Český ráj 2008

Český ráj

(13. – 15. 6. 2008)

 

 

Začalo to tím, že jsme měli mít posledních 20 dní v červnu dovolenou. Jenomže jsme si ji ani jeden nevzali – Milan proto, že nemohl kvůli práci, a já proto, že si ji nemohl vzít Milan.

Začalo to také tím, že jsme měli jet s klubáky na táborák. Nesehnali jsme tam ubytování a stan nemáme. Tak Milan navrhl, že bychom si mohli stan půjčit nebo jet jinam. Ten dovětek, který možná ani nemyslel vážně, byl asi rozhodují.

Tak jsme si jako malou kompenzaci za táborák a za dovolenou prodloužili víkend o volný pátek a hledali jsme, kam vyrazit. Nápady byly dva – Jižní Morava a Český ráj. Vyhrál to Český ráj, protože je blíž.

Jako první jsme začali hledat ubytování – tedy spíš já, protože Milan byl do večera v práci nebo usnul u televize. Ubytování jsem našla ve Žďáru u Mnichova Hradište za 350,- Kč za osobu a noc. Pak jsme začali hledat, kam se všude v tom Českém ráji podíváme. Zde jsme už hledali oba a kupodivu jsme se oba dostali na ten samý server a našli jsme ty samé turistické výlety. Já jsem se trochu bála Milanovi ukázat stezku, která měřila 16 km, ale k mému velkému úžasu sám Milan jako první ukázal na právě tuto stezku, že tam by rozhodně šel rád.

1. den – pátek:

Tak jsme tedy vyjeli. Jelikož jsme toho hned první den chtěli stihnout hodně, tak jsem ani neprotestovala proti brzkému vstávání. Našim prvním cílem byly Prachovské skály. Cestu tam jsme našli poměrně rychle. Podle obsazenosti parkoviště jsme poznali, že jsme první a asi jediní, kteří ten den přijeli. Ostatně i počasí trochu odrazovalo – mraky se honily nad hlavami a do deště nebylo daleko. Přesto jsme nandali do baťohu to nejnutnější a vyrazili jsme. Po vstupu do oblasti Prachovských skal nás čekal první z mnoha kopců, které jsme za ty tři dny zdolávali.  Pak to ale stálo za to. Fotili jsme o sto šest a kochali jsme se nádherou všudypřítomných skal. Podle mapy jsme došli ke středisku a parkovišti na druhé straně skal, odkud jsme se vydali jinými stezkami zpět. Hlavně zpáteční cesta byla plná vyhlídek i turistů, protože počasí se mezi tím mírně umoudřilo a lidi se vyspali. Jedno focení málem nedopadlo dobře. Zůstala jsem na jedné vyhlídce, Milan se přemístil na druhou vyhlídku s tím, že mě z dálky vyfotí. To bych ale nebyla já, kdybych bez problémů pak došla k Milanovi. Samozřejmě, že jsem se ztratila. Ještě že mě Milan viděl shora a zavolal na mě. Možná toho do teď lituje, protože, jak mě právě napadá, konečně by měl trochu klidu :-)

Po poledni se začal ozývat hlad a tak jsme hledali, kde je možné si dát oběd. Netušili jsme, že to v těchto místech bude tak obtížné. Ujeli jsme hodně kilometrů, až jsme nakonec zaparkovali v Rovensku pod Troskami, kde jsme konečně s tím obědem uspěli.

Naše další cesta směřovala k hradu Trosky. Z dálky tento hrad vypadal hodně zajímavě – jako dvě samostatné věže na dvou skálách. Chvíli jsme jezdili pořád dokola, než jsme konečně zaparkovali na parkovišti pod hradem. K hradu jsme šli pěšky. Z věží byly krásné výhledy do KRAJINY.

Den již pomalu spěl k večeru, ale my jsme se ještě vydali k hradu Kost. Měli jsme štěstí – stihli jsme poslední večerní prohlídku.

Pak už jsme se rozjeli do Žďáru, kde jsme měli být ubytovaní. Ubytování proběhlo v mírném poklusu paní majitelky. Zaplatili jsme, dostali jsme instrukce i klíče od pokoje a pak paní majitelka zase odklusala dělat něco jiného. Kdybychom jí ve stejném poklusu nepotkali při přípravě snídaně ráno v kuchyňce, tak bychom už jí více neviděli. Při odjezdu jsme měli klíče nechat v zámku. Večer jsme zašli na pivo do místní hospody. Chvíli jsme sice tu hospodu hledali, ale nakonec jsme uspěli. Ochutnali jsme místní pivo a utrmácení po prvním náročném dni jsme šli spát.

2. den – sobota:

Na tento den jsme měli v plánu Hruboskalsko - Zlatou stezku, která patří k nejhezčím. Dojeli jsme do Turnova a tam jsme trochu bloudili a několikrát jsme se ptali na cestu, resp. nemohli jsme najít, odkud ta stezka začíná. Netušili jsme, že v Turnově je více nádraží či zastávek vlaku a ta stezka začínala právě na té zastávce, o které jsme vůbec nevěděli. Auto jsme tam zaparkovali na autobusové otočce. Milan se raději zeptal místního obyvatele, zda se tam může parkovat. Pro jistotu jsme auto ještě vyfotili – to jako důkaz, že tam fakt stálo, kdyby tam večer nebylo.

Začátek stezky jsme našli pak už poměrně snadno. Stezka nezačínala jinak, než prudkým stoupáním, během kterého jsme potkali zajímavé dřevěné sochy (Ty šly proti nám) místního umělce. Došli jsme k rozhledně Hlavatice. Odtud byl výhled na celý Turnov a okolí. Pak jsme pokračovali lesem k zámku Valdštejn. Zámek jsme bez průvodce prošli celý včetně jeho vzdálených částí. Pavla neopomněla vyzkoušet a provést fotodokumentaci, jak mi budou slušet parohy. To už asi věděla že pojede sama do Švýcar.  Nakonec jsme se přidali k výkladu v hlavní budově zámku. Tam nejzajímavější ze všeho byly miniatury mnoha hradů a zámků z okolí. Ty jsme si se zájmem prohlédli.

Od zámku Valdštejn jsme pak pokračovali dále. Podle instrukcí z internetu jsme mohli odbočit ke Kopicovu statku, což je stará, dosud obývaná dřevěnice. Statek jsme trochu nemohli najít. Místo toho Milan objevil reliéfy vytesané ve skalách v lese. A že jich tam bylo. Pak už Milan mírně protestoval, tak jsem se na průzkum vydala sama a objevila jsem statek v jeho plné nádheře. Milan se tedy chtě nechtě přišel taky podívat. 

Vrátili jsme se z této odbočky na hlavní cestu stezky a začali jsme se kochat nesčetnými výhledy na krásné skály z mnoha místních vyhlídek. Procházeli jsme také arboretem cizokrajných stromů, z nichž mnohé nám už ani moc cizokrajné nepřišly. Na mé naléhání jsme odbočili ještě k jedné vyhlídce, která má být nejkrásnější ze všech. I když už jsme druhý den měli dost věčných stoupáních a chůze jako takové, tak jsme nelitovali, že jsme tuto vyhlídku ještě absolvovali. Z jednoho místa totiž byly vidět skály, Hrad Trosky i zámek Hrubá skála.

Zámek Hrubá skála není přístupný veřejnosti, je tam hotel. Ten den nás nepustili ani na nádvoří zámku, kam se jinak chodí, protože tam probíhal nějaký placený program. Tak jsme se vydali do lázní Sedmihorky na vlak.  Cesta tam vedla přes Dračí skály, do kterých jsme sestupovali velmi úzkou tzv. Myší dírou.

Nádraží bylo až za lázněmi. Zjistili jsme, že nám vlak odjíždí až za dvě hodiny, tak jsme se vydali hledat, kde by se dalo najíst. Našli jsme místo velmi brzy a k našemu a hlavně Milanovu potěšení tam dávali slušné porce za přijatelné peníze. Zejména Milan si bude dlouho pamatovat na baštu se šesti, ze které by v každé jiné restauraci udělali nejméně tři porce.

Vlakem jsme v pohodě dojeli k našemu autu. Už byl zase skoro večer, ale já jsem přemlouvala a přemlouvala a na základě toho se se mnou Milan ještě vypravil do Dolánek na Dlaskům statek, což je největší dřevěný dům v okolí. Ves jsme hledali opravdu dlouho a teprve když jsme hledání vzdali, tak jsme tam najednou přijeli. V dřevěný patrový statek je na způsob skanzenu, je tam spousta figurín, které demonstrují tehdejší život. Na nádvoří předvádí různí řemeslníci svoje umění. My jsme ale přišli pozdě odpoledne tak už měli většinou sbaleno. Při krátké procházce k jezu si Milan najednou vzpomněl, že už zde kdysi v mládí byl a dokonce se nad  jezem koupal. To jsou tedy věci.

Potom už jsme jeli přímo do místa našeho ubytování. Ten den jsme byli už tak utahaní, že jsme večer nikam nešli a šli jsme rovnou spát.

3. den – neděle:

Na tento den Milan vybral nenáročnou stezku Příhrazy – Krásná vyhlídka. Milan totiž celou dobu prskal, že už s tou hroznou Belháčkovou takto nikam nepůjde, protože on jako starší pán takto už nemůže.Takhle bych to teda nikdy neřek Po celou dobu si pořád něco povídal pod vousy a vyhrožoval napsáním na všechna místa o tom, jak ho ta Belháčková trápí. Sama Belháčková již však byla také dost utahaná, takže nenáročnou stezku docela uvítala. I tato nenáročná stezka ale začínala strmým stoupáním.  Stezka také vedla lesem a výhledy již nebyly tak nádherné jako předchozí den. Zato byly vidět skoro celý čechy, až k horám. Cestou jsme kapánek zabloudili a museli jsme hledat kudy dál. Obklopovala nás nádherná příroda a výhledy do okolní krajiny neměly chybu. Stezku jsme absolvovali za dopoledne. Na jejím konci jsme sestupovali příkrými schody dolů. Ještě jsme ani nesestoupili, když jeden mladík za tu dobu stihl sejít schody nejen dolů, ale vyběhl i nahoru, a to proto, aby dvěma holkám, které ho doprovázely, donesl něco z auta. Hold takto se to zařizuje – pro příště taky budu vědět, jak na to :-) Vono to klukovi taky dojde až dostane rozum, až pochopí že všechny ženský jsou potvory. Teď je ještě mladej a hloupej. Tak holt musí běhat.

Naším dalším cílem byly Drábské světničky. Jak jinak – i sem se nejdříve muselo vystoupat. Jedná se o místnosti vytesané ve skalách, které dříve sloužili jako hrad. Na vlastní nebezpečí jsme zde všechno prolezli – hlavně tedy já. Lidí zde prolézalo poměrně hodně, prolézali dokonce i děti a psi. Pavla z toho byla tak rozdováděná až mně shodila ze schodů.

Pak jsem si ještě vymyslela, že musím nutně vidět vrch Mužský a stejnojmennou vesnici s mnoha Dřevěnicemi na návsi. Vrch se nám vidět nepodařilo, ale vesnici jsme našli. Jak slyší o mužským tak je jak utržená ze řetězu.

Posledním cílem našeho prodlouženého víkendu bylo Mnichovo Hradiště. Měl tam být zámek. Netušili jsme však, že zámek i celé město bude v dost hrozném neopraveném stavu. Tak jsme zámek jen objeli. Oběd jsme zde měli drahý a malý (po předchozím obědě pro Milana už každá porce bude malá). Nenašli jsme zde ani otevřenou cukrárnu, kde jsme si chtěli dát kafe a něco dobrého. Prostě hrozné město. Tak jsme si na cestě do Prahy u benzínky koupily alespoň zmrzlinu.

A tím skončilo naše cestování po Českém ráji. Je to opravdu krásný kus Čech a doufám, že se tam ještě někdy vrátím – záměrně píšu v jednotném čísle, protože Milana do těch skal s fůrou kopců už asi nedostanu :-) Nevím proč bych tam zase jezdil když už jsem tam byl. Když už tak radši někam kde jsem ještě nebyl

 

 

 

 

Fotogalerie