Bílé Karpaty - jih

Sobota

Spolucestující ve vlaku nás upozornila, že v Uherském Hradišti (kde jsme se chystali na oběd před dalším vlakem) si na pivu moc nepochutnáme. Ale na náměstí jsme našli krčmu, kde se nás servírka zeptala: „desítka Rychtář, jedenáctka Černá Hora, dvanáctka Lobkowicz?“ Odpověď byla jasná: „Všechno, ale postupně!“ A k tomu dobrou svíčkovou s polívkou, jen za 75 Kč. Vlak nás pak odvezl do Velké na Veličkou a pak už se objevily Karpaty. Zvolna a příjemně jsme setrvale stoupali až nad krásný větrný mlýn u Kuželova. Pak se cesta klikatila ke Třem kamenům (hraniční mezníky). Chvíli jsme šli po slovenské hranici a pak jsme uhnuli lesem dolů na silnici u Vrbovců. Zamířili jsme k hraničnímu hřebeni, ale ještě pod ním si Jirka všiml něčeho na louce. „Myslíš, že by támhleto moh bejt seník?“ Vzhledem k mokré předpovědi to stálo za těch pár set kroků – byl. Lépe řečeno nějaká soukromá kůlna téměř po strop plná balíků sena. Ale otevřená. Bylo krátce po páté, ale už jsme věděli, že kdo pohrdne seníkem, spí v mokru. Stejně jsme byli pořádně ospalí. Přeházeli jsme trochu seno a po večeři se nasoukali pod strop, těsně pod pavouky a zazimované babočky. V noci začalo pršet a my jsme byli rádi, že jsme v suchu, i když jsme se porůznu propadali v seně a Jirka nakonec musel přestlat balíky. Stádo myšů neustále štrachalo a pištělo všude kolem nás.

Neděle

Vše nasvědčovalo tomu, že déšť hned tak neustane. Vstali jsme až ve tři čtvrtě na devět, stejně nebylo kam spěchat. Pod stříškou jsme uvařili čaj a kafe a pak už nezbylo než vyrazit do slizké mlhy. Vystoupali jsme na Mechovou a dál cesta vedla většinou po hranici. Shora déšť, zespoda louže a bahno a ze všech ostatních stran mokrá tráva a větve. Po nějaké době to začalo vzdávat veškeré oblečení a jeho příkladu záhy následovaly i jindy nepromokavé boty.

Před druhou hodinou jsme dorazili na Velkou Javorinu, nejvyšší vrchol s dalekým rozhledem. My jsme viděli jen pár metrů do deštivé mlhy. Jakmile jsme zastavili, vítr a déšť nám připomněly, že je potřeba zase vyrazit. Holubyho chata, byla kupodivu otevřená, tak jsme se rozhodli tam zůstat co nejdéle a trochu se usušit. Pobyli jsme tam přes tři hodiny a Jirka mezitím vytelefonoval ubytování v Březové – spát v tomhle počasí venku, na to jsme trochu staří, ne?

Vylezli jsme pak do úplně stejného deště (i když podle předpovědi už mělo být hezky) a mírně uschlé hadry se hned ochotně nacucaly. Při sestupu z Javoriny (celých 5 km prudce dolů bahnem) jsme byli rádi, že nejdeme opačným směrem. Z Květné cesta vedla nesmyslně přes Novou horu. Asi to je normálně pěkný kopec, ale dnes nám není přáno. Po silnici jsme pak došli do Březové, kde nás milá paní ubytovala a když viděla, jak jsme zbědovaní, tak nejenže nás nevyhnala, ale poctila nás panákem slivovice. Nechtěli jsme jí špinit lůžkoviny, tak jsme spali ve spacácích, za což nám paní dala cenu 100 Kč! Večer jsme strávili příjemně v sousední krčmě. Snad zítra bude líp.

Pondělí

Nebylo. Bylo úplně stejně. Rozhodli jsme se, že to skončíme. Všechno je mokré a venku stejně není nic vidět, to prostě nemělo cenu. Klikatou silnicí jsme vystoupali nad ves, odkud by za normálních okolností byl vidět Lopeník a pak jsme to vzali lesem po žluté. Tu jsme někde ztratili, a ocitli se v nějakém, docela pěkném údolí. Když jsme z něj vylezli, zjistili jsme, že autobus do Brodu jede až za hodinu, tak jsme šli po silnici do Nivnice. Jen jsme se převlékli, přijel bus a v Brodu na nádraží jsme narazili na naprosto krásný, čistý bufáč s výborným jídlem. Pak už jsme jeli přes Hradiště do Prahy.

 

Sobota:       11 km

Neděle:       30 km

Pondělí:       13 km