Bulharské a rumunské intermezzo I.

Desiro na hlavním nádraží v Sofii  •  Fotografie (6)  • Foto: GRAZER

Pozn.: Této minisérii předchází příspěvek Z cestování po (bývalé) Jugoslávii VI.

Se Srbskem jsme se na krátký čas rozloučili a ráno tak vystupujeme v bulharské metropoli Sofie. Abychom začali vpravdě kulturně, název města pochází ze starořeckého sofia, což značí moudrost. Jsme tedy zvědavi, co přinese den, jenž trávíme celý zde, abychom pak opět nocovali ve vlaku.

Samotné nádraží nám svým vzezřením silně připomíná časy před třiceti či více lety, které jsme, naštěstí, na vlastní kůži nezažili. Betonový bunkr jménem Gara Sofia ostře kontrastruje s jednotkami desiro, které bulharské dráhy zakoupili. A i ten nápis je vskutku příznačný-směsice východu a západu, tedy azbukou psáno z románských jazyků přejaté gara.

Turecké lázně  •  Foto: GRAZER

Brázdíme široké bulváry města a oslovuje nás žebrák. Kroutíme hlavami, že mu žádnou mincí nepřispějeme na jeho existeci. A on stojí a stále čeká na nějaký peníz. Pak se dokonce vydává za námi. Co může chtít, ptáme se udiveně. No...vždyť v Bulharsku se kroutí hlavou naopak. Naše ne jako ano. A obráceně.

Míjíme vykopávky upomínající na skutečnost, že tyto kraje mají velice bohatou a dávnou historii. Procházíme kolem tureckých lázní, odkud venku prýští voda. Jsou ti Bulhaři ale řádní vtipálci! Takový hic a teče tu jen horká, ne vlastně přímo vařící. Sochu sv. Sofie museli obléci kvůli puritánským věřícím, dovídám se. Ale její vzezření mi dává záruku, že patronka města mu nedá zahynout. A i celému Bulharsku, dnes členu Evropské unie.

Hory, hory dávají městu charakteristickou atmosféru. Nedaleké pohoří Vitoša snad přímo vystupuje z městské zástavby. Silně nám to připomíná Innsbruck. A duchovní vzpruhu nacházíme u svatého Alexandra Něvského. Mohutný pravoslavný chrám stojí na stejnojmenném náměstí a vyvolává v člověku ony pocity malosti a nicotnosti oproti boží nekonečnosti.

Římské vykopávky  •  Foto: GRAZER

Ale máme i jiné potřeby, ty těla, co ukojíme třeba v hlavní centrální tržnici, kde spíše trpíme přemírou všeho zboží. Zkrátka se nemůžeme rozhodnout. Ale pak vítězí blízké pohostinské zařízení a jeho salát. Nechybí samozřejmě pivo, chutnáme místní, Zagorku.

Prý co tu pohledáváme, v Bulharsku, říká Nikola. Vydělávám pár leva a sotva s tím vyjdu. Ale zrovna se chystám k Vám do republiky. Prý do Varů a kamsi v ten směr. Zchváceni vedrem sotva k nám dolehnou jeho strasti. Ty naše však nacházejí promptně řešení. Klid ve stínu. Prostě jen sedíme a pozorujeme okolí. A večer vlak do Bukurešti. Tedy jde o rychlík Sofie-Moskva, kde je však krom postsovětských stodol řazen i exněmecký vůz pro sezení. A že to bude jízda, je nám již dopředu jasné. Ale s tím vybavením! Koupili jsme totiž pivo v plastu. Ale tady nejsou žádní troškaři. Máme přímo dvou a půl litrové balení. Ať žije Balkán!