Camino del Inca

Na cestě z Pisacu se v malé vesničce zastavujeme na oběd. Snad na všech domech visí na dlouhých tyčích kusy červené látky nebo igelitu. Znamená to, že chicha je právě hotová a že jsou všichni zváni. Už jsem chutnal v Cabanoconde, pokud to půjde, rád se ochutnávky nezůčastním. V jedné ze dvou bočních ulic je malá hospůdka. Podařilo se mi nahlédnout do kuchyně a raději si jdu koupit něco k jídlu do zdejšího obchodu. Majitelka, prodavačka a ostatní personál v jedné osobě, mi ráda prodá dvě tvrdší placky a pořádné plátky sýra. Ten je uložen pod skleněným poklopem, který má zabránit mouchám v úniku ze sýrového zajetí.

Silnice je jako podle pravítka a bez děr. Projíždíme přímočarým údolím podél toku řeky, lemovaném eukalyptovými háji. K večeru jsme v Ollantaytambu, malém městečku s dosud fungujícím rozvodem vody a kanalizací z dob Inků. Kola hučí po dlážděných ulicích. Hned za posledními domy začíná samotná pevnost. Ta se jmenuje, stejně jako město samé, po inckém generálovi Ollantaytambovi. Ten podle legendy pozvedl svou zbraň proti Incovi, když mu nepovolil sňatek s panovníkovou dcerou. Uprchl se svými věrnými sem a vybudoval tuto pevnost. Později byl zajat, odsouzen a novým panovníkem omilostněn a povýšen. Pevnost je postavena nikoliv na vrcholu kopce, ale začíná na jeho úpatí a pokračuje až k jeho vrcholu. Vysoké terasy složené z balvanů, protíná hlavní schodiště. Vlastní stavby začínají až v polovině svahu. Ze dvou stran je pevnost kryta strmými skálami a ze třetí ji chrání příkrý sráz. Na vrcholu je rozestavěno náboženské centrum. Dva velké bloky dlouhé šest, široké tři a vysoké čtyři metry, jsou z části opracovány. Snad měly sloužit jako stěny svatyně, ale příchod Španělů práce přerušil. Na začátku conquisty byla pevnost ve spěchu upravována. Hradby byly zesíleny a zvýšeny a malá strážní stanoviště měla včas upozornit na blížící se nebezpečí. Bohužel všechna snaha byla marná, a tak se již zřejmě nikdy nedozvíme, k čemu měly sloužit ty obrovské kamenné bloky, které zapadající slunce právě barví svými paprsky do růžova.

Asfaltka se mění v prašnou děravou cestu. Reflektory vykrajují v černé noci dva úzké kužele světla. Stále častěji narážejí velké kameny do podvozku a kola zapadají do děr. Kodrcáme se po ní ještě pár kilometrů, dokud i ona nekončí přehrazena křovinami. Vykládáme naše věci a ve světle baterek hledáme místo, kde půjde postavit tábor. Pastvina. Je bez krav, jen musíme dát pozor, abychom stany nepostavili na nějakém kravském koblížku. Volná místa jdou s trochou trpělivosti najít. Vítr se snaží stavbu stanu co nejvíce ztížit odnášením obalů a tropik. Toto je první tábořiště, kde není slyšet jen vítr. Jako balzám na uši působí kuňkání žab, bzučení hmyzu a šum řeky. Noční obloha je prozářena svitem tisíců hvězd, jejichž světlo se odráží na ledovcích okolních hor. Ráno se naskytuje překrásný pohled na zelené údolí, obklopené vysokými štíty hor s ledovými čepičkami. Stačí se jen prodrat křovím a přelézt násep s kolejemi (o kterých jsme celou noc díky "hustému" provozu nevěděli) a stojíme na břehu posvátné řeky Inků, Urubamby. V zelenavé vodě se zrcadlí stromy a řetězce hor. Ranní hygienu v řece si raději odpustím. Proti proudu je již několik městeček, nebo osad, jejichž kanalizace ústí právě do řeky. Očkování proti tyfu je sice účinné, ale nač riskovat!

Rušíme tábor a jdeme do malé vesničky, kde se dají ještě pořídit poslední zásoby. Hlavně tu ale stojí most a nemusíme řeku brodit. Přecházíme řeku a šplháme do strmého kopce. Tráva rychle ustupuje a po chvilce opět víříme nohama zrzavý prach. Odsud je úžasný výhled na údolí Urubamby, kde dole v zeleném koberci pění řeka, na okolní majestátné a strmé štíty hor, na vrcholcích pokrytých sněhem a ledem, kterému slunce dává namodralý nádech. Kolem nás je hora porostlá trnitými keři a kaktusy, které vytvářejí zelené ostrůvky na oranžově zbarvené zemi. Po hodince pochodu se dostáváme na kamenné pole. Kameny se viklají a naše nohy jen těžko hledají ve štěrku oporu. Co krok, to riziko, že se kameny s námi uvolní. V dálce je vidět stezka, kam bychom se měli dostat. Musíme se rozdělit, abychom se navzájem neohrožovali sesouvajícími se kameny. Kloužu po kamenech, hrabu po nich rukama a někdy nezbývá nic jiného, než se přitisknout ke skále a brzdit celým tělem v oblaku prachu a za rachotu kutálejících se šutrů. Jen přejdu to pole kamenů, za hřebenem se objevuje další překážka.

Rozrostly se tu trnité keře a velké kaktusy. Zaměřím si kompasem směr pochodu a směle vkročím do porostu. Prvních pár desítek metrů je v pohodě, ale záhy zjišťuji, že tričko a kraťasy nejsou zrovna moc vhodné k takovéto akci. Brzy mi ruce a nohy zdobí dlouhé krvácející škrábance a každou chvíli mi nějaká trnitá haluz serve z hlavy klobouk. Rostliny zcela zakrývají výhled a tak nezbývá nic, než se spolehnout na kompas. Nacházím tu ale nádherné červeně a žlutě kvetoucí kaktusy, zcela nenápadné mezi kameny a ostatním škrábajícím rostlinstvem. Konečně už vidím konec této píchavé změti. Ještě pár metrů a pár škrábanců a jsem z toho venku. Zbývá přejít jeden hřeben a jsem na stezce.

Během příští půlhodiny přijdou ještě Marek, Martin a Michal, stejně potrhaní jako já. Dál se již neobjevuje nikdo. Chvilku čekáme v naději, že se objeví ostatní. Později je již stále více nervózní aktivně vyhlížíme. Někdo si povšimne drobných postaviček hluboko dole v údolí u řeky. V teleobjektivu foťáku rozeznávám zbytek naší výpravy. Pomocí zrcátka signalizujeme naší polohu a odpovědí nám je, že máme sestoupit dolů za ostatními. Nechtěli se prodírat křovinami a raději změnili plány. Vypadá to, že na Machu Picchu se půjde jinudy. Při sestupu opět procházíme ostrůvky trní, které drásají naší kůži a oděv. Byli jsme dost vysoko a tak to chvilku trvá, než se dostaneme dolů k řece. Jen jsme dole, musíme nasadit velké tempo, abychom dostihli čelo naší skupinky. Navíc je na této cestě velmi málo míst, kde se dají postavit stany, a tak vyhrává ten nejrychlejší. Maximální rychlostí, kterou nám umožňují naše batohy, pospícháme, abychom dohnali zpoždění vzniklé změnou trasy.

Cesta se vine podél toku Urubamby, jejíž modrozelený tok je často přerušován bílým krajkovím peřejí. V dálce se začínají objevovat první postavičky holandsko-německo-italské výpravy. Po hodině již zůstávají za námi. Cesta prudce uhýbá vlevo od řeky a začíná stoupat podél jednoho jejího přítoku. Často musíme slézt na dno průrvy, či malého kaňonu a škrábat se protilehlou stranou nahoru. Za jedním takovým kaňonem se objevuje Llactapata, první pevnost na trase, která chránila přístup k Machu Picchu. Jsme 2400 metrů nad mořem a cesta teď již jenom stoupá. Slunce již postoupilo a panuje celkem nepříjemné vedro. Procházíme nějakou malou vesnicí, kterou tvoří jen pár hliněných domečků s doškovou střechou. Nabízejí nám zde k pití něco z kukuřice. Ujišťuji se, zda to není opět chicha a pak ochutnávám. Nápoj je hodně cítit kouřem a nechutná vůbec špatně. Jen je dobré zavřít oči a nevidět, jak to vypadá a v čem to je nalité. A zase dál do kopce. Jedinou změnou je, že stezka je teď rozbahněná a jde se ještě hůř. Další překážkou je dravá říčka, přemostěná pouze dvěma tenkými svázanými kmeny bez jakéhokoliv zábradlí, či alespoň nataženého lana. Hned při prvním kroku se "most" nepříjemně rozhoupal. Pod ním pění voda, narážející na Ostré kameny. Postoupím doprostřed kmenů, které jsou teď dost prohnuté. Doufám jen, že udrží mne i s batohem. Opravdu bych se dnes nerad koupal. Konečně jsem na druhém břehu.

Další vesnice. Podobná jak vejce vejci té předchozí. Jen tady pobíhá víc hladových psů. Kolem jsou stále dobře patrné staré zavlažovací kanály, sloužící po stovky let. Na políčkách, položených na strmých svazích, se pilně pracuje. Využívá se opravdu každá mýtinka. Příkré kopce kolem jsou porostlé hustým lesem. Řídký vzduch je tu přesycen vlhkostí a spolu s pálivým sluncem vytváří špatně dýchatelnou směs. Nevidím nikoho z naší skupiny. Dva, nebo tři jsou jistě přede mnou, ostatní jsou daleko vzadu. Udělám si malou přestávku na pozdní oběd. Opět oblíbené placky, sýr, navrch malá čokoláda a k pití voda. Za mnou se objevuje Lucka. Je na ní vidět, že je unavená a má toho plný zuby. Pokračujeme dál spolu. Vždy jít, dokud ten druhý může, pak krátká pauza a zase dál.

Krajina je tu opravdu nádherná. Zelené svahy s bujnou vegetací a vrcholky hor, jež se ztrácejí v řídkých mracích. A zase pauza, popadnout dech a alespoň chvilku odlehčit ramenům. Nandat si batoh a šlapat dál. Nevím, jak dlouho jdeme, ale den se najednou začíná rychle měnit v noc. Poslední úsek dnešní cesty jdeme téměř za tmy. Nevěřil jsem, že dnes někdy dojdu k tábořišti. Místo se nazývá Ivayllasbamba. Nevím, co to znamená, ale jsem rád, že tu jsem. Tábořiště je mýtinka v pralese, svažující se k dost rychle tekoucí bystřině. Je to nejvyšší možné místo k přenocování pod Ivaraii Inańusqa, ve výšce 3264 metrů nad mořem. Postupně se tu všichni scházíme, i když někteří přicházejí až za úplné tmy. Nějaká indiánka, nevím odkud se vzala, mi nabízí tři mandarinky. Nemám sílu zdlouhavě smlouvat a dám jí co si řekne s tím, že když donese ještě dnes další, rád je od ní koupím. Kroutí hlavou, že dnes ne. Spaní je nepohodlné. Spacáky kloužou po podlážce a tak jsme nalepení na nejnižší straně stanu. Kolem půlnoci sem zavítá čuník z nějaké nám skryté vesnice a snaží se tu najít něco k snědku. Ráno je zem pokryta silnou rosou. Během snídaně nás míjejí Italové a spol. Museli vstávat velmi brzy, aby nás dohnali. Samozřejmě bez batohů, které jim nesou nosiči, to nebyl takový problém. Balíme. Zaslechneme ještě nějaké hloupé poznámky o tom, proč my nemáme nosiče a již s batohy na zádech pokračujeme dál a výš.

Včerejší závod o místo na táboření pokračuje i dnes. Bahnitá stezka prochází horským pralesem. Všechno tu je temně zelené a vlhké, ponořené do stínu. Změti kořenů a větví brání ve vzpřímené chůzi. Někdy je nutné sundat batoh a proplížit se pod kmenem, nebo přeskákat po kluzkých kamenech přes rozlehlá bahniska. Stromy jsou porostlé dlouhými mechy, které často spadají v několikametrových závojích až k zemi. Prales končí a před námi je svah porostlý žlutou trávou. A tam někde vysoko v mracích je Ivaraii Ivańusqa, neboli průsmyk Mrtvé ženy. Obě dvě výpravy jdou teď promíchané. Oni nám však zřejmě nemohou zapomenout, že jsme je o tolik předešli a dávají to znát. Jsme již dost vysoko a teplo zrovna není. Obloha se zatahuje, fouká bodavý ledový vítr a sem tam spadne nějaká ta sněhová vločka.

Postupně vyndáváme z našich batohů teplé věci a větrovky. Druhá výprava teď pochopila, proč není zrovna vhodné cestovat po horách s batůžkem, kam se vejde jen menší pomeranč a že ani plyšový medvídek připnutý na opasku nezahřeje. Po chvilce jim koukají z triček a kraťasů jen modré ruce a nohy a zuby jim zběsile vyťukávají morseovku. Jejich nosiči jsou ještě hluboko pod námi a skrz studenou mlhu nejsou vidět. Půjčujeme jim věci, které můžeme postrádat a stoupáme dál k průsmyku. Tráva ustupuje a kolem nás jsou jen šedohnědé skály. Vrchol se zdá nepředstavitelně vzdálený. Námahou a řídkým vzduchem se špatně dýchá. Opět bolí hlava a dostavují se závratě. Jsme již jistě přes čtyři tisíce vysoko. Poslední metry jdu zcela automaticky. Nárazový vítr fouká do tváře. Musím být dost předkloněný, abych udržel rovnováhu. Konečně to už výš nejde. Shazuji batoh a padám vedle něj. Další část je za námi. Se svými 4198 metry je to vůbec nejvyšší místo na staré incké cestě k Machu Picchu. Hřeben je široký sotva tři metry a zahalen ve studených mracích. Vítr je nepříjemný a tak se tu moc nezdržuji. Rychle do závětří na druhou stranu Ostrého hřebenu. Tady již je původní incká silnice, dlážděná velkými plochými kameny. Spadá dost příkře do údolí, a když je klesání opravdu prudké, jsou na ní z kamenů složeny vysoké schody. Často jsou pokryty štěrkem, po kterém kloužou boty. Nefouká tu vítr, a tak si už můžu sundat těžkou výstroj.

O kousek níž si na vyhřátých kamenech uděláme s Martinem a Markem pauzu a zkusíme najít v batozích něco k jídlu. Vylévám z lahve odporný mathe de coca, kterého si už nemohu ani loknout a jdu hledat nějaký pramen. Sestupujeme dál touto podivuhodnou krajinou. Žlutá tráva, šedavé kameny a bělající se sníh na zastíněných úbočích hor. Někdy tuto scenérii naruší kvetoucí keř, nebo drobný kvíteček horské orchideje, která se krčí v suché trávě.

Cesta stále klesá a přivádí nás do malé vesnice. Není tam vidět ani živáčka. Možná, že obyvatelé obdělávají svá políčka, která nejsou v tomto skalnatém terénu vidět. Jsme v přijatelné výšce 3200 metrů a plni optimismu. Tedy dokud si nevšimneme, že stezka nepokračuje dál do údolí, ale naopak prudce šplhá po skalní stěně zpět k výšinám. A my musíme taky. Lezeme většinou za pomocí rukou, nalepení na skálu. Ještě posledních pár kroků a jsme na malé planince, kde stojí pevnost Runkuracay. Je to jedna z mnoha, které zajišťovaly přístup k Machu Picchu. Tvoří ji pár staveb z hrubých, na sebe naskládaných kamenů. Stavíme stany a snažíme se na vařiči ohřát vodu. Stále se v hořáku ucpávají trysky. Asi ten bezolovnatý benzin zas tak moc bezolovnatý nebyl. Nakonec i vlažné jídlo je lepší než studené. Stačí jen pár kroků a stojíme na hraně plošinky. Hluboko dole pod srázem se v mlžném oparu zelená džungle. Z hlubiny se zvedá Ostrá skalní jehla, jejíž vrchol připomíná sedící postavu. Okolní holé kopce kontrastují se zelenými údolími. Když se podívám opačným směrem, mohu jenom tušit, kudy pokračuje cesta k dalšímu průsmyku, teď ovšem schovaném v hustých mracích. Slunce zapadlo, začíná se stmívat a rychle se ochlazuje. Nad okolními vrcholky se začínají kupit těžké mraky. Zvedá se opět ledový vítr a lepší je být ve stanech.

V noci poletují sněhové vločky a stany jsou ráno pokryty vrstvičkou ledu. Kolem tábora leží sníh, který v ranním slunci rychle taje. Obloha je modrá, bez jediného mráčku. Noční bouře je pryč. Rušíme tábor a znovu šplháme vzhůru. Boty kloužou a smýkají se po kluzkých a vratkých kamenech. Sluneční paprsky nepříjemně bodají a pot se z nás jen řine. Musíme přelézat obrovské balvany, stojící nám v cestě, dávat pozor na trhliny a zrádné díry mezi kameny. Těsně pod vrcholkem napájejí vydatné prameny dvě malá horská jezírka, jejichž voda je nádherně smaragdově zelená. Vypadají ve žlutohnědé trávě jako dvě magické oči na tváři Země, lesknoucí se v plném slunci.

Průsmyk je už na dosah. Konečně. Přelézáme Ostrou hranu hřebenu a spouštíme se po hladkých kamenech. Jsme na druhé straně. Z výšky čtyř tisíc metrů se nám otevírá úžasný pohled na krajinu před námi, na Ostré vrcholky a hluboká údolíčka, schovaná v bujné vegetaci. Pozvolna sestupujeme z nehostinné, ale krásné kamenné pustiny až k výběžkům horského pralesa. Nejprve se objevuje tráva, později se přidávají nesmělé kytičky s drobnými a nenápadnými kvítečky, schované v řídkých keřích. Ještě níž, jako by tam byla nějaká neviditelná hranice, vyrůstá nečekaně husté bambusové houští, pokroucené stromy a husté křoviny. A právě tady, na hranici dvou vegetačních pásem, je na Ostré skále, chráněna skalním převisem, pevnost Sayaqmarka. Ještě stále mne udivuje, na jakých nepřístupných místech budovali Inkové své pevnosti. Napadá mne otázka, proti komu se bránili těmito stavbami z tisíců tun kamenů, proti komu stavěli kolem mohutné hradby? Kdo je ohrožoval? Z koho, nebo z čeho měli strach, že budovali svá města vysoko v horách? Snad nám jednou budoucnost dá na tyto otázky odpověď.

Procházíme mlžným pralesem a obdivujeme se překrásným květům, které vyrůstají rovnou z kmenů podivných stromů. Kameny jsou pokryty fantastickou mozaikou z mnoha druhů mechů, barevně od sebe odlišných. Bílá přechází v zelenou a ta zase do červenohnědé, která se mění v modrozelenou. Stezku lemují bambusové houštiny, vytvářející svými větvemi zelenou klenbu nad našimi hlavami. Ze srázu nad námi se hadovitě spouštějí kořeny stromů, jako prsty čarodějnice. Po nich zase šplhají vzhůru dlouhé cáry mechů a lišejníků. Stále se pohybujeme na hraně srázu, a často se otevírá pohled do hlubokých údolí, ztracených v moři zeleně. Opar, který z nich vystupuje, se postupně mění v hustá mračna. Modrá obloha je tatam a obklopuje nás bílá, lepkavá a vlhká tma. Tisíce drobných kapiček na nás kondenzují a smáčejí náš oděv. Je vidět sotva na pár metrů. Klopýtáme po skalnatých plošinách, otevřených větru. Zelená kvetoucí krása je pryč a kolem nás jsou jen všechny odstíny šedi.

Přicházím na úzkou šíji mezi dvěma mohutnými kopci. Sundávám batoh a čekám, zda se nevyjasní. Snad po patnácti minutách se oblačná pokrývka zvedá jako opona v divadle. Pod mýma nohama je vidět Urubamba, sevřená mezi vysokými kopci. Odtud vypadá jen jako nepatrný potůček. Na druhé straně od řeky, ani ne tři metry za mnou, spadá skalní stěna do dalšího z nesčetných údolíček. Pokračuji dál a přicházím na holý skalnatý ostroh. Odtud klesají schody do úzkého údolíčka, aby vzápětí zase prudce stoupaly na vrcholek pahorku s pevností Puyupatanvarca. Začínám sestupovat dolů. Některé stupně jsou až metr vysoké. A k tomu ještě batoh s výstrojí na zádech. Často se musím spouštět na nižší schody s pomocí rukou. Dole brodím malý potok a už se zase škrábu nahoru. Po chvilce se objevují Martin a Marek. Je čas oběda, a přichází na řadu oblíbený tvrdnoucí sýr a již tvrdé kukuřičné placky.

Před námi je, nevím kolik, výškových metrů sestupu po nepříjemných schodech. Z počátku je výška stupňů přijatelná, ale jen se od pevnosti vzdálíme, opět se jejich rozměry nehezky zvětší. Kolena bolestivě protestují proti této zátěži a mám pocit, že mi vyskočí z kloubních jamek. Takto klesáme dobré dvě hodiny. Cesta je někdy navíc zpříjemněna protahováním se úzkými tunely, kde je absolutní tma, kde si otloukáme celé tělo a kde se nedá jít s batohem na zádech. Jinde schody klesají tak prudce a jsou tak úzké, že vypadají spíše jako kamenný žebřík. Skrz stromy jsou vidět úbočí sousedních kopců, porostlá bujnou vegetací a zalitá sluncem. Vycházíme z pod zelené klenby pralesa a pokračujeme řídkou žlutou trávou. Každý náš krok víří obrovské množství jemného prachu a nezbývá, než si uvázat přes obličej šátek.

Odbočujeme z hlavní stezky a nízkými křovinami se prodíráme stále dál, až přicházíme k Winay Huana, nádhernému opevněnému městečku, poslední pevnosti před Machu Picchu. Stačí rozhrnout větve a před námi leží terasovitá políčka, obklopující kamenné stavby. Přicházíme blíž. Voda z malého potůčku se zachycuje v šestnácti kamenných bazénech, seřazených za sebou. Uprostřed terasovitých políček stojí kamenné domy s Ostrými štíty. Scházíme po schodech, vedoucích podél těch kamenných bazénků mezi stavby. Nalevo prudce spadá horská bystřina a její vody bouří a pění na Ostrých skaliscích. Po širokém chodníku procházím mezi jednotlivými budovami, spojenými mohutnými hradbami. Projdu několika branami a ocitám se v půlkruhové místnosti se šesti okny, kterými jsou vidět obrovské stromy na sousedních kopcích a celé to nádherné říční údolí dole. Na štíty domů stačí jen položit lehké trámky spolu s došky a stavby by se opět zaskvěly v původní kráse.

Sedím na horní terase, opřený zády o mohutné hradby. Dole v údolí se leskne Urubamba a přímo naproti, na druhé straně údolí, se tyčí homolovitý kopec pravidelného tvaru, jakých je ve zdejším kraji bezpočet. Kolem mne se rozprostírá magické ticho. Nejsou tu slyšet žádné zvuky civilizace. K mým uším doléhá jen slabý zpěv exotických ptáků, vzdálené hučení peřejnaté řeky a šumění vánku v korunách vysokých stromů. Slunce zlatí svými paprsky překrásnou krajinu a přidává jí tak ještě více tajemnosti. Zvuky přírody mne ukolébávají a v duchu přenášejí o několik stovek let zpět do minulosti. Před očima vidím hemžení řemeslníků a zemědělců, obřady sluhů Slunce. Čekám, že se každou chvíli objeví velký Inka v pestrém kroji, krásné čelence a s odznaky moci v rukou. Z tohoto místa vyzařuje silný duch minulosti, jako by tu dávní obyvatelé stále ještě žili. Tady, vysoko na svazích údolí nejposvátnější incké řeky se zdá skoro neskutečné, že existuje nějaká Evropa se svými starostmi a uspěchanými lidmi. Slunce se sklání k obzoru a z údolí vystupuje opar, který poslední sluneční paprsky zbarvují šarlatovými odstíny. S postupujícím soumrakem vše utichá. Sluneční kotouč se již dotýká protější homole. Mizí za řetězcem hor a mění ohnivou na šarlatovou. Znenadání padá tma a jedinými světly jsou milióny nádherných hvězd na temné obloze.

Ještě za tmy, kolem čtvrté ráno, se snažíme překonat poslední úsek, co nás dělí od legendárního Machu Picchu. Úzká cestička nyní prochází pralesem. Ve světle baterek klopýtáme o kořeny obřích stromů. Ze stran se na nás šklebí pitoreskní obličeje, vznikající hrou stínů a světla. Vlhké haluze visí až k zemi a mezi nimi natažené pavučiny se nepříjemně lepí na obličej. Po dvou hodinách zakopávání přicházíme k Inti Punktu, Sluneční bráně. Shazujeme batohy a čekáme. Po několika minutách se za námi začínají objevovat první známky nastávajícího svítání. První paprsky již ozařují vrcholky okolních kopců, jimž vévodí Ostrý jehlan Huyana Picchu. Údolí pod námi zatím stále tone ve tmě. Slunce zase o kousek postoupilo. Ozařuje již celou východní stranu Inti Punktu. A pak paprsky přeskakují Sluneční bránu a postupně začínají osvětlovat mělké údolí a vyhánět odtamtud tmu.

Před našima očima vystupují stavby záhadného skalního města, nazývaného Orlí hnízdo. Paprsky kloužou po hladkých stěnách z opracovaných kamenů, dotýkají se Intihuatany, postupují k Chrámu tří oken a již osvětlují Věž, Královskou cestu a velká schodiště. Scházím od Sluneční brány dolů k městu. Po třech dnech rychlého pochodu od Ollantaytamba, po překonání vysokých hor a srázných údolí jsem tady. Ty poslední čtyři kilometry ujdu jako omámen. Stále hledím očarovaně na ten neskutečný výtvor přede mnou. Vycházím z křovin, aniž bych si všímal nádherných květů mezi nimi a již jsem u prvních terasovitých políček pospojovaných velkými schodišti. Procházím bránou Huaca Punktu a po schodech sestupuji k Yachayhuasi, centrální čtvrti města. Stavby tvoří kamenný labyrint úzkých uliček a vysokých zdí. Přes malé volné prostranství pokračuji k pyramidovitému pahorku. Míjím ještě několik staveb a již stoupám po schodišti vedoucím přes terasy až na vrcholek. Zbývá jen několik schodů a už ji skrz chrám vidím. Intihuatana. Sluneční observatoř, místo, kde je "připoutáno slunce". Je vytesána z jediného kusu kamene. Některé její hrany jsou jakoby odříznuté Ostrým nožem, jiné jsou zase pečlivě uhlazeny. Jednotlivé stupně plynule přecházejí až ke štíhlému hranolu na samém vrcholku. Tak tady prováděli kdysi kněží svá pozorování oblohy a slunce. Odtud brali údaje pro své věštby, na jejichž základě potom byly vydávány pokyny k zemědělským pracím a ostatním činnostem.

Scházím po úzkých schodech k chrámu Tří oken. Jeho zdi jsou postaveny z obrovských monolitů, sestavených s neuvěřitelnou lehkostí. Je zbytečné dodávat, že i tady jsou spáry mezi nimi tak nepatrné, že do nich nelze zastrčit ostří nože. Přes náměstí Intikancha, kolem hlavního chrámu města sestupuji na Intipampu. Je to velký travnatý obdélník a zároveň nejrovnější část tohoto impozantního města. Zde probíhala velká shromáždění všech zdejších obyvatel. Dnes se tu popásá jen několik strakatých, spokojeně přežvykujících lam. Všechny čtvrti jsou tak nádherné a přitom jiné. Horní město s podivnou obdélníkovou budovou bez oken, která je rozdělena na dvě poloviny kamennou zdí, sahající od země až ke špičkám štítů, sídelní chrám Inky, nebo Torreon, polokruhová věž, navazující na rovnou stěnu, pod níž je královské mauzoleum a obětiště. Stačí jen přiložit ruce na kteroukoliv stavbu, zavřít oči a člověk hned cítí to tajemno, jež ho zde obklopuje. Dlouhé hodiny se procházím mezi těmito nádhernými stavbami. Od dolního města, přes Pucamarcu a Acclahuasi k posvátným skalám zasvěcených božské Matce zemi, k Pachamamahuasi.

To už stojím pod samým Huyana Picchu. Bylo by škoda nevylézt nahoru a připravit se tak o pohled na Machu Picchu z jiného úhlu. Stačí přejít úzké sedlo a už se s Martinem škrábeme po příkré skalní stěně. Na některých místech musíme přelézat velké a hladké balvany, jinde kořeny zakrslých stromů vytvořily přirozené schody. Malá plošinka poskytuje fantastický výhled zpět na město. Přitisknuti ke skále přecházíme skalní římsu. Za ní stezka nabrala směr přímo vzhůru. Opět další hladké balvany. Jen je přelezu, otevírá se přede mnou temné ústí úzkého tunelu. Jsou v něm sice vytesány schůdky, ale já musím lézt po kolenou a loktech. Za sebou tahám foťák a doufám, že se mu nic nestane. Několik monolitů tvoří malou jeskyni. Stačí se na ně vyškrábat a jsem na samé špičce Huyana Picchu. I tady staří Inkové zbudovali své stavby. Terasovitá políčka a několik budov svědčí o prazvláštní zálibě svých stavitelů využívat ta nejnepřístupnější místa. Usazuji se na nejvyšším špičatém kameni a pod sebou vidím celé Machu Picchu, obklopené bujnou zelení. Podobně jako na plastické mapě, rozeznávám všechny části. Akropolis i dlouhou cestu vedoucí ke Sluneční bráně, jež se ztrácí na horizontu jednoho horského hřbetu. Stačí se jen otočit a pohled se mění. Hledím do velké hlubiny, kde oparem prosvítá stříbrná stužka Urubamby. Její tok lemují nádherné homolovité kopce. Někde jsou tak strmé, že se na nich neuchytí ani tráva. Nemohu se na tu krásu vynadívat. Připadám si jako na samém vrcholku světa.

Dolů sestupuji s Martinem druhou stranou. Projdeme bránou a scházíme po schodišti, jehož stupně jsou vysoké a přitom tak úzké, že poskytují sotva oporu pro patu. Nevracíme se rovnou do Machu Picchu, ale chceme sestoupit k Chrámu Měsíce, který je schovaný v džungli pod městem. V podřepu se plížíme pod skalním převisem, jinde se na úzké římse tiskneme ke skále porostlé hnědým mechem a broméliemi. Prodíráme se křovinami, ale chrám stále nikde. Zato stezka zmizela a pod nohama máme již hodnou chvíli jen tlející listí. Začíná být jasné, že jsme chrám minuli. Nebo alespoň odbočku vedoucí k němu. Rychlý pohled na hodinky. Je už pozdní odpoledne a musíme se vrátit. Smutně se obracíme a stoupáme zpět. Už jsme na náměstí Intipampa. Nedá mi to, abych ještě znovu nezašel navštívit Pucamarcu, vrátil se k Chrámu tří oken a nepoložil ruce na jeho úžasné stěny. Procházím celým městem a v duchu se s ním loučím. Zbývá pár schodů a jsem na místě, kde jsme zanechali naše batohy.

Sestupujeme přímým směrem džunglí k pěnící Urubambě a několikrát tak křížíme cestu, po které v roce 1911 poprvé vystoupil k Machu Picchu jeho objevitel Hiram Bingham. Dnes je možno se po ní dostat starými autobusy od železnice až k prvním stavbám Orlího hnízda. Těch sedm kilometrů prudkého stoupání jedou rozhrkané autobusy téměř hodinu. Prodíráme se bambusovými houštinami a rostlinami patřícími mezi banánovníky, které jsou teď ozdobeny nádhernými dlouhými oranžovými květy. Někdy se pod někým sesune nějaký volný kámen a pak nešťastník buď nuceně přistává na zemi, nebo se podvědomě zachytí ostnatých kmenů nějakých stromů. Potrhaní a zaprášení vycházíme u řeky Urubamby, jejíž vody jsou teď večer temné a kontrastují s bílými kameny. Ohlížím se zpět na vrchol a nemohu uvěřit, že tam někde vysoko se rozprostírá tak veliké město. Odtud z říčního údolí není vidět žádná stopa, jež by prozrazovala, jaký úžasný výtvor lidských rukou se tam někde nahoře skrývá. Kopce jsou téměř kolmé, porostlé hustou džunglí a vypadají, že jejich vrcholky jsou tak Ostré, že se tam nedá postavit ani malinká chatrč.

Pokračujeme podél toku řeky do malé vesničky, jménem Aguas Calientes, díky termálním pramenům, které tu vyvěrají. Právě tu probíhá velká událost. Přijíždí vlak z Cusca. Již z dálky houká a blíží se pomalou rychlostí. Prodejci všeho možného urychleně odstraňují své krámky z kolejí. Velké tržiště se tak opět mění ve dvojkolejné nádraží. Jen vlak zastaví, okamžitě jej obklopují prodavači čepic, svetrů, či ovoce.

Fotogalerie