesta s Urgenče do Nukusu měla trvat čtyři a půl hodiny a tak už jsme vyráželi brzy ráno někdy kolem šesté. V Urgenči jsme našli autobusové nádraží a dali si tam snídani a oběd v jednom, už z Kyrgyzstánu nám známí plov. Připomíná mi to tak trochu rizoto, je to chutné a levné jídlo a na druhou stranu v nádražních restauracích není moc na výběr a tak si raději dáte něco už osvědčeného.

Autobus přijíždí, takže rychle nasedáme, aby na nás vyšli místa, protože tak dlouhou cestu nechcete stát, což se nakonec stalo, protože ženám a starším lidem jsme dali během jízdy možnost si sednout. Cenu ani nevím, protože jeden dobromyslný a přátelský Uzbek za nás jízdenku zaplatil. Jako by to nebylo poprvé, kdy za mě muslim zaplatil jízdenku za Dopravu a už se tomu ani nebráním. Mají to ve své víře každý den udělat alespoň jeden dobrý skutek.

Jedeme dál a překračujeme řeku Amudarju, která je do případu s Aralským mořem zapletena. Aby mohli soudruzi ze sovětského svazu zavlažovat pole s bavlnou v Uzbekistánu, Kazachstánu a Turkmenistánu, využili vodu z této řeky takovým způsobem, že už nemohla dotéct do Aralského Moře.

No a představte si, co to udělá, moře začne vysychat a klesne o 16 metrů a břeh se vzdálí 80 kilometrů a 60000 lidí, co se živilo rybařením, přijde o práci. Zvýší se počet bez deštných dní z 35 na 150. Ze 173 zvířecích druhů, jež tam přežívalo, jich je už jenom 38. No je mi z toho smutno a tak dál k mojí cestě.

Dojíždíme do Nukusu, kde jak se dozvídáme, jede autobus jen do města Kongrat. Sice je to naším směrem, ale pořád to není náš cíl a z Kongratu je to ještě jednou tolik do Mojnaku, takže to vypadá, že dorazíme pozdě večer a to nemám moc rád, přijet do neznámého města za tmy, zhoršuje to moji orientaci, ale už sem s tím smířen a všechno je v pohodě.

Autobus stojí dva dolary, zhruba 2000 sum místní měny. V autobuse je to stará známá klasika, ženy a staří sedí a mi z Nikem se střídáme o jedno místo a do toho opilý borec, který se se mnou chce bavit o boxu. Já, co se zajímám o horolezectví, ho posílám za Nikem, protože všichni ve střední Asii znají nějakého Australského boxera. Ale Nik neumí rusky natož Uzbecky, takže sem se ho nezbavil. V tomto případě naštěstí vystupuje dřív než mi.

Už je tady Kongrat a rychlá přesedání, není čas na záchod natož na jídlo a to bych si dal, možná už osm hodin sem nejedl a to na pohodě nepřidá, ale není to poprvé takže to vydržím. Dalších šest hodin z Kongratu do Mojnaku stojí taky 2000 sum.

Konečně jsme dorazili do Mojnaku je kolem desáté hodiny večer, autobus nás vysazuje tam, kde vystupují všichni. Ptáme se kde se tady dá přespat, ale nikdo neví, až ten poslední člověk na ulici nám ukazuje kterým směrem je ubytovna. Snad nás tam ubytují, protože v Uzbekistánu ne všechny hotely můžou ubytovat cizince. Musí mít zvláštní povolení, s kterým můžou cizincům vydávat registraci. Abych to ještě víc z komplikoval, tak každý cizinec, který navštíví Uzbekistán musí při odjezdu ze země předložit registraci na každý den pobytu. Ubytovnu jsme našli, ale otevře nám někdo? Za plotem pes a zvonek žádný. Risknu to, snad mě ten pes nepokouše. Nepokousal. Bouchám na dveře a nikdo neotevírá tak vcházím dovnitř, už mi jde někdo naproti. Jsme na správné adrese, ještě že tak, zima je venku řádná a tma taky. Prohlídku pomníku bývalému moři a vraky lodí necháme na druhý den, už nám neuplavou. Jídlo a jdu spát, den byl fakt dlouhý.

Spalo se mi dobře, i když to bylo na tenké matraci na zemi. Snídaně a jde se k pomníku. Už vidím vraky lodí, jsou sice malé i tak to je dobrý. Procházíme mezi nimi a jsme jak malí kluci, teď se nechám fotit já a pak zase Nik. Jde to vlézt i do podpalubí, ve vnitř už nic není, všechno je vybráno. Nik se vydává dál směrem do pouště, směrem k moři, ale k tomu se nedostane. Já dál prolézám vraky a okolo nich a přemýšlím, proč se takové věci dějí, je to lidská nenasytnost, zlomyslnost a hloupost? Jak daleko půjdeme, abychom si uvědomili, že tudy cesta nevede?

Fotogalerie