Cesta na Nordkapp

Rok 2006

Omlouvám se za nakvalitu většiny fotografií. Jsou pořízeny starší kamerou, která je přece jen určena k jinému použití než na fotografie.

U jezera Lakenesjon

Tak jako předchozí roky, opouštíme Pardubice v pátek ve 13:30 hodin, abychom byli ráno po osmé ve švédském Trelleborgu. Zjišťujeme, že trajekt ze Sassnitz podražil. Místo očekávaných asi 100 Euro je to již 115 Euro. Po dlouhé páteční cestě a probdělé noci na trajektu jsme urazili ještě slušný kus cesty, ale teď už by to chtělo opravdu najít něco na utáboření a přenocování. Povedlo se to poblíž obce Börky u jezera Lakenesjon.

Jezero je zastrčeno mezi několika vesničkami roztroušenými po okolí. Zdá se, že se sem jezdí lidé koupat, je zde i kadibudka a malá dřevěná převlékárna. U malého plácku se zastřiženou trávou je cedule „zákaz stanování". A máme po žížalkách! Nervózně se rozhlížíme po okolí. Nesmíme z toho být tak vystrašení, ta cedule se určitě vztahuje pouze na ten zastřižený trávník. Postavíme stan tady vedle fošnového stolu s lavicemi, kousek za ohništěm. Hezky se napapáme, dáme si pivo a smyjeme v jezeře prach a pot zcesty. To je velmi dobře přístupné a od kraje mělké.

A protože jsme si cestou koupili venkovní teploměr, budeme si zaznamenávat i teploty vzduchu. Tak třeba teď je 19°C, pod mrakem a fouká vítr.

Táta prohlíží mapu a plánuje zítřejší cestu. Čeká nás dlouhý přejezd Švédskem. Ještě umyji nádobí a půjdeme do hajan. Z Pardubic jsme již ujeli 1440 km.

Nocleh v rybářské chatě

Dnes, ale i v příštích dnech, pojedeme po silnici číslo 45, která nás zavede až na severní konec Švédska k finské hranici. Myslím, že než tam dojedeme, budeme muset opět někde přenocovat a to je vždy tak trochu sázka do loterie. Nikdy si nejsme jisti, zda skutečně něco vhodného najdeme. Tak tedy vzůru směr Strömsund.

Cesta je často velmi fádní, všude okolo jen samý les a nic zajímavého. Z dlouhé chvíle si pouštíme rádio. Je neděle, krátce po 13 hodině a co neslyšíme. Dávají pohádku. Zrovna, zrovínka jako u nás. Je o krávě a komárovi. Ne že bychom uměli Norsky, švédsky či sámštinu, nebo co to je za stanici, ale „búúú" a „bzzzz" je všude stejné. To je také jediné, co z pohádky chápeme.

Párkrát stavíme na jídlo a oddech a už je téměř 20 hodin. Jsme za Strömsundem a je třeba najít noclech. Příležitostně opouštíme naší 45 a sjíždíme na šotolinovou cestu v místech, kde jsme zahlédli hladinu jezera. Po několika stech metrech objevujeme na břehu chatku. Zastavujeme a jde se na výzvědy. Nikdo tu není. Jen dole u grilu jsou ještě horké úhlíky Je evidentní, že chatka je rybářská. Docela se nám tady líbí. Beru za kliku a dveře chatky povolují. Nikdo nikde. Vstupujeme dovnitř. Malý kuchyňský koutek, kamna, bedna na dřevo, lavice, stůl. No dobře by se tu přenocovalo. Jsme v rozpacích. Nastěhovat se či ne. Snad už nikdo nepříjde a nevyžene nás. Už je taky pokročilá hodina. Nosíme dovnitř vše potřebné. Jaké štěstí. Začalo pršet. Ne ! Začalo „lejt jako z konve".

Pochutnáváme si na kávě, čtu si knihu, když nečekaně přijelo auto. Je v nás malá dušička. Co tu kdo chce skoro o půl jedenácté v noci? Rybáři. A ženou se se svými udicemi přímo k vodě. Evidentně je vůbec nezajímáme. To se mě ulevilo.

Mužovi to určitě nedá. Pořád pošilhává k jezeru na kolegy. Myslím že je to jen otázka času než se za nimi vidá. No neříkala jsem to? Bere si kameru a kráčí k vodě. Rád by si taky nahodil, ale je ubezpečen, že lovit se smí pouze s platnými dokumenty krybolovu. Něco si tam povídají, ale nerozumím jim. Za prvé jsou daleko a zadruhé neumím anglicky. Jdu se za nimi také podívat, ale dlouho jsem to nevydržela. Komáři, muchničky a kdejaká další havěť mě zahnala zpět do chaty. Je pořád světlo a tak si opět čtu.

Táta se vrátil a vypráví, co zjistil u vody. Kdo je rybář si to může poslechnout.

Chodí se sem na rybu zvanou „rejnbou". Je stříbrná s červenými tečkami. „Rainbow" znamená duha a podle popisu to bude pstruh duhový. Chytají je na pestrobarevné kuličky plovoucí na hladině. Kuličky ušoulají z fosforově svítící pasty. Každý kelímek pasty má svou barvu a rybář volí barvu nástrahy nebo smíchá více barev dohromady do duhy (žlutá, červená, zelená). Záběry byvají velmi prudké. Tentokrát žádný rejnbou nezabral, ale muž v červené čepici se pochlubil, že při minulé vycházce chytil tři kusy.

Asi o půl jedné ráno rybáři odjeli a my jdeme spát. Musíme si ustlat na zemi, protože lavice jsou příliš úzké. Slunce už sice zapadlo, ale je světlo. Musím ještě poznamenat do sešitku stav tachometru. Takže. Za dnešek jsme ujeli 650 km a celkově pak 2090 km.

Je po sedné hodině rano, máme skoro sbaleno. Vedle „naší" chatky stojí něčí auto. Dole u vody jsou dva rybáři, lépěji řečeno rybářky. Táta se snimi jde pozdravit a trochu na výzvědy. Ženy jsou obě v důchodu a občas si takhle vyjedou do přírody. Chytají stejným způsobem jako včerejší lovci. Obě jsou velmi milé a usměvavé. Rády by si popovídali více, ale mužova angličtina není tak dobrá.

Za chvíli pofrčíme po 45. Počasí je dubnové - svítí sluníčko, občas sprchne a stále fouká chladný vítr.

Přes polární kruh

Cesta je tradičně málo zajímavá. Lesy a lesy, jen občas projíždíme městečkem či vesnicí. Ale nenaříkáme si. Občas nám přinesou zpestření sobi. Malá stádečka těchto zvířat jsme u silnice viděli častěji. Nijak se nebojí. Tihle sobi jsou domestikovaní a na lidi zvyklí. Kromě toho ani aut jsme za ty stovky kilometrů moc nepotkali.

Polární kruh jsme přejeli ve 14:45 hodin. Od našeho bydliště je to rovných 2560 km.

Je sedm večer, jsme spokojeni, ale už unaveni. Dopravní značka ukazuje na parkoviště a tak rádi odbočujeme. Je tu hezký plácek v lůně přírody a poblíž břehu jezírka stojí dřevěná chatka. Chaloupko, chaloupko, kdo v tobě přebývá? Nikdo se neozývá. Nakukujeme dovnitř. Tolik štěstí najednou! A máme nocleh!

Honem, honem přistavit k chatě auto, kdyby někdo přijel, ať je vidět, že je obsazeno. Stydím se, jak jsem si tu chatku rychle přivlastnila. Vůně kávy a guláše mě však rychle zapňuje mozek úplně jinými myšlenkami.

Sedím na lavičce u chaty a vyhřívám se na sluníčku. Náš teploměr ukazuje 14°C. A protože nefouká, je docela příjemně.

Přijelo auto. „Kdo tady ruší náš klid?", problesko mi sobecky hlavou. Dívám se na ně a uvědomuji si, jak se mračím. Tak nebuď taková a usměj se. Vždyť jsou to také výletníci a hledají, kde složit hlavu. Letmo se zdravíme a jako důkaz přátelství cením své zuby do úsměvu. Brzy pochopili svojí situaci a odjíždějí hledat dál. Jsem tak ráda, že jsme tu byli o chvíli dřív.

Po celodenním sezení v autě si jdeme protáhnout nohy procházkou po okolí. Vydáváme se po kolejích vyjetých v hlinitopísčité půdě a ztráceíme se v tajze. Tu zde tvoří nekonečný les zakrslých břízek. Mírně zvlněná krajina je proložená spoustou jezer, jezírek a mokřadů a u nich je zase spousta komárů, much, muchniček a jiné hmyzí havěti. No aby ne. Teď na konci června je jich asi nejvíc. Jo to v srpnu je to daleko přijatelnější. Asi po dvou hodinách se vracíme zpět k chatě a jsme rádi, že jsme nezabloudili. Tady, v té nekonečné spleti březových kmínků, by nás snad v životě nikdo nenašel.

Pozor! U naší chaty se zvedá dým. Co se děje? Německý manželský pár zde zaparkoval na noc svůj karavan. Přátelsky se s nimi zdravíme a my přisedáme k jejich ohni. Jsou z obce poblíž přístavního města Roztocku. Vydali se na cestu na Nordkapp, stejně jako my. Přiťukáváme si na zdraví. Oni vínem my, jak jinak, pivem. Diskuse asi po hodině a půl končí a zima nás vyhání do spacáků. Teploměr ukazuje 8°C.

V teple pelíšku ještě zapisuji stav. Dnes jsme ujeli 737 km a celkově pak 2827 km.

Je sice po půlnoci, ale na kadibudku za námi stále svítí slunce. Svítí, ale nehřeje.

Vybitá baterie

Ráno po obvyklých procedurách pokračujeme dál po č. 45. V Karesuandu se napojujeme na finskou E8. Provoz je mnohem čipernější. To u č. 45 jsme měli pocit, že po ní jedeme úplně sami. Často se dalo jet rychlostí 110 km za hodinu, neboť to připouštěly i dopravní značky. Za oknem ubíhá nekonečná tajga v mírně zvlněné krajině. Nebýt u silnice cedule, že vstupujeme do Finska, nikdy bychom to nepoznali. Přírodě je úplně jedno jak jsme si my, lidé, zem rozparcelovali.

Názvy obcí ba i jiná pojmenování jsou zde ve třech jazycích, švédky, finsky a v sámštině. Sámové (Laponci) zde stále udržují své tradice i jazyk. Mají i své rozhlasové stanice. Jejich území - Laponsko, se táhne od severního Norska přes Švédsko, Finsko až do Ruska.

Je 11:45 a opouštíme Finsko. Pár kilometrů Norskem a krajina se úplně změnila. Cesta ubíhá pomalu, je to samá zatáčka a úzké silnice. Pomalejší jízda nám vlastně ani nevadí, stejně bychom rychleji nejeli, neboť tady je stále na co koukat. Najednou je tu plno hor se zasněženými vrcholky, mezi nimi hluboká údolí naplněná jezery, řekami a bystřinami. Ve městě Skibot najíždíme na E6, hlavní silniční tepnu, začínající na jihu a končící na severu Norska.

Táta toho začíná mít dost a tak hledáme místo na utáboření. Bude to tady problém. Silnice se vine po břehu fjordu a z druhé strany jsou příkré skály. Pokud se někde najde místo na postavení stanu, je již obsazené. Asi 20 km před městem Alta opět sjíždíme šotolinovou cestou k vodě. Trochu místa tu je, stan se však postavit nedá. Nevadí, s tím se počítá, spát budeme v autě. Stejně ráno pokračujeme dál na sever. Dnes máme za sebou 484 km, celkově pak 3311 km.

Vybalili jsme „nábytek" a plynovou bombu. Jako již tradiční rituál uvítání s novým místem, usedáme za stolek a otevíráme po plechovce gambrinusu. Ještě kávu. Manžel připravil pruty a jdeme chytit večeři. Pan Bůh mi tentokrát dopřál štěstí a tahám už třetí tresku. Táta pořád nic. Dvě však byly malé a dostaly svobodu. Ta trochu větší je na pekáč, ale zůstala osamocena, protože více ryb jsme již nechytili. Smutně koukáme na skromný úlovek. To je málo. Šahám do přepravky pro konzervu guláše a těstoviny.

Koukám na hodinky, je asi půl desáté večer. Teploměr ukazuje 11°C a začíná pršet. To je pech! Doufejme, že to přejde a ráno bude lépe.

Spát se mi nechce, stále je dobře vidět a tak vybaluji knížku. Táta nedělá nic, jen se dívá ven skrze zapocené okno auta. Vlastně dělá, poslouchá místní rádio.

Už neprší, ale zase funí vítr. Muž bere svůj prut a jde si napravit rybářskou pověst. Pokračuji ve čtení. „Podívej!", osloví mne za necelou hodinu. V rukou drží asi 60 cm tresku, je zmzlý, ale spokojený. Doufám, že ji nebude chtít hned dělat. No to jsem si mohla myslet. Neochotně lezu z vozu, chystám bombu, pánev, olej a trochu koření. Moje i jeho treska se smaží, jde to ale špatně. Silný severák sráží plamen bokem, porce se zespod smaží a z vrchu jsou úplně studené. Koukám na teploměr, který ukazuje 7°C. „Nejsme my blázni?", myslím si v duchu. Zmrzlými prsty dojídáme poslední kousky masa. No to jsem se napráskla. Taková dobrota. Je asi jedna ráno a na protější skály svítí šikmé oranžové slunce. My však vrtáme své hlavy do spacáku a splnými bříšky se propadáme do hlubokého spánku.

„Průůůůšvih!", slyším to slovo jako bych byla za sklem. Pomalu se probouzím a hlava začíná vnímat, co to ten táta povídá. Koukám na hodinky, je něco po šesté.

„Co je, něco se stalo?", ptám se.

„Máme úplně vybitou baterku, nesvítí ani kontrolky", odpovídá druh a v hlase cítím starost. Najednou mám strach, že se odsud už nikdy nedostaneme.

„Co budeme dělat?", ptám se.

„Jak se to mohlo stát?", přemýšlí manžel nahlas, aniž by odpověděl na mou otázku.

„Že bych měl ve spaní nohy opřené o brzdový pedál? Nic chytřejšího mě nenapadá. No teď už je to stejně jedno."

„No co budeme dělat. Musíme ji někde nabít", vrací se muž k mé otázce. Vymontoval akumulátor a nese ho v batohu na zádech nahoru do kopce směrem k vesničce. Poslušně cupitám vedle něho. Stejně máme štěstí. Jsme vlastně kousek od lidí. Taky se to mohlo přihodit v místech, kde jsou nejbližší lidská obydlí třeba 30 km vzdálená. Jsme na kraji vesnice a zvoníme u prvního domu. Nikdo neotvírá. Jdeme k dalšímu domu. Hledáme zvonek, který tu evidentně není. Obcházíme dům z druhé strany a jsme na dvorku. Po zemi leží dětské hračky, je tu i sekačka na trávu a neidentifikovatelné části nějakého zřejmě zemědělského stroje. Stojí tu i auto s otevřenou přední kapotou, pod kterou směřují dva kabely vedoucí z nedaleké kůlny. Super, říkáme si, tady se zrovna také nabíjí akumulátor. Naše radost je předčasná. Ať zvoníme, jak zvoníme, nic. Nikdo není doma. Jdeme tedy k dalšímu domku. Sláva, dveře se otevírají a v nich stojí starší, štíhlá po domácky oblečená paní. Táta ji poprosil o pomoc a snaží se jí vysvětlit, že bychom potřebovali dobít baterii. Paní moc anglicky neumí, ale porozuměla nám. Dozvídáme se, že ve vsi není žádný autoservis a nejbližší je v Altě. Na otázku, zda tam jezdí autobus, dostáváme zápornou odpověď. Ta milá paní byla tak velmi hodná, že vzala svůj mobil a začala obvolávat nevím koho, neboť Norsky nerozumíme. Asi nepochodila a bere si na pomoc telefonní seznam. Hledá, telefonuje. Je tak ochotná, že je nám až trapně ji takto zdržovat. Stojíme tu už asi 20 minut. Od silnice přichází další paní, o něco mladší, ale rovněž již důchodového věku. Ta umí anglicky o něco lépe, asi jako muž a hledání pokračuje. Přece jenom něco našly, holky zlatý. Posloucháme na slovo pokyků paní a nastupujeme ve čtyřech a s baterkou do jejího malého bílého auta stojícího před domkem. Jedeme asi tři kilometry a vítá nás autokarosárna. Majitel, vlídný pětatřicátník, se nás okamžitě ujal a dává akumulátor na nabíječku. Na dotaz, co to bude stát, jen s úsměvem mávnul rukou a dodává, že to bude trvat asi tři hodiny a že nám pak baterku doveze k autu. Teď však musí pracovně do Alty. Táta se diví, jak může pán vědět, kde máme auto? Tady není moc míst, kde by se dalo přenocovat, odpověděl. Naše milé průvodkyně nás opět naložili do vozu a jedeme zpět. A než se baterie nabije, jsme zváni na kávu a „keik". Pozvání rádi přijímáme a bereme sebou i lahev Napoleona na důkaz našeho vděku. Usedáme ve čtyřech za stůl v kuchyni. Paní domu vaří v konvici překapávanou kávu a pokládá před nás něco jako domácí bábovku. Sama jde teprve snídat a tak nám rovněž nabízí chléb s medem. Děkujeme za nabídku a odmítáme snídani s tím, že jsme již po ránu dobře pojedli. Obě dámy jsou velmi zvědavé odkud jsme, zda máme děti a vnoučata a kam vlastně jedeme. Na oplátku jsme si prohlédli fotografie rodiny, dětí a vnoučat. Dozvídáme se, že mladší z žen je neteří naší hostitelky. Manžel si dovolil, zda by je mohl nafilmovat, ale tvářily se zaskočeně. Muž naléhal, že by si rád uchoval jejich podoby na památku a tak svolují. Sotva však namířil objektiv, zmlky a nehybně sedí jako sfingy. Muž zvedá levou ruku a lehce jim mává se slovy „Halo, halo". Ženy se zbavily ostychu a srozzářenými tvářemi a mavajícíma rukama odpovídájí „Halo, halo". To mužovi stačilo, asi je nechtěl dál přivádět do rozpaků, vypnul kameru a ženám poděkoval. Jsme zváni do vedlejší místnosti, kterou bychom mohli nazvat obývákem. Usedáme do křesel okolo stolečku a hovor pokračuje. Čile se zajímají a sociální podmínky lidí, kolik je přibližně průměrný hrubý měsíční příjem, jaká je míra zdanění. Je to zajímavé i pro nás. Dozvídáme se, že z hrubé mzdy se v Norsku sráží asi 20 až 25 % na sociální a zdravotní pojištění a na daň. Je stejné jako u nás. Průměrný výdělek je zde asi 200 norských korun na hodinu. Pokud to přepočteme kursem asi 3,60 Kč, pak dostaneme 720 Kč na hodinu asi 120 tisíc za měsíc. To se zdá být velmi mnoho, ale takto se to počítat nedá. Je to zde velmi podobné jako ve Švédsku. Na naše poměry je zde například nekřesťansky vysoké nájemné za bydlení, například za 3+1 ve městě se platí 20 - 30 tis. Kč měsíčně. Ceny za zboží vycházejí v přepočtu na Kč rovněž velmi, velmi vysoké. Za návštěvu u obvodního lékaře, s chřipkou či angínou se platí okolo 1000,- Kč za vyšetření. Platí se za pobyt v nemocnici atd. a ne málo. Je zřejmé, že se jim penízky taky rychle rozkutálejí. Jo, kdyby to tak šlo, mít norskou výplatu a žít za české životní náklady, to by se to žilo.

Hovor pokračuje a dozvídáme se, že naší zachránkyni je 76 roků. Tento dům je její letní byt. Trvale ovšem žije ve městě Tromsö, ležící asi 300 km jižněji. Zdá se mi to zvláštní, na léto se obvykle jezdí do teplejších krajin, tedy na jih a paní to má obráceně. Na léto jezdí ještě více na sever i přesto, že Tromsö leží velmi vysoko za polárním kruhem.

Pak se hovor stočil na fjord, kde jsme přespali s upozorněním, že nedaleko našeho místa leží na dně německý křižník Tyrpitz (nevím, jak se to píše) potopený při bombardování spojeneckými silami za II. Světové války. Paní zavzpomínala na svého otce, který ve válce zahynul na moři. Vybavovala si vzpomínky na průvody pochodujících hladových dělníků nuceně pracujících pro německou armádu a jak jim nosili jídlo a šaty. Je patrné, že i po letech jsou její vzomínky velmi živé. Ze slov bylo cítit, jak moc nemá ráda Němce a to nejen pro bolestné vzpomínky, ale i pro chování dnešních německých turistů, kteří jsou prý hluční, nafoukaní, arogantní. Nakonec si žena ulevila slovy: „Němci jsou svině". Manžel na ní mlčky hleděl a ptá se: „Rozuměl jsem Vám dobře, že jste řekla Němci jsou svině?" „Ano, rozuměl jste mě dobře", zní její odpověď. Neteř mlčky přikyvuje.

Tak nad tím přemýšlím, jestli takové cítění má pouze generace, která zažila válku a její krutosti, nebo to přesahuje i do generací mladších.

A hele. Na skříňce leží rozpletená ponožka s jehlicemi. Je velmi pestrobarevná a kdybychom byli ve Švédsku řeknu, že je pro Pipi dlouhou punčochu. Dovoluji si, beru ponožku do rukou a zblízka ji prohlížím. Paní mi něco vysvětluje, táta to přeložit neumí, ale vůbec to nevadí. Domlouváme se rukama, nohama a jak nám to jde. No když se sejdou dvě zručné pletařky, netřeba slov.

Tři hodiny utekly jako voda. Loučíme a děkujeme za pomoc a pohostinství. Náš prezent, láhev Napoleona, si ovšem musíme vzít zpět sebou.

Jsme u našeho auta na břehu fjordu a čekáme na baterku. Za necelou hodinu dorazila dodávka a pán nám předává baterii se slovy, že je plná, ale že už není dobrá a budeme si muset koupit novou. Velmi vřele děkujeme za pomoc a táta vnutil Norovi jako prezent, alespoň tři plechovky piva Gambrinus.

Sláva! Můžeme odjet. Je asi jedna odpoledne a skutečně se vydáváme dál naplnit cíl naší výpravy, tedy dostat se na Nordkapp.

Nordkapp nás zklamal

Cestou se nehezky pokazilo počasí. Je jako v dubnu. Během několika chvil se objeví sluníčko a prozáří svět kolem nás, aby bylo v zápětí vystřídáno těžkými mraky a deštěm. Krajina je již opravdu pustá, i když sem tak nějaký ten zakrslý strom roste. Pro potěšení se nám občas ukazují menší stáda sobů. Chvilky sluníčka využíváme pro zastávky na odpočinek a potěšení z KRAJINY. Ta má už úplně jiný ráz. Tatam jsou Ostré štíty hor zdobící břehy fjordů. Krajina je jen mírně zvlněná a vyvřeliny typu žuly jsou vystřídány vrstvami sedimentárních vápenců vypadajících místy spíše jako narovnané stohy prken.

A je tu tunel, tedy placený tunel. No nazdar hodiny!. Platí se 186 norských korun a totéž pak nazpátek. No to se prohneme. Byl dlouhý, ale už jsme venku. Tentokrát máme moře již po pravé straně, tedy jeden z jeho fjordů, a moře se jmenuje Barensovo.

Čím více se přibližujeme Nordkappu tím tmavší a hustší jsou mraky, jsou tak nízko až zaclánějí a je šero. Je to tak ponuré a strašidelné. A venku za sklem auta duje silný severák, je 7°C. Psa by nevyhnal.

Konečně, po čtyřech a půl hodině jsme na Norkappu (264 km, 3575 km celkem). To je příšerné. Za vstup na vyhlídku se platí 195 norských korun za osobu. Tak to už je na nás moc, to už si s penězi, které zde máme k dispozici, nemůžene dovolit. Mám vztek. Stejně nebude nic vidět, obloha je temná jako noc, i když je teprve odpoledne. Máme smůlu, žádné půlnoční slunce nad Severním ledovým oceánem, žádné úžasné památeční fotografie zářící škálou od zlaté až po temně rudou, žádný neobvyklý zážitek.

Do půlnoci je ještě několik hodin času, kdyby se vyčasilo, můžeme se na půlnoční slunce podívat z okolních skal mimo vyhlídku. Pobřeží je od místa, kde bylo možno zaparkovat asi necelý kilometr daleko, tak to můžeme obhlédnout. Bereme si bundy a vystupujeme. To se nedá vydržet. Po pár metrech to vzdáváme, proti takovému severáku se nedá jít. Naše oblečení je přece jenom více letní. Co budeme dělat? Když už jsme tady, tak přece neodjedeme dříve než v jednu ráno. Co kdyby se to nějak poštěstilo! Zkoumáme společně mapu a dospěli k závěru, že přejedeme do sousední vesnice, kde má být také vidět půlnoční slunce a bezplatně. Teda pokud příroda dovolí. Jak rozhodnuto, tak uděláno. Tady ve vsi je to úplně stejné. Silnice již dál nevede, do půlnoci daleko, tak jdeme prozkoumat možnosti. Rychle si nasazuji kapuci proti větru i když jsme trochu kryti horou. Jsme venku asi půl druhé hodiny a unavení a vymrzlí se vracíme zpět do auta. Dali jsme si večeři a připravujeme spacáky, abychom si trochu schrupli v teplíčku než příjde čas. V tom se nebe na krátko otevřelo a před sebou vidíme vykouzlenou nádhernou duhu. Tak aspoň něco, říkám si vduchu.

„Vstávej, je půlnoc", budí mě táta. Jako praštěná koukám, co se děje. Rozespalá, neochotně lezu zpod spacáku a mám pocit, že už mě může být půlnoční slunce úplně ukradené. Procházíme opět trasu, odkuj je vidět na moře, ale mraky jsou přád jako olověné trubky. Nic není vidět. Vracíme se. Asi v jednu ráno starujeme a přejíždíme opět na Nordkapp jestli to tam není lepší. Není. Co naděláme. Nic. Pomalu se rozjíždíme na jih, víc na sever to už po silnici nejde. Jedeme a jedeme, a kolem druhé ráno se za námi mraky občas protrhnou a šikmé slunce ozáří krajinu. Světlo je takové dramatické. Má to atmosféru.

Loučíme se pohledem se stádečky sobů. Ještě si je musím vyfotit. Kocháme se obrazy KRAJINY proměňované světlem slunce a mraky až do půl páté ráno. To už nás opět přepadla dřímota a hledáme místo na odpočinek. Ano, tady v údolí mezi svahy je celkem hezké místo u potoka. Taky si oddáchneme, najíme a vyspíme v autě. Vyčasilo se, je sice asi 9,5°C, ale mezi svahy vůbec nefouká. I když je pět ráno, slunce je již dost vysoko a cítím jeho hřejivé paprsky. Zdá se nám docela teplo.

Hravá vydra

Je téměř poledne, vyspalí a najezení pokračujeme v cestě. V Altě doplňujeme základní životní potřeby, tedy chléb, pitnou vodu a benzín. A dál a dál k jihu. Jedeme a jedeme a únava se opět naplno projevuje. Táta se přiznal, že toho má už plné brýle a že by někde zarazil, kde se dá rozbalit stan a pořádně se vykoupat ve sprše, tedy v kempu. Přiznávám se, že zcela sdílím jeho touhy. Je to krásné a jsem spokojená, ale čeho je moc toho je příliš. Spíme jen tak po kouskách, většinou méně pohodlně v autě a únava začíná mít hodně navrch. Po pár kilometrech skutečně parkujeme v kempu na břehu fjordu. Jmenuje se Fosselo camping a chce se po nás 120 korun norských za jednu noc. Kupujeme si tedy jednu noc a jdeme rozbalit stan. To máme za chvilku, jsme sehraná dvojka.

Dáváme si za stolečkem pivo a cigaretu a vychutnáváme zdejší klid. Jako hladítko na duši působí pohled na zadumaný klidný fjord se zasněženými horami v pozadí.

Je pod mrakem, vůbec nefouká a teploměr ukazuje 18°C. Příjemné klima. Dnes jsme ujeli 483 kilometrů, celkem tedy 4058. Tak! A jde se do sprchy!

Cítím se zase jako člověk. Dám si ještě kafe, protože na něj mám hroznou chuť a asi půjdu do hajan. Táta se po mě opičí, taky chce kafe a taky chce do hajan. Copak on tím po koupeli asi sleduje? Dobře jsem to odhadla a je mi to příjemné, více to snad ani nebudu rozvádět.

Spala jsem až do půl osmé ráno, to mě probudil jemný déšť ťukající na plachtu stanu. Převaluji se v pelechu a přemýšlím, co budu dělat. No, potřebujeme vyprat. Po snídani beru pytel se „špínou" a jdu na to. To je milé. Doprala jsem a ono už neprší. Je celkem teplo, bude to dobře schnout, říkám si vduchu a věším kousky na šňůru.

Manžel zkouší chytit na udici oběd, ale nic se mu nedaří. U břehu je poměrně daleko mělčina a to pro rybolov není dobré. Zkouší to i u vyústění potoka do fjordu, ale také nic. Zato se mu asi vede úlovek do kamery. Stojí tam s kamerou na břehu potoka jako vytesaný, aby jí nevyplašil. Z fjordu sem zajela do potoka hledat potravu mořská vydra. Je tak čiperná a stále dělá dojem, že si jen hraje, že život je pořád samá legrace. Nakonec, proč ne! To jenom mi, lidé, bereme někdy život až příliš vážně a děláme si zbytečně starosti tam, kde ani žádné nejsou.

Jsme po obědě, dáme si ještě kávičku a pomalu budeme balit na další cestu. Naším cílem je místo u Efjordu, ležící snad kousek jižně od Narviku. Má to být hezké místo pod silničním mostem překlenujícím fjord, vhodné na stanování, a berou tam prý i ryby. Tak to dneska máme podle mapy asi 400 km. Kdyby nám aspoň vydrželo tohle počasí. Je sice pod mrakem, ale téměř bezvětří a příjemných 18°C.

Tak koníčku a „Jedééém".

U Efjordu

Míříme na jih a nějak se nám oteplilo. Je to na nás moc narychlo, nestačíme se aklimatizovat. Mraky dočista zmizely a sluníčko pere do kabiny auta. Máme radost, že se vyčasilo, ale v autě je to úmor.

Najednou se před námi otevírá kus KRAJINY a my musíme zastavit. Nejen, že si potřebujeme protáhnout těla, ale takovéhle pohledy na fjord nejde minout jen tak. Za modrou hladinou vystupují Modré Hory a nad horami zase modrá obloha. Je to tak krásné po těch několika pošmourných dnech.

Už jsme projeli Narvikem, ale těch posledních pár kilometrů se mi zdá nekonečných. Jsme unaveni, hladoví a netrpělivě hledáme doporučené místo. No jo, ale těch mostů je tady nějak víc. Tak tady to také nebude, nedá se tu nikde sjet k vodě.

No snad tady. Ano bude to ono! Našli jsme to, hurááá! Spouštíme se prašnou cestou k vodě. Na břehu fjordu stojí auto a vedle bičují vodu dva mladí norští rybáři za povzbuzování jejich mlaďounkých přítelkyň. Trochu jsme se zarazili. Vždyť za půl hodiny bude půlnoc. Hlavně, že tu nestanují. Jsou tu vlastně jen dvě šikovná místa na stan, jedno je trochu níž po vodě a z dálky je tam vidět karavan, a to druhé je tady. A to bude rychle naše. Jde se na to!

Sotva jsme postavili stan, táta jde na lov. Dneska je teda jednička. Za chvíli dostal dvě tresky a tak je o večeři postaráno. Jsem jich plná až až. Dobré to bylo. Jdu to také na chvíli zkusit, ale nic mě nechce zabrat. Trochu se ochladilo, je asi 10°C a beru si svetr. Ještě chvilku posedím a pak půjdu do hajan. Chodí se mi tu špatně spát, protože je pořád vidět. Když člověk usne přes den, tak je z toho po probuzení magor. Neví jestli je ráno nebo noc. Tak deníčku, dneska jsme urazili 427 kilometrů a celkem 4485.

Taťkovi se daří. Je znova u vody a ulovil další tresky, a protože jsme po večeři, dostaly svobodu.

Okolo jednoho z norských rybářů je živo. Jdu se hned zvědavě podívat. Na háček pilkru se mu zasekla treska tmavá zvaná „sei", velká asi 30 cm. To by nebylo nic divného, ale jak jí přitahoval ke břehu, vydráždila zmítající se ryba k útoku jinou tresku, ale ta je alespoň čtyřikrát taková. Zaútočila, ale nevzala si nástrahu, jen nervozně projíždí kolem pobřežních skal a čeká. Rybář vytahuje úlovek a trojhák pilkru přemisťuje na ocas ryby. Nástrahu opět pouští podél břehu. Lovený dravec si několikrát „přičuchává" ke kořisti, která se marně snaží uniknout, ale něco se mu nezdá. Nástrha se zmítá na háčku a zaplavala za hřeben skály asi 3 až 4 metry pod hladinou. Dravec se spouští za ní a rovněž se ztrácí za skalou. Najednou vyplouvá, opět ho vidíme v nádherně čisté vodě. Ano, v tlamě drží rybářovu nástrahu a kvapem ujíždí do hlubin. Rybář okamžitě povoluje vlasec. Na břehu panuje vzrušení. Všichni, kdo jsme tu, už stojíme okolo šťastného lovce a čekáme na příští okamžiky. „Óóój," vzdychne rybář a začíná točit kličkou navijáku a namotávat vlasec. I bez tlumočníka jsme všichni pochopili. Vzduchem se nesou povzdechy zklamání. Smutný lovec vytahuje z vody jen samotný pilkr, bez kořisti a bez návnady. Šikovná ryba, proběhlo mi hlavou Bylo to vzrušující. To byl kus ryby, ta mohla mít přes dvacet kilo. Ale teď už jdu opravdu spát.

No tomu říkám probuzení. Den jako vymalovaný, sluníčko pálí. Po hladině fjordu plave husí máma s housty. Také nás připlavaly pozdravit dvě hravé vydry. Ke snídani uděláme instantní polévku s instantními nudlemi a instantní kafe. Co to plácám, kafe bude normální. A k němu nějakou sušenku nebo tatranku.

Táta úrčitě půjde rybařit nebo točit na kameru. Beru knížku a deku a jdu se opalovat hned vedle na plochou skálu nad fjordem. Je asi 22°C a slunce opravdu pálí do zad. Skála je příjemně teplá a hřeje mi bříško.

Občas sem zajedou rybáři samotáři, velmi často vidím rybařit ženy, občas zavítá celá rozvětvená rodina. Někdy si ryby berou a odvážejí, někdy je pouštějí, někteří je snědí hned u vody upravené na grilu. Co nesnědí lidé o to se okamžitě a bez rozpaků postarají rackové. Je tu docela živo a pořád je na co koukat.

Je to dobré. O oběd je postaráno, táta ulovil dvě tresky. Čerstvě chycené - osmažené na pánvi- to nemá chybu. To bych tady mohla skoro každý den.

Ráno se opakoval předchozí den. Slunce, teplo, jen mírný vánek. Táta nedočkavě slézá pod skálu rybařit. Popoběhnu za ním s otázkou, co chce k snídani. Už je pod skalou a tak mne asi neslyšel. Jdu až na kraj skály, abych ho viděla. Hlasitě opakuji svou otázku. Muž se prudce otočil. Noha se sklouzla po mokré řase. Vrávorá. Křičím "Pozor". Asi mě neslyšel, protože si klidně padá do vody. Zatuhlo ve mě. Je odliv a voda odtékající do moře vytváří proudy a víry. Celý se potopil, ale rybářský prut drží pevně nad hladinou. Co bude dál! Proboha. Objevily se vlny z dola, vytvořila se velká kola a již leze na povrch usměvavá manželova tvář.

Kolena se mi podlamují úlevou. Pokládá prut na skalní plošinu. Trochu se zamotal do mořských řas u břehu, ale již se škrábe nahoru. Prý se mu ta voda nezdála až tak ledová, vybíráme obsah kapes a dáváme je uschnout. Tričko si nechává na sobě, prý aby ho chladilo, protože začíná být opravdu velký pařák. A chytá dál, jako by se nechumelilo. No to by nám ještě scházelo, napadá mě. Ale kdo ví? Stále jsme za polárním kruhem.

Možná udělám pokračování této cesty, ale to podstatné je už asi řečeno.