Berberský saharský festival na koních a velbloudech

Beduíni dokonale využívají všeho, co jim velbloud může poskytnout.  •  Fotografie (6)

Poprvé se tzv. Camel Festival v Douz konal již v roce 1910, tehdy bylo Tunisko francouzským protektorátem. V současnosti je to největší mezinárodní festival nomádské a berberské kultury. Přes rok poklidné městečko Douz se během festivalu promění, denně přijíždějí hosté, aby zažili slavnost berberských komunit z celé Sahary. Tradice saharské Afriky. Prastaré berberské Afriky. Závody velbloudů, berberští koně, lovící pouštní psi, beduínské obřady, tance, poezie.

Svatební velbloud.  • 

Jezdecké umění hrdých potomků válečníků a lovců oblečených do skvostných tradičních krojů bylo nepochybně jednou z krás festivalu. Nádherně vyšňoření jezdci i koně na festivalu vraceli diváky hluboko časem zpět. Kdo vlastně jsou ti Berbeři? Známo je, že region obývali již dávno před příchodem Féničanů, už přibližně před 6 tisíci lety. Mezi nejznámější berberské skupiny patří Tuaregové, Kabylové (Zinedine Zidane pochází z kabylského kmene), Mozabité. Berbeři bývali obávaní bojovníci, kteří se vzepřeli i arabské invazi v 7. století. Když po desítkách let vzdoru jejich odpor postupně slábl a Berbeři přijímali šířící se islám, stali se součástí arabských armád. Berber Tárik ibn Zijád dokonce vedl v roce 711 vojsko, které se vylodilo u dnešního Gibraltaru a porazilo vizigótskou armádu vedenou králem Roderichem, čímž započalo muslimské ovládnutí Pyrenejského poloostrova. Pojmenování Gibraltar pochází právě z Tárikova jména – Džebel el Tárik, Tárikova skála.

A jak se domluvit? Jazyka arabského či berberštiny netřeba, francouzštinu ovládá v těchto krajích každý od malička. Berberským mužům nevidíme do obličeje, mají je zahalené dlouhými smotanými šátky, některé jsou v tajemné černé barvě, další barevné, modré, dokonce i oranžové. Prvotní funkcí šátku, který zakrývá celý obličej kromě očí, je ochrana před pískem a sluncem, ovšem zároveň je vyjádřením společenské úcty a zdvořilosti. Focení prý v těchto končinách lidé nemají příliš rádi, od hrdých Berberů na jejich koních bych to i maličko očekával, během festivalového veselí ovšem nic takového nehrozí, hrdí berberští jezdci na slavnostně zdobených koních naopak rádi pózují. Nejednou berberský jezdec dokonce schoval mobil, aby nebyl vidět na fotografii a ta dostala nádech starých časů.

Berberský kůň je staré plemeno, dokonce tak staré, že jeho původ je zahalen tajemstvím.  • 

Psům vstup zakázán? Nikoli. Berberská sloughi (sluga) patří k nejstarším psím plemenům, oblíbená byla už ve starověkém Egyptě. Kdysi, když byla ještě Sahara plná gazel, používali Berbeři slugy k jejich lovu. Představte si časy bez terénních vozů a střelných zbraní, lov gazel byl náročný, znamenal putovat hluboko do pouště, odkud někdy nebylo návratu. Na rozdíl od dalších psů, sluga není považována za nečisté zvíře a může dokonce vlézt do stanů a ulehnout na kobercích, ovšem, žádné evropské psí mazlení mezi Berbery asi neuvidíme. Lov na lišku v podání pouštních psů byl jednou z brutálnějších scén festivalu.

Berberským mužům většinou nevidíme do obličeje, mají je zahalené dlouhými smotanými šátky.  • 

Centrální čtvercové náměstí v Douz během festivalu žije. Spousta krámků dokola, koberečky i koberce, berberské šperky, štíři a hadi (mrtví za sklem), pouštní růže, malířská díla, tradiční obuv, koupit lze leccos. V některých obchůdcích mají dokonce napsané ceny, i z těch lze ovšem nějaký ten dinár slevit, když vás baví smlouvat, bude to ale spíše jen malá slevička. Chcete si pohladit mládě pouštní lišky? Proč ne, jen za to zaplatíte. Nebo se můžete dívat na práci ševců, stačí pozdravit, říci nějaké to ça va… (to hodně pomáhá), a fotit. A popovídat si, pokud vládnete francouzštinou. Ševci v Douz vyrábějí tradiční místní pouštní sandále, kterým se říká balgaš. V Douz je nelze minout. Hned za rohem po projití bránou z centrálního náměstí… Řeznictví. Uříznutá hlava velblouda napovídá, že jsou tahle odolná zvířata též k jídlu a že právě v tomto řeznictví se velbloudí maso prodává.

Saharský festival v Douz je nejstarší podobnou akcí v Tunisku. Během čtyř dnů ho podle údajů pořadatelů navštíví až 80 tisíc lidí. Turisty evropských tváří nepotkáte, toto je festival, na němž se baví místní, je to jejich slavnost. Na bezpečnost dohlížejí kromě policejních sil i odstřelovači na střeše tribuny. Každopádně jsem se cítil na festivalu bezpečněji než například na vánočních trzích v Berlíně. Vstup na festival je zdarma. Mám pro zájemce jednu radu, jak prožít festivalové dění více „intimně“. Nevyplatí se přicházet o hodiny dříve před představením a zabírat místa na tribuně. Mnohem atraktivnější je přejít na protější stranu do zázemí, mezi berberské stany, velbloudy, koně. Nikdo vám v tom nebude bránit.

 

Focení prý v těchto končinách lidé nemají příliš rádi, berberským jezdcům nevadilo.  • 

Berberský kůň je staré plemeno, dokonce tak staré, že jeho původ je zahalen tajemstvím a dodnes se o něm mezi odborníky pouze spekuluje. Je hodně přizpůsobivý náročným podmínkám v severní Africe, je vytrvalý, obratný v písečném a horském terénu, dobře ovladatelný, přestože někdy svéhlavý, na krátkou vzdálenost dokáže vyvinout velkou rychlost. Je navíc odolný saharským teplotám, vydrží déle bez vody a se skromnou potravou. Povaha berberského koně se formovala v drsných podmínkách. V boji je nebojácný, hluk a střelba ho nevyvedou z rovnováhy. To vše se v těchto krajích především v minulosti cenilo, navíc býval využíván i pro nošení nákladů.

Nejen šátkem zahalujícím obličej je nápadný berberský jezdec. Ty prsteny! Tři čtyři na každé ruce, stříbrné, někdy s barevným kamenem, někdy s vyrytým nápisem v arabštině, kterou neumím číst, pravděpodobně něco o velikosti Alláha. Berberské šperky jsou především stříbrné, zlaté mají naopak v oblibě Arabové. Berberský šperk je vhodným dárkem, prodávají je na každém tržišti.

 

Kdysi možná býval beduínským válečníkem.  • 

V roce 2018 navštívilo Tunisko přes 93 tisíc českých turistů, což je o 50 procent více než o rok dříve a více než v roce 2010 před tuniskou revolucí. Nejvíce jezdí do Tuniska Francouzi (loni přes 700 tisíc), není divu, vždyť se dohovoří jako doma. Z České republiky nelétají do Tuniska žádné nízkonákladovky, ceny letenek tak nejsou nejnižší, Francouzi jsou na tom lépe, z Paříže létají aerolinky Transavia France za 2500 Kč, z Prahy je jejich cena nejméně dvojnásobná s přestupem v Paříži. Přímo létá z Prahy společnost Tunisair, nejlevnější letenky lze sehnat za cca 7500. Kolik z těch 93 tisíc českých turistů objeví krásy jihu Tuniska? Pravděpodobně minimum, ovšem je co objevovat. Staré islámské město Kairouan s nejstarší mešitou v zemi a jednou z nejstarších v Africe, solné jezero Chot el-Jerid, horské oázy, písečné duny největší pouště světa. A jezdecké umění berberských jezdců. Na jejich berberských koních. Jeďte dále na jih, to objevování stojí za to, a na berberském festivalu zvláště.

Ubytování je v Douz dostatek včetně kvalitních hotelů s bazénem vnitřním i venkovním, se švédskými stoly od snídaně k večeři. Pouze kvalitu wifi připojení bych nechválil, musel jsem za ním do recepce, na pokojích nefungovalo. Měl bych ovšem jedno doporučení, kde wifi člověk ani neočekává. Když na Saharu, tak na Saharu. Spát mezi dunami, daleko od civilizace, ve stanu v poušti. Tam, kam zabloudí snad jen kočovní Berbeři nebo účastníci Africa Eco Race, např. Lukáš Kvapil, který na své husqvarně trénoval v dunách u oázy Ksar Ghilane právě před startem na závodě po afrických cestách necestách. Z Douz je to dále na jih do oázy Ksar Ghilane asi 140 kilometrů, a ještě dalších téměř 20 do kempu Zmela. Zmela je nic než kemp a všude kolem písečné duny. Stany (vojenského typu), teplota v noci pod nulou. Konec světa to ale není. Tady na jihu Tuniska už začíná pravá Sahara. Nedaleko Ksar Ghilane je stará římská pevnost rozpadající se v poušti. Večerní slunce ji nádherně nasvítilo, tyto ruiny byly kdysi jižní hranicí římské říše.