Bezdružice – naučná stezka Údolím Nezdického a Úterského potoka

Už jsme toho okolo Plzně nachodili dost, tak jsme se rozhodli víc poznávat i širší okolí. Zvlášť když nyní můžeme vlakem jezdit za výrazně méně peněz. Musíme toho využít, než to zase zruší. Údolí Úterského potoka jsme si sice před časem prošli, ale nyní jsme zjistili, že severozápadně od města je naučná stezka. Třeba se tam dozvíme nějaké další zajímavé informace.

Bezdružice se rozkládají na jihovýchodním okraji zvlněné Tepelské vrchoviny, která se rozkládá mezi Mariánskými Lázněmi a Žluticemi. Takže vlastně v hezké krajině. Město má i zajímavou historii. První písemná zpráva o osadě je z r. 1227. V letech 1360 – 1379 zde měl sídlo Bušek z Bezdružic, který byl pravděpodobně předkem známého rodu Harantů z Polžic a Bezdružic. Za vlády Kolovratů (1390 – 1542), konkrétně 31. října 1459 byly Jiřím z Poděbrad povýšeny na městečko. Ti také původně gotický hrad z doby před r. 1330 renesančně přestavěli.

Majitelé se často měnili, nikdo z nich zde trvale nepobýval a tak se zámek nepřestavoval. Až r. 1712 koupil v dražbě zadlužené panství kníže Maxmilián Karel Löwenstein–Wertheim. I když i Löwensteinové žili převážně na svých sídlech v Německu nebo ve Vídni, rozvoji Bezdružic věnovali - založili zde textilní manufakturu a sklárnu a v letech 1772–1776 přestavovali i zámek. Zchátralé zdivo částečně zbourali a zámek přestavěli v barokním slohu. V pol. 19. století umožnili městu zde zřídit kanceláří soudu a berního úřadu, v části bylo i vězení. Zámek jim jako německým majitelům byl zestátněn r. 1945 a vzniklo zde rekreační středisko. V letech 1999-2015 byl zámek zrekonstruován a je zpřístupněn veřejnosti. Jsou upraveny dobové interiéry, velkou část tvoří i soukromá sbírka vypreparovaných zvířat a loveckých trofejí. Za zámkem jsou vidět zbytky hradu, obvodová hradba a základy věže.

My jsme do města dojeli vlakem – železniční spojení s okolím je již od r. 1901. Okružní naučná stezka, která měří 13,5 km a na které je 13 zastavení s texty v češtině a němčině, začíná na náměstí Kryštofa Haranta (590 m), takže z nádraží je nutno odbočit vpravo a na hlavní silnici se vydat opět vpravo do kopečka po žluté turistické značce. Z náměstí jsme se na hezky opravený zámek jen podívali. Jeho prohlídku jsme neplánovali a zda k němu zajdeme, to uvidíme podle toho, kolik budeme mít času po návratu. Je říjen, je brzy tma, tak s tím ani nepočítáme.
Zatím čteme úvodní tabuli NS (o historii města a o naučné stezce) a prohlížíme si zajímavé domy na náměstí. Dominantou je 6,5 metru vysoký barokní sloup sv. Floriána, který byl postaven r. 1732, dva roky po požáru, který velkou část města zničil. Měšťané věřili, že je sloup ochrání před dalšími ničivými požáry.
O zajímavém domě vlevo, kde je nyní cukrárna, jsme se nic nedozvěděli. Budova bývalé radnice z r. 1842 nás nenadchla, ale naproti stojící Dům u Haranta se nám líbí. Byl postaven r. 1795 pro potřeby dvoutřídky. Od r. 1925 ho vlastnila okresní spořitelna. Po 2. světové válce tam byly byty, lidová škola umění a knihovna. Po necitlivé přestavbě v 80. letech ztratil na kráse – dokonce i původní klenutá okna byla nahrazena klasickými obdélníkovými. Dnes snad je dům vrácen do původní podoby. V přízemí je stále knihovna, je tam i výstavní sál. V patře je společenský sál, kde se koná divadlo, koncerty apod.
Na konci uličky mezi oběma domy je kostel Nanebevzetí Panny Marie, t. č. částečně v lešení. Byl postaven v letech 1710-1711 na místě původního gotického kostela. Věž byla přistavena r. 1723. Po požáru r. 1838 byl přestavěn.

Město jsme opustili severozápadním směrem po Úterské ulici po modré turistické značce. NS nemá vlastní značení, využívá značených turistických cest. Ani jsme netušili, že vlevo míjíme klasicistní kontribuční sýpku z 2. pol. 18. století, která je od r. 1958 památkově chráněná. Byla v takovém stavu, že jsme jí vůbec nevěnovali pozornost.

Zhruba po 1 km modrá značka odbočuje vlevo do polí a také do kopečka. Stoupáme na vrchol kopce Špičák (595 m). I když jsme z náměstí vyrazili ve směru šipky, tak na prvním zastavení jsme zjistili, že naučnou stezku jdeme v protisměru. To nám však náladu nekazí. Ani to, že je zatím stále mlhavo. Pevně věříme, že se počasí zlepší. Jsme tedy u 12. zastavení. Na protějším kopci vidíme bývalou hornickou obec Křivce s barokním kostelem sv. Martina. Právě této obci je zastavení věnováno. Zde na vrcholu snad bývalo strážní stanoviště.

Pokračujeme prudkým klesáním do údolí Nezdického potoka na rozcestí U Českého mlýna. Na cca 600 metrech klesneme o 100 výškových metrů. Pokračujeme kousek vpravo po proudu potoka. Dostáváme se k bývalé úpravně vody a k 11. zastavení. Ještě dříve to však býval mlýn, ale ani jako úpravna vody se dlouho nevyužíval. Syn prvního majitele mlýna nedaleko postavil malou kapličku. Ta se zachovala do dnešních dnů.

Cesta vede dál údolím potoka. Když to vypadá, že se nám potok vzdaluje, značená cesta odbočuje vlevo, opět k potoku, ale také ke koupališti, které zde bylo budováno v letech 1969 – 1971 a kde je 10. zastavení. V době od června do září je zde prý možnost občerstvení. My jsme zdejšího posezení využili pro občerstvení z vlastních zásob. O Chodovaru, který zde pravděpodobně točí, jsme si mohli jen nechat zdát.

U koupaliště je možnost parkování. Po silnici tento prostor opouštíme.
Na křižovatce s hlavní silnicí, která vede do Bezdružic, je rozcestí Nezdický potok a 9. zastavení, kde jsou informace o mlýnech, které zde dříve stávaly. A nejen o nich. Bývaly zde i štoly, kde se těžila zlatonosná hornina.

Tady nastal trochu problém. Podle mapy má NS pokračovat přímým směrem hned za silnicí. Na louce jsme však cestu žádnou neviděli, tak jsme se raději drželi modré turistické značky. Jen kousek jsme šli po silnici, přešli přes potok a po jeho druhém břehu pokračovali po louce po zpevněné cestě. Trochu se klikatila, opět vedla přes potok na jeho druhý břeh a pokračovala po okraji lesa. Tady někde se spojila s NS. Naštěstí cesta, která pokračovala vpravo přes louku, byla dobře značená i viditelná a tak jsme se dobře dostali k soutoku Nezdického a Úterského potoka a na rozcestí Nezdický potok – ústí s 8. zastavením, které je věnováno zdejší květeně.

Tady jsme opustili Nezdický potok a pokračujeme tentokrát po zelené značce vpravo hezkým údolím Úterského potoka ve směru jeho toku. Cesta chvilku vede i po zpevněné cestě- cyklotrase, po které přecházíme na druhou stranu potoka a odbočujeme ke zbytkům starého mlýna, k rozcestí Mlýn Barvírna a k 7. zastavení, kde jsou další informace o mlýnech, tentokrát na Úterském potoce. Nyní v blízkosti zbytků staré stavby stojí nový, dost možná nově opravený dům využívaný k bydlení. Je tady hezky, sluníčko sice nesvítí, ale podzimní les je nádherně zbarven.

Na rozcestí Dolský potok, v jehož blízkosti se tento potok vlévá do Úterského potoka, odbočujeme vpravo, ale pro změnu opět po modré značce. Jen kousek za lávkou přes Úterský potok míjíme další zříceniny, tentokrát trošku rozsáhlejší. Zde stával Žižkův mlýn. O jeho historii a dalších zdejších zaniklých mlýnech si přečteme zde na 6. zastavení. Tady je také možnost dalšího odpočinku pod turistickým přístřeškem.

Modrá značka nás odvádí od Úterského potoka, dovedla nás do obce Potín, kde si na 5. zastavení čteme o historii této obce, ale také o historii hradu Falkenštejn, který stával na jihovýchod od obce. Do dnešní doby se tam zachovaly snad jen nepatrné zbytky budovy. Zdá se, že tady jinou barvu značek neznají. Odbočujeme vpravo - pro změnu tedy opět po zelené.

Nyní jdeme okolo pastvin, po hranici přírodního parku Úterský potok, proto po chvíli přicházíme ke 4. zastavení, které je tomuto parku věnováno.

Jen o kousek dál je 3. zastavení U rumělky – nedaleko byly doly na rumělku a rtuť. To už před námi vidíme první stavby Bezdružic a za chvíli jsme i na silnici, která vede z Konstantinových Lázní do Bezdružic. Nyní se tedy musí po silnici. Je to okreska, naštěstí zde moc velký provoz není. Kousek za oborou se srnci je kaplička sv. Jana Nepomuckého.

Na náměstí musíme bohužel do kopce. Vpravo u školy je pro nás poslední, ve skutečností 2. zastavení, kde jsou informace i historii zdejšího školství. Ke škole se odbočuje u hodně zchátralé budovy bývalé synagogy z r. 1812, která byla během války využívána jako skladiště. Je připomínkou na zdejší židovskou komunitu, která se zde od 18. století usazovala.

Na vlak máme ještě chvilku času a tak doufáme, že zde najdeme nějakou otevřenou hospůdku. Pivo bychom si zasloužili. Na mapě je na rohu ulice Revolučních gard a Fučíkovy malovaná značka pivovaru. Ale to je tak vše. Má zde mít sídlo Zámecký pivovar Bezdružice. Když jsem se ještě před touto výpravou pokoušela mailem zeptat, kde pivo prodávají, neodpověděli. Podle nabídky v Zámecké restauraci se zdá, že ani tam ho neprodávají. Otázkou zůstává, zda vůbec nějaké jejich pivo existuje. To nás až tak nemrzelo, horší bylo, že to, co ráno kousek od náměstí vypadalo jako hospůdka, bylo odpoledne zavřené. Otevřeno by měla mít restaurace Sport u hřiště, okolo které jsme také ráno procházeli, nebo Zámecká restaurace na kopci. Kdyby bylo víc času, nechalo by se tam zajít, oboje by bylo tak do 10 minut, při rychlé chůzi i méně. Ale rychle se nám už jít nechtělo a abychom si pak mohli to pivko v klidu vypít, na to by už čas vůbec nezbyl. Lahváče neměli ani v cukrárně na náměstí, a tak jsme se nakonec spokojili s lahváčem od řezníka na cestě k nádraží, které jsme si v klidu vypili na lavičce na nádraží. Časově to vyšlo akorát. Dlouho jsme na vlak nečekali.

Bezdružice – naučná stezka Údolím Nezdického a Úterského potoka na mapě