Bulharsko - první dovolená v zahraničí - R E T R O!

Bulharsko – dovolená od ROH

Ač už každý jezdil sem tam do ciziny, my jsme se tam ještě s mužem nedostali. Tato dovolená se konala už dávno v r. 1974. A tak, když jsem se dozvěděla, že u manžela v zaměstnání zavedli ROH a že bychom mohli jet do Bulharska, měla jsem velikou radost! On to měl mít s velkou slevou a já si na to musela víc připlatit. A tak jsme neváhali a přihlásili se. Udělali jsme dobře, protože další rok ROH u nich již zase zrušili a tím pádem se už žádné zájezdy nekonaly.

S námi jel i jeho kolega se ženou, se kterými jsme se přátelili a tak to bylo fajn, nebyli jsme sami. Naše dovolená byla v Albeně, tehdy ještě ne úplně vybudované. V dnešní době je to již krásné lázeňské městečko. Tehdy v době našeho pobytu tomu tak zdaleka ještě nebylo. Jezdilo se ponejvíce na Zlaté písky. Možná i proto cena zájezdu do Albeny nebyla tak vysoká. Nevěděli jsme, co nás tam čeká, jaké to bude a jestli vůbec budeme spokojení a nebudeme nadávat, kam jsme se to vydali… Ubytovaní jsme byli v dvoulůžkových chatkách, což bylo fajn.

Do Bulharska jsme letěli letadlem. Byli jsme tam za 2 hodiny. Toho letu jsme se nejvíc báli, neboť jsme letěli poprvé a tak jsme nevěděli, co to obnáší. Letuška nás podělila cucavými bonbony, snad i pytlíky tam byly, kdyby se někomu zvedl žaludek, to už ale opravdu nevím. Ale nebylo nám nic a to bylo hlavní. Cesta, vlastně let byl krátký, přistáli jsme, a kdybych si hlavu lámala, nevím jak, už si nevzpomínám, na jakém letišti. Odtud nás vezly pak autobusy na místo určení.

Napřed jsme se ubytovali a hned se o nás postarali s občerstvením a také zařazením, kam budeme chodit na jídlo. Informovali nás, kdy se bude podávat menu, v kterou hodinu, abychom byli vždy v tuto dobu na svých místech. Průvodce, který s námi jel a staral se o nás, nám ještě nastínil, jaký bude program v ten který den, a kdo bude mít zájem se přihlásit na zájezd, který se konal během naší dovolené do Varny, Burgasu a Nesebaru.

To bylo zatím vše v první den našeho příjezdu.

My, celí natěšení, že konečně uvidíme Černé moře a ještě k tomu, když jsme byli u něj vůbec poprvé, jsme si řekli, že musíme ochutnat vodu, zda je opravdu slaná, jak se o ní říká… Byla!!! Smočili jsme prst a olízli ho! Připadali jsme si jak malé děti, které dostanou první hračku. Co byste chtěli od „Čecháčků“, kteří neměli dříve možnost se podívat „za hranice všedních dní“…

Tak jsme se pomalu zaklimatizovali, koupali se v moři, opalovali se a váleli se na písčitých plážích. Hledali jsme mušle, zkrátka užívali si dovolenkových dní. Prohlédli jsme si celé letovisko, které se ještě stále budovalo.

Co jídla se týká, bylo velmi chutné a bylo ho dost, ani jsme ho kolikrát nemohli sníst, jak byly velké porce.

Jednou jsme měli k večeři rizoto z „hub“. Tedy já si to myslela, protože vzhledově to tak vypadalo, chuťově na jazyku jsem to typla taky tak, bylo to slizké, jako houba. A chutnalo mně to, bylo to dobré…Ale vrtalo mě hlavou, kolik těch hub asi muselo být pro tolik lidí? A kde je pěstovali? Přece na ně nechodili někam do lesů…A lidí tam bylo mraky, protože to jsme nebyli jen z našeho letadla, ale takové čtyři turnusy dohromady.

No a pak jsem se to dozvěděla druhý den…To nebyly houby, ale mušle – slávky, které jsem viděla přichytnuté zespoda na molech. No teda, tohle kdybych věděla, tak jsem to vůbec nejedla, zvedl by se mi žaludek, neboť já si tyhle všelijaké mořské „potvory“ošklivím a nic takového nejím. Ale přežila jsem to a vícekrát jsme je již neměli.

Dny ubíhaly a nám se blížil výlet do Varny, Burgasu a Nesebaru. Odjeli jsme na celý den brzo ráno a večer se vraceli.

Ve Varně jsme navštívili mořské akvárium, což byla úžasná podívaná, chodili jsme a chodili a nemohli utrhnout oči od té podívané, kdy se nám přímo před očima za sklem obřího akvária proháněly mimo ryb a různých mořských živočichů i všelijaká „monstra“. Ale také jsme si prohlédli spoustu historických památek ve městě, neboť Varna je největší město na pobřeží Černého moře s asi 320 tisíci obyvatel. (V dnešní době) Navštívili jsme i přístav a nasedli do autobusu a pokračovali dál do Burgasu.

Město Burgas leží v nejzápadnějším místě Burgaského zálivu a obklopují ho tři jezera. Kdysi neslo jiný název a bylo to malé římské městečko, které bylo vojenskou kolonií. V dnešní době tu žije asi okolo 230 tisíc obyvatel. V době našeho pobytu jich bylo o hodně méně. Je tu několik kostelů a také historické muzeum, kde je velmi bohatá sbírka artefaktů z dávných antických kolonií. Je tu také zajímavá zvláštnost, a sice to, že se tu pláže vyznačují černým pískem, který má zvláštní léčebné účinky. Takovéto pláže jsem viděla později na jednom z Liparských ostrůvků u Sicílie. Nepůsobily na mě ale zvlášť dobrým dojmem, neboť po koupeli v moři, když se písek přichytil na mokré tělo, si člověk připadal takový špinavý. Ale zase brzo teplem popadal z těla dolů…

V Burgasu jsme se zaměřili také na nákup dárkových předmětů a také něco pro naše potěšení na památku domů. Zaujaly mě tam dřevěné kazety všech možných velikostí, ale i jiné výrobky ze dřeva, vyrývané různými ornamenty a vymalované. Nemohla jsem od nich utrhnout oči a tak jsem vybírala a nevěděla, kterou věc si dříve koupit. Pokoupila jsem toho dost s tím, že něco i daruji. Naši známí, kteří s námi jeli, se zas rozhlíželi po koženém saku, které tam bylo o hodně levnější než tehdy u nás. Koupili ho a pak měli dilema, jak ho převézt přes hranice.

Takže jsme dobře pokoupili, každý to, co chtěl a nasedli jsme opět do autobusu a vydali se k Nesebaru…

Nesebar je jednou z nejoblíbenějších destinací v Bulharsku. Leží na skalnatém poloostrově západního pobřeží Černého moře. Patří k nejstarším městům v Evropě, neboť jeho historie je stará přes 9000 let. Město se nemohlo rozrůstat pro omezenost prostoru na poloostrově a tím si uchovalo svoji starobylost. Je tu velké množství kostelů z různých období bulharských dějin, což zaujme zvláště milovníky památek a historie.

Město je od Burgasu vzdáleno okolo 25 kilometrů a od Varny asi okolo 100 km. Dnes už patří do Seznamu památek UNESCO, ale za naší návštěvy to tak ještě nebylo.

Náš výlet se chýlil ke konci, a ač neradi, jsme nasedli do autobusu a vydali se na zpáteční cestu. I když to byl krásný výlet a shlédli jsme ve třech městech spoustu památek a jiných věcí, přece jen to na nás zanechalo stopy. Byli jsme už docela unavení. A tak jsme hned po večeři šli do svých chatek zalehnout a pořádně se vyspat.

Dva dny jsme se ještě rochnili v moři a opalovali, abychom na sebe nabrali poslední bronz, který nám dopřávalo zdejší slunce svými paprsky. A pomalu se začali balit…

Tentokrát jsme neletěli nazpátek letadlem, ale bohužel Doprava byla jiná. Autobusem jsme přejeli z Bulharska do Rumunska, tam nasedli na vlak a přes celé Rumunsko, Maďarsko, Slovensko jeli k nám domů do Čech. To byla jízda smrti! Kdo tohle takhle vymyslel, byl pěkný blbec!!! My se vraceli z dovolené, která byla super! Ale tou zpáteční zdlouhavou a hlavně únavnou jízdou ve vlaku bychom bývali potřebovali další dovolenou, abychom se z toho cestování vzpamatovali. Doslova jsme padali únavou, někdo ani spát ve vlaku nemohl, byl to zkrátka děs! To jsme dojeli teprve do Prahy a tam každý zas dalším vlakem jel do svého bydliště. No, vymyšlené to bylo teda originálně. Určitě ta moudrá hlavička, co tohle vymyslela, na takovouhle dovolenou nejela. Kdybychom takto cestovali napřed do Bulharska a tam pak po této dlouho trvající jízdě se váleli u moře a odpočívali, bylo by to něco jiného.

Svorně jsme všichni nadávali a spílali na toho, kdo to takto zorganizoval. Ale padali jsme doslova únavou a v duchu již všichni viděli postel, jak po návratu do ní zahučíme…

Tak to byla naše první cesta za poznáním Černého moře a „skvělým“ návratem domů s opravdu nevšedními zážitky…

Ani fotky jsme nedělali, jen jsme jich pár dostali z Albeny a ne moc hezké…