České Budějovice – procházka historickým centrem a návštěva tří pivovarů (Krajinská 27, Beeranek a Solnice)

Již delší dobu jsme plánovali sem zajet. Ota zde asi před 30 lety pár týdnů pobýval pracovně a tak ho zajímalo, jak se město změnilo. Já jsem z Budějovic znala jen výstavu Země živitelka, tak jsem byla zvědavá na toto královské město, které r. 1265 založil český král Přemysl Otakar II..

Konečně to vyšlo. Letošní květnové počasí takovým výletům přeje. Sice hlásí lehké přeháňky, ale to není nic hrozného. Jedeme samozřejmě vlakem – dvě hodinky budeme pozorovat krajinu, však ono to uteče. Vždyť ani autem bychom tam z Plzně rychleji nebyli.

Novorenesanční nádražní budova z r. 1908 je stále stejná, snad jen trochu víc oprýskaná. Určitě by potřebovala novou fasádu. Prý se k tomu už schyluje. Pak její krása určitě vynikne.

Z nádraží jdeme jen kousek vpravo a Lannovou třídou jdeme do centra. Jméno připomíná zdejšího průmyslníka Vojtěcha Lanna (1805-1866), který se zasloužil o splavnění Vltavy a zavedení železnice do Českých zemí. Dříve to byla jedna z hlavních tepen města, dnes je zde provoz omezen. I když zde jsou parkovací místa, působí ulice spíš jako pěší zóna. Je zde pítko, jsou zde lavičky. Těsně před křižovatku s hlavní silnicí nás zaujalo zajímavé moderní sousoší Humanoidi. Představuje současnou dobu, kdy se lidi neustále ženou odnikud nikam.

Přecházíme přes hlavní silnici, procházíme parčíkem s památníkem V. Lanny z r. 1879. Ještě musíme přejít kanál Mlýnská stoka (dříve Špitálská stoka). Byl vybudován ve středověku a byl součástí východní a severního opevnění města. Dnes měří 3,4 km, vede od Malše na sever a vtéká do Vltavy. Dříve však vodu do kanálu přiváděl Dobrovodský a Vrátecký potok. Po regulaci na poč. 20. století byl jejich tok změněn, protože způsobovaly časté záplavy.

Pokračujeme stále přímým směrem až ke kapli, kostelu a samostatně stojící věži. Kaple Smrtelných úzkostí Páně je čtvercového půdorysu, ale nezvykle vysoká. Byla postavena v letech 1727-1731 jako součást původního městského hřbitova. Uzavírala hřbitovní křížovou cestu. Hřbitov byl zrušen r. 1784. O rok později byla zrušena i kaple. Dál se využívala jako skladiště. R. 1855 byla znovu vysvěcena. Pod kaplí se zachovala kostnice. Ta byla odhalena až r. 2005 při archeologickém výzkumu pomocí minikamer. Zůstává však i nadále zazděná.

V těsném sousedství kaple je katedrála sv. Mikuláše, jeden z nejstarších kostelů města. Byl založen r. 1265, v roce založení města. I když byl r. 1297 hlavní oltář vysvěcen, stavba byla dokončena až kolem poloviny 14. století. V letech 1513 - 1518 ho poničil požár. Dnešní podoba je ze 17. století, interiér byl upraven r. 1785 při příležitosti povýšení kostela na biskupskou katedrálu. V kostele jsou nádherné a velké varhany, které byly postaveny v letech 1727 – 1728. Ráda se na varhany dívám, mám ráda i varhanní hudbu, tyhle varhany mne doslova uchvátily.

Před kostelem byla v letech 1549-1577 postavena 72 metrů vysoká Černá věž. Již tehdy to byla nejvyšší věž města – plnila tedy funkci nejen zvonice, ale využívala se i jako strážní a hlásná věž. Je postavena na dubových pilotech, kterými bylo zpevněno podmáčené podloží. Do výšky 5. patra je gotická, další tři patra a báň jsou převážně renesanční. R. 1606 byli na věž umístěny hodiny. V současné době slouží i jako vyhlídka na město a jeho okolí. Jen vstup je poměrně náročný. Na ochoz ve výši 46 metrů je nutno vystoupat 226 poměrně vysokých a různorodých schodů. První část tvoří úzké točité kamenné schodiště ve vstupní věžičce. Naštěstí v jednom místě je možnost se vyhnout. Pak následují dřevěná schodiště různé šíře, některá jsou i hodně prudká. Lze říct, že pohodlné schodiště tam nenajdete. V 6. a 7. podlaží je možno si prohlédnout zvony, nejdříve dva, pak myslím jsou tři. Na věži je celkem 7 zvonů, poslední jsou v báni. Na úrovni ochozu býval byt věžného a jeho rodiny. Dnes je tam pokladna a prodejna upomínkových předmětů.

Už jen kousek je to na téměř čtvercové náměstí Přemysla Otakara II., které spolu s historickým centrem bylo r. 1980 prohlášeno městskou památkovou rezervací. Patří k největším náměstím u nás. Je na něm 48 barokních a renesančních domů s podloubími. Dominantou náměstí je budova barokní radnice na protějším, tj. na jihozápadním rohu. Již v 15. století zde na parcelách dvou domů stála radnice. Po požárech r. 1641 a 1655 utrpěla takové škody, že musela být přestavěna. Ta současná budova byla postavena v letech 1727 – 1730. V přízemí jsou původní gotické a renesanční prostory s půlkruhovými klenbami. Tam je také infocentrum. Na atice stojí sochy měšťanských ctností v nadživotní velikosti: Moudrost, Opatrnost, Statečnost a Spravedlnost. Od r. 1995 je na prostřední věži počítačem řízená zvonkohra se 16 zvonky.

Další dominantou náměstí je uprostřed stojící Samsonova kašna, která byla vybudována v letech 1720 – 27, prakticky současně s radnicí. Původně sloužila k rozvodu vody do okolních ulic. Nedaleko jihovýchodního okraje kašny je do dlažby zasazen tzv. Bludný kámen. Označuje místo, kde se konala r. 1478 poprava deseti mladíků, kteří byli obviněni z vraždy rychtáře. Dle pověsti ten, kdo kámen překročí po 10. hodině večerní, bude bloudit ulicemi města až do rána a nenajde cestu domů.

Vybaveni prospekty o městě jsme téměř ukončili dopolední prohlídku a vydali se na oběd. Vraceli jsme se tak trochu k nádraží, ale náměstí jsme opustili sousední ulicí – ulicí Karla IV. Přešli opět přes Mlýnskou stoku a přes Senovážné náměstí jsme pokračovali do Žižkovy třídy. Vpravo jsme si všimli malované budovy – v letech 1888 – 1990 byla přestavěna továrna na lišty na klášter petrinů, ke kterému byl ve dvoře o 10 let později přistavěn v neorománském slohu římskokatolický kostel Panny Marie Růžencové. Z protějšího chodníku je vidět věžička, po projití průjezdem sousedního baráku je vidět i kostel. Podle venkovních vývěsek klášter dnes slouží pro mimoškolní vzdělávání dětí.

Žižkovou třídou jsme ještě kousek pokračovali. Ta zatáčí vlevo a tam je mimo jiné restaurace U Černého koníčka. Tuto restauraci jsem vytipovala jako nejvhodnější. Od náměstí je to cca do 10 minut, nabídka jídel v ceně do 120,- Kč je široká a prostředí se zdálo zajímavé. Dokonce zde točí i něco jiného než Budvar. K mému překvapení byl Ota víc než nadšen. Právě sem chodíval s kolegy na večeři. Samozřejmě to zde vypadalo jinak, ale připomnělo mu to časy jeho mládí. Zájezdní hostinec zde býval pravděpodobně již ve 2. polovině 16. století. Sloužil také k ubytování pocestných, kteří dorazili do města po uzavření městských bran. To však vypadal jinak. V letech 1913 – 1914 byl přestavěn do současné podoby, tradiční název se zachoval. Já si dala skvělý segedín za 108,- Kč, řízkový Ota neváhal a dal si Baštu knížete Schwarenberga za 188,- Kč, ale v ceně kromě pořádného smaženého řízku se šťouchaným bramborem měl ještě 0,5 l dobrého kvasnicového Protivínského ležáku a malou becherovku na lepší trávení. Já trochu váhala, zda nemám využít podobné nabídky za 168,- Kč – kuřecí prsíčka na roštu s bylinkovo-česnekovou smetanovou omáčkou s bramboráčky nebo hranolky, s kávou Arabica se smetanou a se zákuskem dle vlastního výběru. Jenže jsem došla k názoru, že tohle všechno bych určitě nesnědla. Obsluha byla rychlá, ani jsme nestačili prostudovat prospekty.

Řádně najedení jsme se vydali na odpolední procházku městem. Žižkovou ulicí jsme se vrátili na Senovážné náměstí, prošli vlevo přes parkoviště, okolo Jihočeského muzea a Jirsíkovou ulicí až k řece. Po břehu Malše jsme došli ke gotické věži Železná panna. Byla postavena ve 2. pol. 14. století jako součást městských hradeb. Název získala podle mučidla, které se údajně ve věží používalo. Dnešní podoba je ze 16. století. Ve věži je dnes staročeská hospoda s možností posedět i venku na malém nádvoříčku.

Prošli jsme okolo městských hradeb ze 14. století, jejich část se zde zachovala. Původní gotická hradební bašta (gloriet) byla do dnešní podoby upravena na přelomu 18. a 19. století. Obraná Otakarova bašta ze 13. století je za hradbami, dnes v Biskupské zahradě. Je vidět jen její špička. To už jdeme podle slepého ramene Malše. Abychom viděli soutok Malše a Vltavy, museli jsme u Solní brány přejít na Sokolský ostrov, kde je centrum sportovního dění – sokolovna, atletický stadion, plavecký bazén a samozřejmě i zajímavé dětské hřiště.

Solní bránou, která byla součástí opevnění a která je nyní upraven na patrovou budovu s průjezdem, jsme prošli do České ulice a pokračovali na Piaristické náměstí, kde od 13. do 18. století býval hřbitov. Dokonce během archeologických nálezů zde byly objeveny i pozůstatky pravěkého osídlení. Současná dlažba je z r. 1995 a jsou do ní zasazeny i symbolické náhrobní kameny, doplněné motivem růžence.

Zde jsou nejstarší a historicky nejcennější budovy města - dominikánský klášter a kostelem Obětování Panny Marie. Klášter s kostelem vznikly pravděpodobně pár let před založením města, tedy před r. 1265. Byly několikrát přestavovány, hlavně kvůli ničivým požárům. Dnešní novobarokní podoba kláštera je z doby po r. 1871, kdy jej vlastnili redemptoristé. Ve 2. polovině 20. století byla v klášteře lidová škola umění, finanční úřad, akademie Komenského, dokonce i školní jídelna. Při úpravách r. 1993 bylo odhaleno množství nástěnných maleb velké hodnoty, z nichž velká část pochází ze 14. století. Dnes bývalý klášter využívá Základní umělecká škola. Z období gotiky se dochovala nádherná křížová chodba kolem rajské zahrady, která je veřejnosti přístupná. Věž ke kostelu byla přistavěna ve 2. pol. 15. století. Kostel si i přes opravy po požárech zachoval původní raně gotickou podobu.

Na Piaristickém náměstí je ještě Solnice - pozdně gotická pětipatrová budova. Byla postavena r. 1531 u původních městských hradeb jako skladiště obilí, později se používala jako zbrojnice, nakonec zde byl sklad soli, která se sem vozila po Vltavě. V tomto domě je 4. nejstarší krov tohoto typu u nás. V r. 2017 a 2018 proběhla mohutná rekonstrukce. V domě s krásným dřevěným trámovým stropem byla 29. března 2019 otevřena restaurace a k Otovu velkému údivu zde vaří i vlastní pivo. To jsme však zjistili až o kousek dál, když jsme chtěli pokračovat Českou ulicí. Ve výloze rohového domu jsme si všimli nápisu Pivovar Solnice a varny uvnitř. Protože se tudy budeme vracet, budeme to muset prozkoumat.

Teď jsme však měli namířeno do jiného pivovaru. Budeme mít tedy co dělat to vše stačit. Česká ulice je jedna ze starých úzkých uliček. V tomto bloku jsou další domy s podloubím, jedno podloubí má dokonce dřevěný strop. Tak to jsme ještě neviděli. I když jsme si chtěli pospíšit, tady to nešlo. Domy jsou krásně opravené, nevěděli jsme, kam se dřív podívat. Vlevo jsme pak zahlédli Rabenštejnskou věž, ale teď jsme k ní nešli. K ní vedou ještě další nádherné starobylé uličky, takže teď už jdeme na to pivo. Zatáčíme vpravo do Hradební ulice a míjíme historický hotel Zátkův Dům. Dva původně gotické domy byly v období renesance spojeny, ale jejich středověký původ jim zůstal. Velký požár r. 1641 se mu vyhnul, má tedy zachované renesanční průčelí i sgrafita, kterých se ve městě příliš nedochovalo.

Ale to už jsme v Krajinské ulici, kde je pivovar Krajinská 27. V tomto domě bydlel od r. 1487 měšťan Matěj Stach, který získal várečné právo. Po dobu dalších 300 let se zde vařilo pivo. Tradici přerušil až řezník František Haas. Dům koupil současný majitel Petr Šmídek a r. 2014 zde otevřel restauraci s vlastním pivovarem a vlastní pekárnou. Jako vzpomínku na dobu dávno minulou zde dokonce vaří pivo Krajinská 27, tj. pivo 27 stupňové, které zraje 27 týdnů. Dohromady jsme ochutnali tři druhy piva, která nás mile překvapila. Tu 27 jsme si v 0,33 l lahvince koupili domů na ochutnání.

Krajinskou ulicí jsme pokračovali na roh Hroznové ulice, kde jsou Masné krámy s renesanční průčelím. Byly postaveny r. 1554 a svému účelu sloužily až do r. 1899. Pak sloužily jako skladiště, příp. k prodeji drobného zboží. Po r. 1945 se dokonce uvažovalo o demolici. Naštěstí zvítězil zdravý rozum a r. 1953 zde byla otevřena stylová restaurace. Po povodních r. 2002 byla na 5 let uzavřena. V interiéru je vidět členění na bývalé krámky řezníků. I když dům povodněmi utrpěl a muselo být vše opraveno a určitě i vymalováno, tak malby na zdi, které si Ota pamatoval z doby před 30 lety jsou zachovány. I když jsme si zde nic nedali, dovnitř jsme se samozřejmě zašli podívat.

Hroznovou ulicí jsme se vrátili na Piaristické náměstí, ale ještě jsme museli projít dvě krátké a starobylé úzké uličky - Panskou uličkou jsme se vydali k Rabenštejnské věži, která byla součástí hradeb. Původně gotická věž byla později upravena pozdně goticky a renesančně. Dochovaly se fragmenty původního, na krakorcích vysazeného ochozu. Zajímavá je vysoká valbová střecha s arkýři. R. 2000 byla věž zrekonstruována a dnes je zde tématická výstava brnění a historických zbraní.

Podívali jsme se opět na Mlýnskou stoku a další úzkou Mlýnskou uličkou jsme se vraceli. Zde jsou dva nově zrekonstruované mlýny ze 14. století – v Zadním mlýně jsou apartmány, v luxusnějším Předním mlýně je od r. 2009 otevřený hotel Budweis. Někde tady má být kamenná lebka. Když se prý strčí prsty do jejích očních důlků, tak to prý přinese štěstí. Věděla jsem o tom, ale domy mne tak udivovali, že jsem na to samozřejmě zapomněla.

Vrátili jsme se tedy znovu na Piaristické náměstí a šli zjistit, jak to vypadá s pivovarem Solnice. Hned u vchodu do Solnice jsou ležácké tanky, takže je jasné, že tu jsme dobře. Zvláštností je, že pivo je přes náměstí vedeno podzemním tzv. pivovodem. Já jsem pivo ani neochutnala, byla jsem nějak zničená, že jsem si musela dát kávu, Ota opět zatuploval a pivo si pochvaloval. Prostředí je moc pěkné.

Vše nám vyšlo skvěle. V 17. hodin otevírali za rohem v České ulici restauraci, kde mají pivo pivovaru Beeranek. Interiér je hodně zajímavý, točí zde i řadu jiných piv, také irské Kilkenny a Guiness. Takže jsme zde zavzpomínali i na naši dovolenou v Irsku. Dali jsme tedy každý jedno, já dokonce jen malé a za necelou půlhodinu jsme museli vyrazit na vlak. Takže kousek zpátky do Piaristické ulice a přes náměstí Přemysla Otakara II. okolo Černé věž stále rovně. Zabloudit se nedalo. Času jsme nakonec měli zbytečně moc, ale to jsem celá já. Nerada někam letím na poslední chvíli.

Mšsto jsme si užili po všech stranách, ale shodli jsme se na tom, že sem ještě někdy musíme. Hlavně proto, že je zde muzeum koněspřežky. Na jeho prohlídku je potřeba určitě trochu víc času. A ten jsme už neměli. Tak snad zase někdy příště. Je tu hezky, takže se už teď těším.

České Budějovice – procházka historickým centrem a návštěva tří pivovarů (Krajinská 27, Beeranek a Solnice) na mapě