Autem do Egypta aneb cesta do neznáma (či známa?)...část 4.

Den 7. - čtvrtek 27.9.2007

Budíme se kolem 6. ráno, jdeme se umýt a přemýšlíme, co budeme dělat celé dopoledne... Akorát vidíme, jak do přístavu připlouvá trajekt...Mahmoud říká, to je náš trajekt...trochu znejistíme, že je tak brzy ráno a řekli nám, že odplouvá v jednu...buď tu bude čekat nebo nám dali špatnou informaci...Já ještě vytahuji notebook, kde jsem si uložila stránku z internetu očasech trajektu, že uvidíme, co píšou tady...kromě čtvrtka a neděle by měl trajekt jet v jednu odpoledne, ve čtvrtek a neděli v osm ráno...Co je vlastně dneska za den? Mám pocit, že tak úterý nebo středa. Vůbec jsme cestou nesledovali dny, tak ani nevíme...beru telefon a kontroluju datum - čtvrtek 27.9....to už je fakt čtvrtek? To už jsme skoro týden na cestě? Ani mi to nepřijde...ale, co když trajekt opravdu jede teď ráno a v přístavu nám dali špatnou info? Rozhodujeme se, že pojedeme rovnou do přístavu už teď a zeptáme se znovu, a raději počkáme tam a v klidu vyřídíme všechny papíry k odjezdu, než jet teď někam se podívat na pár hodin a pak zjistit, že je pozdě...
Balíme si všechny své saky paky a jedeme rovnou do přístavu...jsme jen kousek od něj, takže nám to trvá zhruba 10minut...zaprvé se jdeme hned ujistit o času trajektu...opravdu až ve 13h...tak to máme dost času...pak si jdeme koupit lístky...je ještě zavřeno, otevírají za 45minut...mezitím, co čekáme, se nás jeden chlápek ptá, jestli jedeme na trajekt, tak ať se rovnou postavíme tady, bude se tu tvořit řada...kupujeme si něco k snídani, ještě jsme nesnídali, ale dáváme si pozor, aby nás radši moc nikdo neviděl jíst...V 8 otevírají prodej lístků, tak si je jdeme koupit...podle info na netu, by měl lístek pro auto stát 120 $ a pro 1osobu 35 $, takže 190 $ celkem...a pro vstup jsme jak v Sýrii i v Jordánsku platili kolem 50 - 60 $, něco na výstup a máme asi 300 $, tak by to snad mělo stačit...u prodeje lístků nás ale čeká nemilé překvapení...naše auto zařazují do dražší kategorie, jako 4×4, protože je vyšší, takže za něj chtějí 200 $ a pro osobu od tohoto měsíce zdvojnásobili cenu, takže za jednu osobu chtějí 70 $, tedy celkem 340 $...tak co teď? V Jordánsku zůstat nechceme, tak nemáme jinou možnost než je zaplatit.
Stejně je to absurdní, protože mezi Aqabou v Jordánsku a Egyptem je jen cca 40-50 km, které bychom autem přejeli za nějakou půlhodinku a stálo by nás to směšnou částku za benzín...ale bohužel se jedná o území Izraele, a problém by byl jednak v tom, že některé arabské státy jako např.Sýrie vám neumožní vstup do země, pokud máte v pase razítko z Izraele, což se snad dá údajně obejít tím, že si razítko necháte dát na volný list papíru vložený do pasu, ale další zádrhel, pochybuji, že by Mahmoud získal vízum do Izraele... (já snad bych o vízum žádat nemusela)...takže pro těchto pár km většině lidí nezbývá než platit hříšné peníze za trajekt a trávit půl dne čekáním...
Navíc platební karty tu nepřijímají a bankomat tu nemají, jenom směnárny...tak musíme zpátky do města a vybrat tam...U brány při výjezdu z přístavu je ale zase nějaký velice „důležitý" policajt...že my prý můžeme, když jsme si ještě nevyřídili výstupní razítka do pasu, ale auto ne...Mahmoud mu vysvětluje, že potřebujeme jenom bankomat, navíc ani pro auto výstupní razítka nemáme, takže by neměl být vůbec žádný problém, ale on je jak natvrdlej...tak asi půjdeme těch asi 8km do města pěšky nebo co? Říkám si, že někdy je asi trochu naškodu, že Mahmoud mluví arabsky, pochybuju, že kdyby jsme ani jeden nemluvili, že by se nám pokoušel něco takového vysvětlovat, normálně by nás pustil, ale takhle si potřebuje na někom smlsnout...nakonec něco píše na formulář, který jsme obdrželi na hranicích při vstupu a pouští nás...Asi za 10min jsme ve městě, vybíráme zbankomatu 200 JOD tj.asi 285 $ a vracíme se zpátky do přístavu...tam zase u vstupní brány musí Mahmoud dlouhosáhle vysvětlovat situaci kvůli tomu, co ten policajt napsal do formuláře, a tady to nechápají...Každo­pádně jsme zpátky, kupujeme si lístky a jdeme vyřizovat výstupní formality...zase nás posílají nahoru a dolů od jednoho okénka k druhému, ale asi za půl hodiny to máme vyřízené a sedáme si dole v přízemí na lavičku a čekáme, až uteče čas...
Mezitím do řady aut čekajících na trajekt přijelo velké obytné auto s francouzskou SPZ a taky dva Evropani na motorkách...sle­dujeme, jak stejně jako my předtím začínají běhat nahoru a dolů, motorkáři se nás radši už ptají na radu, chlápek z obytného přívěsu začíná mít čím dál zarputilejší výraz, jak běhá sem a tam a nakonec ještě musí do budovy přivést celou rodinu, manželku a dvě děti, zřejmě je celníci chtějí vidět osobně, aby je tu náhodou neodložil a přitom dělal, že odjíždějí všichni. Před 11.hodinou nám dávají znamení, že se máme přesunout k trajektu...tam vystupuji, auto dovnitř zaveze Mahmoud...při vstupu na trajekt trochu dělají problémy některým arabským cestujícím a nedovolují jim si vzít sebou žádné zavazadlo ani pití, občas se trochu dohadují a hádají, na cizince jsou „hodnější", takže lahev vody beru radši do ruky já a v pohodě s ní procházím...kdyby ji nesl Mahmoud, asi by ho zastavili...
Vybíráme si místo u okénka sice špinavého, ale třeba alespoň něco uvidíme...v 11.50 res­p. 12.50 místní­ho času vyplouváme směr Nuweiba...
Přímo na trajektu nám vyřizují razítka do pasu, do Egypta mám dlouhodobé vízum, takže nic neplatím...a po hodině a čtvrt připlouváme k břehům cíle naší cesty a našemu domovu...Egyptu...
Chvíli ještě čekáme než nás pustí ven a asi po 20 min. v půl druhé vyjíždíme z trajektu...tak jsem zvědavá, co nás čeká tady, na webových stránkách MZV příliš nedoporučovali jezdit do Egypta autem, že procedury na hranicích jsou docela drsné...ale po zkušenostech z předchozích zemí, kdy to nebylo tak hrozné, doufáme, že to tady bude obdobné...to ještě ale netušíme, že tentokrát se webovky MZV trefily a že to, co nás čeká, předčí veškeré naše nejhorší očekávání :-( ...
První, co nastává, že všechna auta staví do řady, posílají nás ven a projíždí okolo autem s nějakým rentgenovým zářením nebo čím, důvod mi taktéž není příliš jasný...to naštěstí trvá jen pár minut. Potom všechny auta nahánějí na parkoviště pod střechu a začíná kontrola...každé auto kontrolují tři chlápci, zřejmě každý z jiného oddělení policie a celník, a prošmejdí ho ze všech stran. Naštěstí ani rotoped, ani věž, ani paintballové kuličky, ani nic jiného je nezajímá, ptají se jen na televizi, videokameru a podobné věci, za ty by se muselo něco zaplatit, pokud by v Egyptě zůstaly.V povinné výbavě auta v Egyptě není lékarnička či výstražný trojúhelník, nikdy jsem neviděla, že by se na ně ptali, ale na co se ptají skoro při každé kontrole, je hasicí přístroj...kdo ho nemá, toho posílají, aby si ho koupil. Takže první výdaje za hasičák...do téhle chvíle to ale celkem ještě všechno jde...pak ale začíná ta pravá anabáze...pokud bych ji měla popisovat dopodrobna, vyšlo by to na další dvě tři stránky, takže se omezím na stručné vyjádření...běhání po všech čertech, od jedné budovy ke druhé, od jednoho okénka k druhému, a to ne v rámci jedné budovy, ale v rámci celého přístavu, tam a zpátky a zase tam, navíc klimatizaci mají úředníci jen uvnitř a lidi nechají stát u okénka venku v horku a na slunci, takže jenom chytáme záchvěvy studeného vzduchu z okýnek...a do toho placení za tohle a za tamto, peníze mizí, jen to fikne. Všechny formuláře jsou jenom v arabštině, a vidím, že i Mahmoud, který je „doma", má problém to všechno vyřídit, tak co potom, kdyby tam člověk jako turista byl sám??? Několikrát potkáváme toho Francouze z obytného auta, tak se mu Mahmoud snaží poradit a pomoct aspoň tím, co sám ví, myslím, že teď touží po administrativě, co byla na jordánské straně...Do toho si měníme poslední dolary na egyptské libry a ve směnárně nám zase nechtějí vzít dvacetidolarovku, že je na ní proužek, jak ji někdo ohýbal...co je tohle za důvod??!! Říkám Mahmoudovi: „ta nám určitě pak bude chybět, měla jsem jít peníze vyměnit sama, mně by nic neřekl a vzal by ji." Po nějaké době dochází na má slova. Když vidíme, jak peníze rychle mizí, beru bankovku, že ji jdu vyměnit sama...natrefuji na ještě jinou otevřenou směnárnu, kde mi ji v pohodě mění. Ještě že tak. Ani nejsme ukonce s vyřizováním a už nám moc nezbývá...a v přístavu není žádný bankomat a ven nás beze všech vyřízených papírů nepustí. Už začínáme přemýšlet, kde si v nejhorším budeme muset půjčit, jedině od těch Francouzů, a až vyjedeme, najdeme bankomat a vrátíme jim to zpátky...Jak se říká, máme víc štěstí než rozumu, a za poslední úkon, což je egyptská SPZ, zase jako jediná země, kterou projíždíme, neuznávají národní SPZ, platíme skoro poslední peníze, ale vychází to, zbývá nám asi 10LE, které dáváme chlápkovi, který nám SPZ přidělává...uf uf, to bylo o fous...zaplaťpánbů, že jsme předtím vybrali z bankomatu.
Takže v 5odpoledne konečně vyjíždíme zpřístavu, ačkoli je Mahmoud „místní" jako jedni zposledních :-( , tj. od chvíle, co jsme vyjeli autem z trajektu jsou to 3,5hodiny a vstupní poplatky a pojištění pro auto nás stály víc než 200 $, takže 4× víc než v předchozích státech!!! Musíme to brát pozitivně, že to je platné na 3 měsíce. Kdyby jsme jenom projížděli, byla bych naštvaná víc, protože bychom platili stejně...Welcome to Egypt!!!
Nechci, aby si někdo moje slova vyložil špatně, já Egypt a lidi tady miluju a nedám na něj dopustit, ale administrativa a byrokracie je jeho stinná stránka a já už jsem toho při jednání na různých úřadech zažila dost. Pokud někdo nadává na české úřady a byrokracii, měl by si jít něco zkusit vyřídit vEgyptě, v tu chvíli by si přál tu nejhorší „megeru" na českém finančáku...
První, co musíme teď udělat, je najít bankomat a vybrat nějaké peníze na benzín a na něco k jídlu a pití po cestě. Jedeme do turistické oblasti, kde je řada hotelů, v jednom z nich nám radí, že bankomat je jen ve velkém hotelu, který jsme akorát minuli. Vracíme se tam, vybírám 200LE z bankomatu, benzín je tu naštěstí levný, plnou nádrž natankujeme za nějakých 70LE, což je asi 250Kč...to se to pak jezdí :-) . Po vybrání peněz hledáme benzínku, potřebujeme natankovat...po několika km jednu nacházíme, mají ale jenom benzín 80 a 90 oktanů. V nejhorším 90 by stačil, ale radí nám, že asi za 10km ve směru na Káhiru, kterým jedeme, je velká benzínka, kde mají i 92oktanů. OK, tak natankujeme tam...vyrážíme, po několika km přijíždíme na křižovatku, kde cedule Káhira ukazuje doleva. Odbočujeme, míjíme jednu z policejních kontrol, kterých je po Egyptě jako máku, ale zrovna tu nikdo není, protože je těsně po západu slunce, takže všichni odešli jíst...za kontrolou začíná cesta mezi horami, nikde ani auto, jen skály a silnice...to je divné, říkáme si, tady to nevypadá, že by měla být benzínka a podle mapy do nejbližšího města je to přes 100km. Kontrolka benzínu se akorát rozsvítila...ok, tak ještě zajedeme za tuhle zatáčku a když nic, tak se radši vrátíme, už je to mnohem víc než 10km od té první benzínky a když budeme pokračovat, možná nás čeká noc uprostřed hor a pouště a čekání na nějaké auto záchrany...situaci, kdy nám došel benzín, už známe z dřívějška a nechceme si ji zopakovat znova, takže radši neriskujeme a vracíme se zpátky...na kontrole už jsou všichni zpátky, takže se Mahmoud hned ptá na tu benzínku...„jo, ta je hned tady po pár km, ale měli jste jet rovně, ne odbočovat tudy." Tak jsme zachráněni, po pár km opravdu narážíme na benzínku...tankujeme benzín 92, dává to 48,5litru (z 50!!!), takže je to jen tak tak a řešíme, co teď...Z toho, co jsem viděla na tom kousku cesty, který jsme ujeli, se mi tamtudy znova nechce, zejména ne teď večer. Jsme taky už dost unavení a nevidím to, že bychom byli schopni ujet přes 700km až domů v noci, takže stejně budeme muset ještě jednu noc někde přespat a pokračovat ráno...Využívám této situace a navrhuji, že pojedeme teď ke Svaté Kateřině, přespíme někde tam, ráno se půjdeme podívat na známý klášter a vylezeme na horu Mt.Sinaj a pak vyrazíme domů. Mahmoud chvíli protestuje, chce jet rovnou, ale pak uznává, že v jednom tahu stejně jet nemůžeme a že ta cesta, kterou jsme jeli, opravdu není v noci to pravé ořechové a že to teda uděláme podle mě.
Ke Svaté Kateřině je to asi 110km, podle mapy část cesty bude zase mezi horami, tak jenom doufáme, že to nebude jako v Jordánsku...na­štěstí je v pohodě, sice trochu mezi horami, ale ne tak moc, jako ta původní trasa, kterou jsme měli jet. V 8 večer přijíždíme do města Sv.Kateřina a kupujeme si něco k jídlu a pití. Při té příležitosti se Mahmoud v obchodě ptá na možnosti přespání, zda tu je nějaký kemp, že bychm alespoň poslední noc spali lépe než v autě. Radí mu tam asi tři místa sloužící jako kempy...jedeme do jednoho znich, mají tu pokoje s matrací za 40LE a s postelí za 60LE...jedeme se ještě porozhlédnout po těch dalších, ale nedaří se nám je najít, tak se vracíme do toho prvního a bereme pokoj s matrací...ještě musíme hledat oddací list, aby nás nechali spát v jednom pokoji, dáváme si čaj a jak sedíme, uvědomuju si, že nemám taštičku s doklady a penězi, všude ji hledáme a nikde ji nemůžeme najít, už začínám panikařit, nakonec ji nacházíme v autě zapadlou pod sedačkou...tak si říkáme, to je znamení jít spát, už toho je na nás dost...Konečně spánek bez lámání zad...

Den 8. - pátek 28.9.2007

Probouzíme se v 7 hodin vyspaní do růžova...přesně před týdnem začala naše cesta...po snídani a zaplacení pokoje vyrážíme v 8 hodin k hoře Svaté Kateřiny, projíždíme městem a za 15minut jsme na parkovišti odkud už musíme po svých. V pátek je klášter otevřen pro veřejnost jen od 10 do 12hodin, tak chceme nejdříve vyšplhat na horu Mt.Sinaj a navštívit ho po cestě zpátky...začíná být horko a všichni ostatní výletníci se již vrací dolů...zjišťujeme, že mnozí z nich se vydali na výstup ještě před rozedněním, protože s sebou mají baterky, počkali si na východ slunce a teď už sestupují dolů. Potkáváme skupinku mladých egyptských studentů také již na cestě zpět a je vidět, že jsou pěkně vyřízení...a co teda my, když jdeme teprve nahoru...asi po půl hodině výstupu, kdy vrchol je stále v nedohlednu a horko se začíná stupňovat a naše jediná voda začíná také teplat, činíme rozhodnutí, že už opravdu není vhodná doba na takový výstup a že náš dnešní cíl zkrátíme k dřevěné budce, která se před námi objevila na obzoru a vypadá jako občerstvení...ob­čerstvení to sice je, ale nikdo tu není nebo někde spí, ikdyž veškeré pití je vystavené na pultu a okénko je otevřené...krást nebudeme, stejně to pití, co tu stojí, je teplé, takže dopíjíme náš zbytek vody a vyrážíme na cestu zpět. Už máme zkušenost, tak příště, až sem přijedeme, musíme vyrazit před svítáním, kdy není takové horko a pak nahoru třeba i vylezeme...cestou dolů ještě předháníme některé poslední egyptské studenty, někteří z nich se sotva plazí, jedna studentka má problém s nohou, tak ji ostatní podpírají...jak se říká: „sportem k trvalé invaliditě"...Zpátky před klášterem jsme asi 10 minut před desátou, tak chvíli čekáme a pak se jdeme podívat dovnitř...Po prohlédnutí areálu kláštera se vracíme zpátky na parkoviště a čtvrt hodiny před 11. vyrážíme na poslední úsek naší cesty, kdy máme před sebou něco přes 750km. Projíždíme několika krásnými místy Sinajského poloostrova, v jednom údolí uprostřed hor leží pravá oáza, stovky palmových stromů a mezi nimi stáda ovcí, koz a velbloudů, znovu pozorujeme reálný život beduinů žijících všude v této oblasti, neboť původní obyvatelstvo tohoto poloostrova tvoří z převážné většiny právě beduíni, kterých tu žije 14 kmenů.
Asi po 130km přijíždíme k moři a další část cesty vede téměř celou dobu po pobřeží. V půl třetí jsme těsně u vjezdu do tunelu pod Suezským průplavem, když se na počitadle stavu kilometrů objevuje číslo 109460, takže máme ujeto přesně 6000 km z Prahy!!!
Když občas cestujeme do Káhiry, což je něco přes 500km, vždycky si dáváme krátký odpočinek v kafeterii, kupujeme si něco k pití nebo i k jídlu a střídáme se v řízení, někdy i 2×...několikrát si říkám, že nechám řídit Mahmouda, vždyť jsem mu předtím slibovala, že cestu vEgyptě bude řídit celou on, když já jsem řídila převážnou část cesty v Evropě, protože nemá mezinárodní řidičák... vidina domova po tak dlouhé cestě nás ale táhne tak, že kromě jedné zastávky na natankování benzínu ve městě Suez, kdy ale ani nevystupujeme z auta, jedeme v jednom tahu. Pár km za městem Suez se napojujeme na nám známou cestu, po které jezdíme z Káhiry, což nás táhne ještě víc a chceme už být doma, pořád nám ale zbývá kolem 400km...
Fotíme si ještě západ slunce v poušti...ne že bychom ho už neměli vyfocený xkrát, vždycky je úžasný...ale ani tady nezastavujeme, Mahmoud ho fotí jen z okna...o hodinu a kousek později už ale přijíždíme na dobře známý kruhák mezi Hurgádou a Safagou, teď už zbývá jen 40km...
V 7 hodin a 10 minut parkujeme před naším domem, vydechujeme úlevou, že jsme tuhle dlouhou cestu zvládli... po 7dnech 12hodinách a 40minutách a 6463 km naše cesta končí.......