Český les a Chodsko – 2. den – Postřekov-vyhlídka u kaple Nejsvětější Trojice, Šitboř-zřícenina kostela sv. Mikuláše, Starý Herštejn, zaniklé obce Lískovec, Křížová huť (sklárna), Mostek (kamenný most) a Václav (zbytky bývalého vojenského areálu)

Spali jsme tak hodinu, když nás vzbudil hrozný rachot. Venku snad řádila vichřice. Ještě že nejsme v lese a stromy jsou od nás daleko. Je zataženo, hvězdy už vidět nejsou. Včera předpovídali déšť - asi jim to vyjde. Ale nakonec jsme i v tom rachotu usnuli. Ani jsme neslyšeli, že prší, ale ráno bylo všude mokro. Mezi mraky vykukovalo sluníčko, stále to foukalo, ale bylo docela teplo. Byli jsme rádi, že jsme ještě vyjeli do přírody.

Jen jsme se rozkoukali a protáhli, přijely na pole dva traktory zaorat hnůj. Vyšlo to parádně. Nevzbudili nás a ani nás nevyrušili při snídani. Ani se nepřevlékáme, nasedáme a odjíždíme.

V plánu jsem měla navštívit vyhlídku u kapličky Nejsvětější Trojice severně od Postřekova. Z obce je to kousek, snad to půjde se tam někde nasnídat. K našemu velkému překvapení se až ke kapličce nechá dojet autem, i když cesta je dost hrbolatá. Asi by se tu bývalo nechalo i přespat. Je tu krásně. Stromy se podzimně zbarvují, výhledy jsou stále zamlžené, ale na to jsme si včera zvykli.

Na dveře malé pozdně barokní čtyřboké kapličky někdo nalepil novinový výstřižek o historii vzniku této kapličky. Postavili ji mlýnečtí mlynáři, hamerníci i majitelé dvorů Zennefelssové v 18. století nad obcí Mlýnec. Původ této staré šlechtické rodiny sahá až do 15. století. Zde je podrobně popsán osud jedněch mladých lidí, který byl podnětem k postavení této kapličky. U kapličky bylo prý r. 1799 pohřbeno pět vojáků Suvorovovy armády. Před kapličkou je lavička, takže sedíme na sluníčku, snídáme a kocháme se pohledy na kopečky, nad kterými se začínají objevovat mraky. I tady nám to vše vyšlo. Když jsme začali vše sklízet a chystat se k odjezdu, přišla si sem hrát děcka se školkou. Bylo by po klidu a idylce.

Na jih od Poběžovic je obec Šitboř a tam zřícenina kostela sv. Mikuláše. Když jsme se tady před čtyřmi lety toulali, tak jsme se tam byli podívat. Jenže jsem se letos dočetla, že se to tam od r. 2017 opravuje a že je tam spousta nových věcí. Musíme se tam tedy zajet podívat. O historii tady psát znovu nebudu – to bych se opakovala. Změn nás však čekalo hodně. Hned u parkoviště je informační tabule ve tvaru knihy, kde si čteme informace o životě a díle Jana ze Šitboře, který se zde kolem r. 1350 narodil – patří mezi nejslavnější zdejší rodáky. Památník Janovi ze Šitboře byl odhalen r. 2018 v parčíku o kousek dál.

Opravenou věž kostela samozřejmě přehlédnout nelze. A opravuje se dál – tentokrát presbytář a sakristie, oprava lodi je v plánu na další léta. Chtějí udělat vše nové – podlahu, klenby, okna i celé vybavení kostela. Proto je tam samozřejmě několik řemeslníků. Nesmělý Ota zarazí před staveništěm a jen se rozhlíží, já se odvážně hrnu dál a chlapíků se ptám, zda se můžeme jít podívat. Mne samotnou odpověď překvapila – jen se prý tam nemáme nikde přerazit. Po získaném povolení Ota ožil. Prolézáme, co se dá. Dostali jsme se i na hřbitov – pamatujeme, jak to tady vypadalo, náhrobky byly popadané, zarostlé. Nyní to tam už vypadá jako na hřbitově. Byla to však dřina – vše se muselo zvedat ručně. Žádný stroj se tam prý nedostal.

Na hřbitově je nainstalováno několik informační panelů, kde je skutečně podrobně popsán život Jana ze Šitboře i další skutečnosti s ním spojené. Podél cesty od hřbitova na kopeček jsou pískovcové sochy, které vznikly r. 2019 při sympoziu na téma Život a dílo Jana ze Šitboře. Blízko je i nový dřevěný přístřešek. A když už jsme na ten kopeček došli, tak se nám otevřely bohužel hodně mlhavé výhledy severovýchodním směrem. Je znát, že tady se do toho skutečně pustili s vervou. A to je jedině dobře.

Včera jsme toho hodně viděli, ale moc jsme toho nenachodili. Bylo to samé vystoupit, popojít, rozhlédnout se, nasednout, odjet. Tentokrát konečně plánujeme i trochu procházku. Sice jsme na Starém Herštejnu také před 4 lety byli, jenže letos v květnu tam zbytek věže dostavěli a upravili na rozhlednu.

Auto necháme na nově upraveném parkovišti na Vranovském sedle. Ke zřícenině je to po červené 1,2 km s převýšením 120 metrů. Rádi bychom ještě po červené z parkoviště došli i na druhou stranu, kde jsou vyhlídky na Malé a Velké skále, kam je to dalších 1,5 km s trochu menším převýšením. Okruh udělat nejde, ale to nevadí. Bylo by to 5,5 km, to by bylo fajn.

Jenže když stoupáme na parkoviště, dostáváme se do mraků. Výhledy asi nebudou. Ale to nevadí – jdeme. Vzhledem k tomu, že se jde ještě přes jeden vrchol, tak po nastoupání patřičné výšky musíme klesnout, abychom o to víc mohli vystoupat. Inu, v přírodě to jinak nejde. Chvilkami je cesta samý kámen, chvilkami relaxujeme po pohodlné lesní cestě. Ale ani to není nic nového. Cesta se zhoršuje, čím víc se blížíme k hradu. Mezi kameny je mokré listí. Trochu to klouže už při stoupání. Zpátky to bude horší. Když přicházíme ke skaliskům pod hradem, vrcholky se ztrácí v mracích. Matně vidíme něco, co by mohla být dostavěná věž. Až úplně na vrcholu jsou upravené schody. No to je najednou až moc velký luxus.

Konečně jsme nahoře, věž vidíme, ale to je tak skoro vše. Je volně přístupná. Po mostku vstupujeme do věže a po kovových točitých schodech stoupáme na otevřenou plošinu, kde je kovová tabule se znázorněnými kopci, které jsou vidět za hezkého počasí. Je toho dost. My jsme rádi, že vidíme okolní stromy a tušíme, kde je ten hřeben, na kterém hrad stál. Nejvíc vidíme mraků. Na spodním okraji této panoramatické tabule jsou přišroubované destičky těch, kteří na dostavbu věže přispěli. Stále je tam hodně místa na další destičky, je tedy možno stále přispívat.

Když jsme se patřičně pokochali výhledy na mraky, vracíme se. Překvapuje nás, že nejsme jediní, kdo má takové nápady chodit v tomto počasí na vyhlídky. Již nahoře jsme potkali jednoho chlapce s velkým batohem, který se krajem toulá a přespává, kde se dá. Cestou pak potkáváme jednu skupinku a jednu rodinu. Na toto počasí je to docela dost velká návštěvnost.

Je zataženo čím dál víc, čekáme, kdy začne pršet. Zatím je to dobré. Na parkovišti popojíždíme k přístřešku. Tím jsme si tam zajistili kousek soukromí a jdeme vařit oběd. Z důvodu nepřízně počasí druhou část výletu rušíme. Vidět další mraky už ani nemusíme.

Konečně už směřujeme do hloubi Českého lesa. Jsme v místech, která byla dříve obydlená, převážně Němci. Po jejich vystěhování nebyly tyto obce již osídlovány a po vytvoření hraničního pásma byly domy srovnány se zemí. Na mapy.cz jsou tyto vsi označeny, ale často ve skutečnosti je již nic nepřipomíná.

Projíždíme tímto opuštěným územím a sledujeme, co je kde cestou zajímavého. Projíždíme přes turistické rozcestí Lískovec, kde byla jedna z těchto vesniček. Vznikla již v průběhu 16. století v bažinaté oblasti jednoho z přítoků Nemanického potoka jako bavorská osada. Do Čech patřila až po úpravě hranic r. 1764. V současné době je tam prý vidět pár základů několika budov.

My jsme zastavili až o kus dál – v bývalé Křížové Huti. Zhruba po 1,5 km jsme odbočili vpravo – dokonce tam byl ukazatel, pak ještě vpravo. Je tu dokonce docela slušná silnice. Další směrovka tady už není. Vpravo v lesíku má být technická památka – sklárna. Sledovali jsme mapu i cestičky - samozřejmě tu trošku vyšlapanější jsme přehlédli, takže jsme se vydali tou zarostlejší, skoro neschůdnou. Ale protože přístřešek byl skoro od cesty vidět, takže jsme to našli.

Zdejší sklárnu postavil v letech 1708 – 1710 Jiří Schmaus. Jeho rod ji provozoval až do počátku 19. století. R. 1815 si ji pronajal Wolfgang Ziegler, který v Českém lese měl více skláren. Od kdy tu současně fungovala i brusírna skla, to se neuvádí. Zdejší provoz v budově o velikosti 20 x 30 metrů byl ukončen r. 1890. Pak budova chátrala, rozpadala se, zarůstala. R. 2009 byl prostor vyčištěn a zastřešen. Jedná se o významnou technickou i archeologickou památku. Je zde i informační tabule, kde je historie sklárny s brusírnou popsána podrobněji – v češtině a samozřejmě i v němčině. Je zajímavé, že se vůbec něco takového najde a odkryje vlastně už uprostřed divoké přírody, i když v místech zaniklé obce.

Další zaniklá obec na naší trase je Mostek. Byla založena také v 16. století na Ostrovské stezce, která tvořila správní hranici mezi Přimdou a Domažlicemi. Tehdy byl tady přes Radbuzu brod, kvůli obchodním cestám byl pak postaven kamenný mostek. Ten současný je z r. 1809, který se jako jediný z celé vsi dochoval. Tento letopočet má být uveden na jednom z kamenů. My ho samozřejmě nenašli. Je 14 metrů dlouhý, 5 metrů široký a je 3 metry nad Radbuzou. Překvapilo mne, že už tehdy řešili odvodňovací kanálky.

Další zastávku už jsme nedělali. Projížděli jsme místy, která bychom si chtěli zítra projít pěšky. Vypadá to, že jsme sem přijeli po dešti. Nás ten déšť nějak minul.

Nocleh jsme si naplánovali v Pleši – další bývalé obci - na parkovišti u restaurace Pleš, příp. u nedalekých chat, které jsou určeny k pronájmu. Vzhledem ke koronavirovým opatřením jsme předpokládali, že tam nikdo nebude. Jenže tady je konec světa, sem asi ta opatření nedošla. Auta parkovala u chat k pronájmu, ale i u restaurace. Tam se svítilo a bylo vidět, že je tam docela plno. Známe to tam, moc velký prostor tam není.

Tohle tedy nevyšlo. Bez zastavení pokračuje dál k zaniklé obci Václav. Tam jsme před 4 lety parkovali, když jsme šli do Německa podívat se na rozhlednu Ebene. Pokud se tam nic nezměnilo, tak by to tam vyjít mělo.

Vyšlo to. Jsme na rovině, nejsme v lese, ani pod stromy. To je to hlavní. Jen výhled není zrovna nejlepší. Osada Václav, která byla založena až na konci 18. století, sice stála na okraji náhorní planiny, jenže tam byl r. 1965 postaven areál Pohraniční stráže. Kromě vojáků zde bydleli i vojáci z radiostanice na Zvonu, a to do doby než se mohli na Zvon odstěhovat. Pohraničníci tady bydleli až do sametové revoluce. Nyní zdejší krajinu kazí chátrající bývalé vojenské objekty.

Je stále docela teplo, začíná drobounce mžít. Rychle dělám hygienu, převlékám se do spacího a jdu chystat večeři. Samozřejmě večeříme v autě. Ota si dal pivo, já čaj.

Začíná se však rychle ochlazovat. Topit v kabině nechceme, radši si jdeme uvařit grog. Dnes vaří Ota - to je snad to jediné, co umí uvařit. Já jsem spokojená, už nemusím dělat nic, ani chodit do větší zimy a deště. Posloucháme na dvojce muziku, ale ani nám nechybí informace o tom, jak nemocných lidí přibývá. Škoda, že nás zima vrátí do civilizace. Zítra to však ještě nebude. Déšť má přestat, má se vyjasňovat, tak snad tu minimálně ještě další noc vydržíme. Máme co jíst a pít, máme i rum na další grog. Víc nepotřebujeme.

Stále drobně prší. Spát jdeme brzy, už v půl deváté. Nic jiného se dělat ani nedá.

Český les a Chodsko – 2. den – Postřekov-vyhlídka u kaple Nejsvětější Trojice, Šitboř-zřícenina kostela sv. Mikuláše, Starý Herštejn, zaniklé obce Lískovec, Křížová huť (sklárna), Mostek (kamenný most) a Václav (zbytky bývalého vojenského areálu) na mapě