Cca 14 km dlouhý výlet: Šťáhlavy - zámek Šťáhlavy - vrchol Maršál - minipivovar U Stočesů - Rokycany

Je konec května. Touhle dobou jsme už chtěli spát v autě a cestovat někde jinde, ale počasí nám naše plány neustále narušuje. Každý den je jinak, jednou je zima, jindy je sice přes den teplo, ale rána jsou studená a do toho prší. Sice nakonec zjišťujeme, že předpověď je horší, než skutečnost, ale na tom už nic zpětně nezměníme.

Na dnešní den předpověď slibuje jednodenní léto. Už večer má však zase začít pršet a zítra se výrazně ochladit. Proto jsme se rozhodli vyrazit aspoň na pořádný jednodenní výlet. V půl 10 odcházíme na vlak. Zatím je docela chladno (10 stupňů) a je zataženo. Plány však neměníme. Pohyb v pořádném lese už mi chybí.
První problém je ještě doma. Ota zjistil, že pohorky nechal v autě. Naštěstí já ráda chodím s dostatečným předstihem, takže Ota stíhá si dojít pro boty a ještě před nádražím mne dochází.

Na nádraží a ve vlaku ještě musíme mít respirátory, ale pak nás čeká 14 km chůze převážně lesem. Konečně tedy trochu vzduchu a volnosti.

Vlaky do Klatov jezdí poměrně dlouhé a ve vlaku je vždy jen pár lidí. Tady to je zcela naopak. Dva vagony a je poměrně plno. Nejlepší je cedule, která nás nabádá dodržovat dvoumetrové rozestupy. Jak to udělat v plném vlaku, to však neradí.

Když o necelou půlhodinu později vystupujeme ve Šťáhlavech, už přes mraky prosvěcuje sluníčko a je příjemné teplo. Odcházíme po modré. Nevolíme však cestu přes zámek Kozel, tam už jsme byli mockrát. Jdeme na druhou stranu - přes centrum - přes Náves republiky. Z hlavní silnice však odbočujeme do klidných uliček obce, abychom se vyhnuli většímu provozu. Po chvíli přicházíme do centra. Tudy jsme mockrát projížděli, ale pěšky jsme tady snad ještě nebyli. Jdeme se podívat k zámku Šťáhlavy, i když víme, že je nepřístupný.

Tento zámek je starší než zámek Kozel, ale méně známý. V 16. století zde rod Kokořovců vybudoval tvrz, kterou na poč. 17. století přestavěl v pozdně renesančním slohu. Z té doby se dochovala vstupní brána.

Když r . 1739 koupili Černínové z Chudenic šťáhlavsko-nebílovské panství, měli v zámku svoje sídlo. V 80. letech 18. století ho barokně upravili a rozšířili. R. 1816 rod vymřel a jejich majetek přešel do vlastnictví Valdštejnů. Ti zámek využívali už jen k ubytování úředníků a jako sklady. Na základě Benešových dekretů jim byl majetek vyvlastněn. Dále ho však nikdo neudržoval. Po r. 1989 ho získal soukromý majitel, částečně ho upravil - zřídil tam 6 bytů. Další plán - úprava na hotel s restaurací jim však už nevyšla. Od r. 2016 ho vlastní Nadační fond přátel památek Plzeňského kraje, který má v plánu zámek i jeho okolí upravit. Dnes je vidět, že se tam něco děje, některé objekty mají již novou omítku, ale samotný zámek vypadá stále zchátrale. Největší překvapení pro mne byl páv, který se pohyboval na poměrně malém kousku trávníku. Park se tomu říkat nedá.

K zámku patřila původně barokní kaple sv. Vojtěcha ze 17. století se šestibokou lodí. R. 1762 byla rozšířena. Asi proto, že se tam konají bohoslužby, je kaple ve velmi pěkném stavu. Tak to vypadalo zezadu a z boku. Bohužel ze strany od silnice už tak hezky nevypadá - dole je omítka oprýskaná.

Po prohlídce zámeckého areálu se vracíme na Náves. Obec opouštíme po červené. Jdeme podle potůčku Beránka. Je v hlubokém korytu. Přesto je na jednom domě znamení, kam jim dosáhla voda r. 2022, když se tento potok vylil se svého kamenného koryta. 
Za kamenným mostem přes Úslavu opouštíme hlavní silnici do Rokycan. I když jsme se v tomto polesí už kolikrát toulali, tak tuto část neznáme. Procházíme okolo několika šťáhlavských domků a za chvíli stoupáme po lesní pěšině.

Míjíme hájovnu Kozel, ale to už jsme skoro na rozcestí Kozel - hájovna. Vpravo bychom se dostali k loveckému zámečku Kozel, který si v letech 1784–1789 postavil Jan Vojtěch Černín z Chudenic. Tam však tentokrát nejdeme. Odbočujeme vlevo přes rozcestí Svidná, kde je bývalá hájovna, dnes obytný dům. Sousední budovy sloužily armádě pro uskladnění munice.

Stále stoupáme až na vrchol Maršál (560 m). Jsme na nejvyšším dnešním bodu - na 2. nejvyšším vrcholu Radyňské vrchoviny. Nejvyšší je Radyně s 567 metry. Je tady posezení a vrcholová kniha, ale okolní lesy brání nějakému výhledu. Je příjemně, občas zasvítí sluníčko, nefouká to, jen ten letní den vypadá přece jen jinak. Ale na výlet je to ideální počasí. Dáváme svačinu - jiné posezení na trase asi nebude.

Nyní nás čeká až na malé výjimky jen klesání. Jiná než červená značka tu nevede, zabloudit se snad nedá. Navíc je to velice dobře značené. Občas v průsecích se nám na chvilku otevře poměrně daleký výhled, ale skutečně jen na chvilku. Najednou jsme podél cesty zahlédli asi 4 pravděpodobně historické patníky. Na dvou bylo čitelné písmeno R, na jednom 11Z, jeden byl nečitelný. Zda to mělo být ohraničení panství, značení cesty, to bohužel nevíme.

Míjíme rozcestí Bývalá Rakovská hájovna. Tady se přibližujeme na okraj lesa, ale zrovna tímto směrem toho moc vidět není. V zápětí se opět noříme do lesa. Červená značka nás dovede na rozcestí Němčičky - hájovna, které je na silnici do Rakové. Kousek jdeme po silnici s minimálním provozem. Přecházíme hlavní silnici ze Šťáhlav do Rokycan a pokračujeme stále po červené.  Na rozcestí U Němčiček se najednou objevuje zelená, která vede na kopec Čilina. Už máme cíl na další výlet. Procházíme okrajem Němčiček a Čiliny - oboje je už součástí Rokycan. Z Němčiček je dokonce vidět rozhledna na Kotli. Však už také centrum města vidíme před sebou. Za ním se vypíná vrchol Žďár.

Procházíme okolo malého bezejmenného potůčku až do města. Červená vede až na nádraží - okolo minipivovaru. Jenže jak jsme na okraji města, Ota přestává vnímat značky a pokračuje rovně. Já sice zahlédla odbočující šipku, ale Otu zpátky už nevracím. Tady už nezabloudíme a do cíle dojdeme. Dokonce se těším, že si projdeme celý park U Rakováčku, který byl otevřen r. 2015. Byli jsme tady asi o rok později a moc se mi tento park líbil. Dnes mne to zklamalo. Zdá se, že ani není moc udržovaný, je to tam poměrně dost zarostlé. Snad to do sezony posekají.

Na konci parku zatáčíme vpravo, jsme na červené, ale také u pivovaru  U Stočesů. Vznikl ve zrekonstruované prvorepublikové pivnici, známé pod názvem U Stočesů. Byla postavena r. 1933. Majitel sice chtěl původně pivovar pojmenovat jinak, ale hosté se názvu U Stočesů nevzdali. Nakonec se rozhodl název zachovat. Tady r. 2011 navázal na rokycanskou tradici vaření piva. Poslední funkční pivovar ve městě svoji činnost ukončil r. 1927. V původní kuchyni jsou varny - každý se tedy může podívat, v čem se zde pivo vaří.

Pivovar má poměrně velké venkovní posezení, v pondělí v 15 hodin tu je jen skupinka cyklistů. Ochutnáváme všech 5 druhů točených piv, vč. medového a nakouřeného - ve dvou to tak  velký problém není. Jejich piva známe, nikdy nás nezklamala, takže i nyní si je pochvalujeme. Domů kupujeme ještě dvě petky.

Na nádraží je to necelých 15 minut. Vlaků jezdí do Plzně hodně, ale my volíme ten, který zastavujeme na zastávce, odkud to máme domů už jen kousek. Už jsme toho nachodili dost. Stačí nám to. Tenhle vlak je delší a poměrně volný. Kupodivu však průvodčí nestihl vlakem projít. Nebo se mu už nechce?

Když jsme vystoupili, shodli jsme se na tom, že výlet vyšel dobře. Líbí se mi tahle jarní zeleň. Navíc mne zaujalo, jak ty smrky se probouzí postupně. Některé mají už 3 cm dlouhé jasné zelené letošní větvičky, některé jen malinké, některé ještě asi ani neví, že už je jaro. A borovičky? Ty jejich letošní větvičky vypadají jak malé svíčky. V lese skutečně bylo hezky. I cesty byly různorodé. Od kamenité cesty plné bláta, přes hezkou lesní cestu plnou kořenů až po asfaltku. A samozřejmě snad vše mezitím.

Začíná se to zatahovat, tak jim asi vyjde i ten večerní déšť. Ale to nám už je jedno. Za chvilku už doma odemykáme.

Cca 14 km dlouhý výlet: Šťáhlavy - zámek Šťáhlavy - vrchol Maršál - minipivovar U Stočesů - Rokycany na mapě