Cca 11 km dlouhá trasa: Milavče, žst. - mohylové pohřebiště (NS Milavečské mohyly) - Luženičky (kaple Nejsvětější trojice a pomník bitvy u Domažlice) - Sochařská stezka na Baldov - Domažlice - Městský pivovar, městská památková zóna, nádraží

Když Ota vloni zjistil, že v Domažlicích je nový pivovar, tak hned plánoval, jak tam zajedeme na pivo. Jenže já tvrdím, že pivo si musíme zasloužit, tj. nejdřív něco vykonat - stačí když tomu bude předcházet nějaká pořádná procházka. Jenže přes zimu jsme to neustále odkládali, pak si Ota na lyžích zranil nohu, takže když bylo v březnu to krásné počasí, tak se léčil. Nakonec nám změnili 75procentní slevu na jízdenky na 50procentní. I to je zajímavé, ale větší sleva byla samozřejmě lepší. Tak jsme si honem koupili ještě levnou jízdenku a na začátku dubna vyrážíme. Počasí neřešíme, stejně se těm předpovědím moc věřit nikdy nedá.

Ráno před odjezdem jsem se ještě koukla na aktuální předpověď. Má foukat poměrně silný vítr, občas by mohlo trochu sprchnout, ale zima být nemá. To ještě jde, mohlo by být i hůř.

Scházíme se na nádraží s částí naší party. Vlakem jedeme do Milavče, odkud vyrážíme po modré. Míjíme kostel sv. Vojtěcha, který byl postaven v letech 1741 - 1748. Je to nejvýznamnější památka obce.

Na konci obce se k turistické značce připojuje naučná stezka Milavečské mohyly. Celá je dlouhá 4 km, my po ní jdeme zhruba polovinu. Téměř celou dobu stoupáme.

Na malém kopečku v lese na rozcestí Kopaniny je mohylové pohřebiště z doby bronzové. Údajně zde bylo 50 jednotlivých hrobů až 2,5 metrů vysokých. Nebyly to klasické dnes známé hroby. Ostatky ze spáleného těla byly vloženy do urny - ty pak byly zasypány. Při archeologickém amatérském výzkumu v době od 70. do 80. let 19. století tady byly nalezeny mimo jiné bohatě zdobené keramické nádoby a břidlicový nástroj připomínající dláto. Nejvíc toto místo proslavil název tzv. milavečského vozíku z doby cca před třemi tisíci lety. Byl to bronzový kultovní vozík - amfora z bronzového plechu o výšce i průměru cca 40 cm na 30 cm dlouhém podvozku o šíři 21 cm, který měl čtyři kola. Nádoba se po vyzvednutí rozpadla, střípky byly opět pospojovány. Jedná se o skutečně ojedinělý a tím pádem vzácný nález.

Samozřejmě jsme se šli těch 100 metrů podívat. Kdyby tam nebyla cedule, že právě zde je to pohřebiště, asi bychom to jako laici minuli, protože tam byla díra, jako kdyby tam padla bomba. Jen ty okraje byly nepravidelně vyvýšené nad okolní krajinu.

Kousek klesáme - jen k neoznačenému rozcestí, kdy NS i s modrou odbočuje vlevo. Je tady dokonce i pěkné odpočívadlo. Jen cesty jsou tady trochu blátivé a rozježděné, protože v lese probíhá těžba dřeva. Ale nechá se to poměrně slušně obejít. Na sluníčku dáváme malé občerstvení.  Pokračujeme rovně lesem po cyklotrase, která stále mírně stoupá a trochu se stáčí vlevo. V lese je příjemně, teplo, zatím to ani moc nefouká. Tedy dokud jsme nevyšli z lesa.

To se nám už vlevo nám otevírají daleké výhledy na šumavské kopečky - vidíme vrchol Ostrý, Velký Javor, Špičák i bavorský Hohenbogen. Před nimi v dolíku už vidíme naše cílové město. Z tohoto pohledu je pěkně vidět, jak je věž kostela Narození Panny Marie nakloněná. Také však vidíme, jak se sluníčko střídá s černými mraky.

Na silnici do Horšovského Týna je silný provoz - my ji naštěstí jen přecházíme a pokračujeme po cyklotrase, ke které se později připojuje zelená turistická trasa. To už vidíme i kopečky Českého lesa s Čerchovem a Velkým zvonem. Neustále zastavujeme a kocháme se. Je tu pěkně, ani ten vítr nám nevadí.

Přicházíme na rozcestí Baldovské návrší. Vysílač jsme již viděli z daleka. Je tu toho však víc. Je tu vyhlídkové místo - dokonce i s panoramatickou tabulí, takže víme, které kopečky v dálce vidíme. Jen ta tabule by chtěla vyměnit - zrenovovat. Zub času a nenechavé ručičky ji už pěkně poničily.

Tady je také pomník bitvy u Domažlic. V těchto místech 14. srpna 1431 porazili husité křižáky. Základní kámen tohoto pomníku byl položen 14. srpna 1931 - k 600. výročí bitvy. Místo památníku byla postavena jen základna ve tvaru nízkého kvádru. Na další nezbyly peníze, postupem času zájem o památník upadal. Ke splnění tehdejších plánů a k odhalení kompletního pomníku došlo až o dalších 84 roků později - přesně v den výročí bitvy dne 14. 8. 2015. Když byla odkryta svrchní betonová deska prvorepublikového podstavce, byl objeven ústřední základní kámen o váze cca 600 kg. V něm byla nalezena měděná schránka s historickými dokumenty, drobnými mincemi a zakládací pamětní listinou. Tento kámen, kam byly vloženy i současné dokumenty, je nyní vsazen do půlkruhové terasy, lemující částečně pomník a sloužící k posezení, příp. meditaci. Do opraveného podstavce byly vsazeny kameny, které připomínají další husitské bitvy v letech 1420 - 1434.

Na tomto rozcestí je ještě barokní šestiboká kaple Nejsvětější trojice z 18. století.

Tady opouštíme cyklotrasu a odbočujeme vlevo po zelené značce, ale také současně po 1,2 km dlouhé Sochařské stezce na Baldov. Stezka vznikla r. 2013 jako společný projekt Společnosti pro památník bitvy u Domažlic a Městského kulturního střediska Domažlice. Sochy vytvořili čeští i zahraniční umělci během sochařského sympozia Tusta Sculpta, které bylo na téma zdejší bitvy. Původních 7 kamenných a dřevěných soch je postupně doplňováno díly z kamene, ze dřeva, dokonce i ze skla. Jsou opatřeny tabulkami s popisky autora, které odkazují na již zmíněnou bitvu. Popisky jsou také v němčině a angličtině. Sochařská díla jsou ve většině případech hodně zajímavá, kombinace kámen - sklo mne však fascinovala. Kromě soch se opět můžeme kochat výhledy do dálky.

Po této stezce přicházíme na silnici, která vede do Domažlic z obce Luženičky. Jsme na okraji města a po zelené pokračujeme za drobounkého mrholení dál do centra. Cestou se zastavujeme u funkcionalistické budovy okresního soudu, která byla postavena r. 1928 k 10. výročí založení republiky. Tehdy zde bylo sídlo i dalších úřadů, četnická stanice a věznice. Zajímavá je adaptace podkroví pro další kanceláře z 60. let 20. století a novorenesanční římsy.

Už se však těšíme do pivovaru - nejen na pivo, ale i na jídlo. Už máme docela pořádný hlad. Je odtud jen kousek. Procházíme parčíkem ke gymnáziu J. Š. Baara, které bylo dostavěno r. 1871. Uličkou okolo velkého parkoviště u obchodního centra přicházíme k Městskému pivovaru.

Historie pivovarnictví na základě várečného práva sahá do doby dávno před r. 1341 - tohoto roku byl postavený první pivovar. Údajně patřil k těm nejstarším ve střední Evropě. Byl několikrát přestavován. Větší část pivovaru, do kterého míříme my, pochází z konce 19. století - r. 1892 byla dokončena varna, r. 1896 sladovna, na přelomu století sklepy a kotelna. S výjimkou několika měsíců během 1. světové války se zde vařilo pivo až do r. 1996, to už pivovar patřil pod Plzeňský Prazdroj a.s.. V 80. letech 20. století prošel ještě velkou rekonstrukcí, kdy byl postaven komín - poslední cihlový tovární komín u nás.
Na jaře 2004 je v plánu postavit na místě pivovaru Kaufland. Začíná jeho demolice, komín se rozebírá. Zůstává pouze původní sladovna (snad z r. 1720), nová sladovna a hvozd. Nic však nenasvědčuje tomu, že by se tu pivo začalo opět vařit. Ve hvozdu se po rekonstrukci r. 2015 otevřely výstavní prostory.

Až r. 2018 se začínají rekonstruovat ostatní objekty a r. 2020 se otevírá zdejší minipivovar jako součást kulturní centra. Je tady pivnice, restaurace, ale také knihovna, ve výstavních prostorách přibývá expozice o pivovarnictví a o tomto koutu pohraniční země.

Pivnice otevírá až od 14 hodin, jdeme do restaurace. Prostředí je pěkné, obsluha příjemná, jídlo v trošku vyšší cenové kategorii, ale stále ještě přijatelné, navíc skutečně vynikající. Točí tady 4 druhy jejich piva - světlou desítku, jedenáctku, dvanáctu a polotmavou třináctku. Začínáme desítkou, která je příjemně hořká a skutečně dobrá. Mezitím jsme se zašli podívat do pivnice, která je o patro níž, kde prodávají pivo ve skle a v petkách a mají jich zde dokonce víc. Mají ještě tmavou jedenáctku a svrchně kvašené hALE. Protože nám pivo chutnalo, kupujeme petky - každou jinou a k tomu ještě malou skleněnou 0,33 l lahvičku silného tmavého piva Doppel bock. Ota kupuje ještě 3 různé tácky a dokonce doprodávají kalendář regionálních pivovarů na letošní rok. Bude mít tedy ještě obrázky dalších pivovarů do své sbírky. Etikety sice také prodávají, ale Ota odborně zhodnotil, že by měly jít z petek bezproblémově sundat. Je spokojený, jen se mu to na nádraží trochu pronese.

Čas docela rychle utíká. Náš vlak je vypraven ze zastávky Domažlice - město, jenže já koupila jízdenky až z nádraží Domažlice. Máme to 2 km. Nechceme však pospíchat, ale trošku se pokochat náměstím. Odcházíme. Mezitím venku sprchlo, ale už zase neprší. Máme skutečně štěstí.

První písemná zmínka o městě je již z r. 993, kdy český kníže postupuje nově založenému Břevnovskému klášteru v Praze část výnosů ze zdejšího cla. V 60. letech 13. století český král Přemysl Otakara II. povýšil trhovou osadu na královské město, budovaly se hradby se dvěma desítkami půlválcových věží, příkopy a valy. Tehdy se Domažlice staly součástí pohraničního opevnění. O historii Domažlic, ke kterým patří i ochrana hranic Chody, se tu nemohu víc rozepisovat - to by zabralo spoustu času a stejně bych určitě na něco zapomněla.

Historická část města, kde je vyhlášena městská památková rezervace, byla po revoluci krásně opravená. Patří do ní mimo jiné celé náměstí Míru s dochovanými pozdně gotickými a renesančními domy s podloubím, jejichž většina je klasicistní. Hlavně to si chceme projít.

Přicházíme tam okolo kláštera řádu obutých augustiniánů, který založil r. 1287 český král Václav II. se svou manželkou Jitkou. Patří k němu kostel Nanebevzetí Panny Marie ze 14. století. Oboje bylo několikrát zničeno a zase obnoveno. Řád ve městě působil až do r. 1950. Dnes je v klášteře základní umělecká škola.

Kdybychom šli kousek rovně, došli bychom ke zdejšímu hradu, který vznikl v letech 1260 - 1265, kdy tehdejší osada dostala status královského města. Po požáru města r. 1592 se proměnil ve zříceninu. Až v letech 1726 – 1728 byl přestavěn na barokní solnici. Z původní stavby se zachovala obvodová zeď a válcová věž, která je nyní přístupná veřejnosti. V 19. století tady sídlil městský úřad, také tam byla škola. Od 30. let 20. století je tam Muzeum Chodska. K hradu však nejdeme, ale kocháme se náměstím. Dřív jsme sem občas zajeli, nyní jsem tady již dlouho nebyla tak skutečně žasnu nad nádherným náměstím. K tomu není co dodat. Zatáčíme vlevo a pomalu se procházíme.

Zhruba uprostřed náměstí jsou proti sobě dvě dominanty. Po pravé straně stávala radnice již od počátků historie města. Ta dnešní mohutná novorenesanční radnice s hodinovou věží byla dostavěna r. 1893. Od té doby budova neprošla žádnou zásadní přestavbou. Jen uvnitř byl vybudován výtah, aby umožnil bezbariérový přístup všem občanům města.

Naproti je kostel Narození Panny Marie. Z původní gotické stavby se zachovaly křížové klenby boční lodi. Po požáru r. 1756 byl barokně přestavěn. Ke kostelu přiléhá typická válcovitá věž, která je dominantou města - je ji vidět z daleka. Původně to byla hláska. Je 56 metrů vysoká, má 12 pater a nahoru vede 194 schodů. Byla postavena na nestabilním podloží, postupem času se vychýlila o 59 cm, ale nyní je již stabilní. Její ochoz je přístupný veřejnosti. Jsou vidět Domažlice i pásmo Českého lesa a Šumavy.

Náměstí opouštíme východním směrem, kde je Dolejší brána - je to 20 m vysoká věž, která byla postavena při založení města kolem r. 1270 a byla součástí opevnění. Zůstala jako jediná z původních tří bran. Byla upravena r. 1481, renesanční úpravy jsou z 16. století. Poslední rekonstrukce proběhla r. 1905. Součástí opevnění byla ještě čtvrtá Bezděkovská kamenná branka. Ta však pochází až z konce 15. století. Dostanete se k ní Branskou ulicí oko radnice.

Cestou na nádraží naši pozornost ještě upoutal kamenný hřbitovní gotický kostel U Svatých, který byl vybudován v pol. 14. století. R. 1648 ho poškodil blesk. Do nynější podoby byl opraven až ve 20. století. Uvnitř je prý kamenná renesanční kazatelna a 15 náhrobních kamenů význačných osobností města.

Vyšlo nám to perfektně. Na vlak jsme dlouho nečekali. Jen jsme se shodli na tom, že zrovna tohle nádraží nás zklamalo. Určitě hezčí je budova na zastávce Domažlice město.
S výletem jsme byli spokojeni všichni - s trasou a vlastně vyšlo i počasí. Ne nadarmo se říká, že není špatné počasí, jen špatné oblečení. A to jsme nikdo nepodcenili. Domů se vracíme všichni spokojení.

Cca 11 km dlouhá trasa: Milavče, žst. - mohylové pohřebiště (NS Milavečské mohyly) - Luženičky (kaple Nejsvětější trojice a pomník bitvy u Domažlice) - Sochařská stezka na Baldov - Domažlice - Městský pivovar, městská památková zóna, nádraží na mapě