České Středohoří – z Litoměřic do Liběšic

Sobota

Z Litoměřic jsme s Jirkou vyrazili kolem půl jedenácté a počali zvolna stoupat do kopců. Kdyby byla ve Lbíně otevřená krčma, docela by to bylo pomohlo, neboť nás čekal pořádný krpál na planinu s výhledem na Varhošť. Na něj (super rozhledna na vrcholu) bychom si sice mohli odskočit, ale byli jsme tam minule, tak jsme raději sešli do Čeřeniště a pak jsme mírně stoupali k Němčí, odkud byla pěkně vidět jižní část Středohoří. Tam jsme zaznamenali první nesmělé, avšak vytrvalé pokusy o déšť a nad Pohořím jsme dokonce na chvíli museli do zastávky. Seběhli jsme do Proboštova a naprosto nečekaně tam narazili na hostinec Habeš se skvělými dobrotami za úžasné ceny. Na skalnatý vrchol Panny jsme pak, občerstveni Habeší, vylezli zvesela a byli odměněni výhledem na Třebušín, Kalich a Sedlo. Před Třebušínem nás zastihl déšť, naše oblíbená krčma byla zavřená, ale objevili jsme nálevnu na návsi, kam jsme se uchýlili, a protože neměli vůbec nic k jídlu, využili jsme vlastních bohatých zásob. Když hrozilo, že padne tma, a bylo už po dešti, odebrali jsme se k Zababči. U potoka jsme našli několik chat, z nichž jedna nám poskytla luxusní zápraží.

Neděle

Po snídani jsme se v půl osmé vydali do Zababče, Jirkova to poutního místa, kde končí údolí, silnice a kdovíco ještě. Krajina byla po dešti nacucaná a třebaže bylo jaro, vypadala jako v pokročilém podzimu. A když se zpoza kopce vyhouplo slunce, udivil nás les, jehož šedé kmeny vypadaly, jako bychom se dívali přes zelený filtr. Zababeč se prý za posledních 30 let změnila (což jsem já nemohl posoudit), ale pořád to je místo se specifickou atmosférou a pěkným výhledem, které za tu zacházku rozhodně stálo. Přes sedlo pod Soudným kamenem a Horní Týnec jsme došli na odbočku pod Sedlem, odkud nám začalo kruté stoupání na vrchol. Jirka byl líný a mrčel, ale vzhledem k pěkné viditelnosti se výstup vyplatil. Krajina pod námi byla vidět jako z letadla, dokonce i Kalich, Panna a Dlouhý vrch byly hluboko pod námi. Pak už nás čekala jen cesta dolů do Liběšic. Tam jsme nenašli žádnou otevřenou krčmu, tak jsme se vrátili na nádraží, které vypadalo, jako by se tu zastavil čas, dorazili jsme svoje zásoby a než nám asi po hodině jel vlak, natáhli jsme se na trávu na slunce.

Sobota: 23 km

Neděle: 13 km