Loading...
Ráno už nepršelo, ale hory nad Olešnou jaksi přes noc zmizely a ve vodní hladině se již neodrážely. Meteorologové také nejásali, ale počasí nijak tragicky nevypadalo, takže „povinný“ výstup na Lysou horu, která včera majestátně shlížela i do okna našeho hotelového pokoje, zůstal nadále hlavním programem dne.
Přesto, že jsme původně plánovali dobýt nejvyššího vrcholu Moravskoslezských Beskyd z Ostravice, na poslední chvíli jsme se rozhodli pro výstup z Malenovic. Díky tomu jsme také skalní útvar Horní Mazák nahradili vodopády potoka Satina. Jestli to bylo dobré rozhodnutí, mohou posoudit jiní, ale hned na úvod musím přiznat, že se s názorem „výstup na Lysou horu je příjemná, nepříliš náročná, procházka“ až tak zcela ztotožnit nedokážeme. Ale vrcholu jsme dosáhli a bylo to fajn …
Dojeli jsme do podhorské obce Malenovice, odstavili na parkovišti auto a po žluté TZ i NS s příhodným názvem Lysohorský bestiář jsme se vydali na cestu. Před námi bylo cca 7 km stoupání s převýšením téměř 900 metrů. Se svou výškou 1.323 m by se Lysá hora u nás v Jeseníkách téměř ztrácela, ale v náročnosti výstupu nejvyšší moravské hory asi předčí. Přece jenom se dá v Jeseníkách vyrážet na túry z vyšších nadmořských metrů a ti neodvážní občas použijí i nějaké to zjednodušení, např. v podobě lanovky. Tady ale člověk musí za svoje … stejně jako na Kralickém Sněžníku, který jsme si odšlapali už hodněkrát. A to nás uklidňovalo …
Úvodní kilometry jdeme po asfaltce a většinou i v civilizaci. A brzy nás čeká první zastávka, kterou jsou kaskádové vodopády potoka Satina. Ty jsou sice záležitostí vysloveně nízkou, ale díky své dostupnosti jsou zřejmě nejznámějšími vodopády (pro někoho spíše vodopádem) v Beskydech. Ty se sice nachází na celé délce toku, ale chodí se hlavně k tomu jednomu jedinému, hlavnímu, asi 1,7 m vysokému. U něj se navíc nachází docela zajímavé skalky. V každém případě stojí tato přírodní památka za pozornost i za těch pár desítek metrů, které musíte na krátkém úseku sestoupat od silničky k potoku a vzápětí zase „vyfunět“ zpět. A poté hned pokračovat dále a stále výše.
Nejprve k dřevěnému Korýtku, kde se dá i napít a osvěžit, poté k historickému hostinci U Veličků, kde to, bohužel, nejde. Se zavíračkou v pondělí a v úterý jsme moc nepočítali a na něco točeného se docela těšili. A tak jsme pokračovali do stále prudšího kopce, protože „odpočinkové“ rovinky tady v podstatě vůbec neznají. Výhledy zatím nebyly žádné, což nám až tak nevadilo. Kolem nás bylo stejně spíše něco mezi oparem, mlhou a sníženou oblačností …
Stoupali jsme stále vzhůru a minimálně u mě se již nedalo hovořit o lehkém orosení. Potil jsem se jako kůň a radoval se z prvních „peudovýhledů“, kde jsem v rámci odpočinku simuloval fotografování. Najednou k nám shůry sestoupili nějací manželé, jejichž věk jsem odhadoval někam k „80“. Lehce křepčili po kamení (je fakt, že kromě asfaltek a nepříjemných kamenitých cest jsme tady na jiné terény snad ani nenarazili) a prozradili nám, že se na vrchol Lysé hory vydávají pravidelně, často, rádi a za každého počasí. Slíbili nám na vrcholu pěkné počasí a prozradili, že se vlastně jedná jen o nedlouhou a velmi příjemnou procházku. V té chvíli jsem vážně zapřemýšlel na téma, jestli bude lepším řešením sebevražda nebo dvojnásobná vražda. Nakonec jsme se ale přátelsky rozloučili a popřáli si hezký den …
Po čase jsme dosáhly rozcestníku Pod Lukšincem (že jsme teprve výšce 860 m nás vůbec nepotěšilo), kde se k nám přidala zelená TZ. Po souběhu jsme pak prošli PP Ondrášovy díry a dorazili na Lukšinec. Tady se k nám přidala červená TZ z Ostravice a my konečně překonali alespoň tu devítistovku. Po čase přibylo lidí, ale i těch výhledů, takže se díky tomu šlo tak nějak lépe a veseleji. Pravda, různé mohyly i Památník lysohorským obětem k velkému optimismu zrovna nevybízely …
Nadmořských metrů ale utěšeně přibývalo a když se k nám přidala modrá TZ, byli jsme už dávno nad dvanácti stovkami. A pak to přišlo; mraky se lehce rozplynuly a před námi byla Lysá hora, její vrcholové chaty s restaurací (Petr Bezruč a Emil Zátopek) i odevšad dobře viditelný TV vysílač. A tak jsme si do Maratónu zašli pro pivo a dršťkovku. Odměna to byla po 3 hodinách výstupu opravdu zasloužená.
Kolem sochy jelena, které někdo ulomil jeden z parohů, jsme si následně zašli na Tatranskou vyhlídku. Ze slibovaných slovenských velehor jsme však neviděli vůbec nic, což platilo i pro Fatru. A vlastně i mnohé další slibované kopečky. Krokodýlí slzy jsme ale kvůli tomu neronili. Raději jsme si ještě prošli celý vrcholový areál i s nejvyšším bodem beskydské velehory, dali si pivo i v druhé restauraci, chvíli pohovořili s velmi sympatickou pannou nevěstou (nahoře opravdu probíhala svatba a je až podezřelé, že se ta dívka líbila mé manželce více než mně) a vydali se na zpáteční cestu.
Její horní část naznačovala stále se lepšící počasí, ta dolní spíše hrozila deštěm. Nakonec jsme ale k autu dorazili suchou nohou a zanedlouho dojeli k našemu přechodnému bydlišti (v těch chvílích navigace opravdu hořce plakala). A protože počasí nebylo odpolednímu focení Olešné ani v nejmenším nakloněno, zůstali jsme raději opět u Budvaru.
Pak už jen večeře (gulášek je prostě gulášek), hodinový wellness (většinou trávený ve vířivce a po náročném dni velmi příjemný i skutečně uvolňující) a krátké posezení se sympatickými spolubydlícími z jižních Čech, které se vrátili z Lysé hory nedlouho před námi. A tím v podstatě pondělí 13. září 2021 definitivně skončilo …