Cesta na Vysočinu - 5. Hrad Svojanov a ... návrat dom - retro 2001

Ráno nás budí semo tamo jezdící hrkající traktor, táhnoucí valník se senem. A tak budíček - ( a protože se nemáme kde umýt ) - tož vztyk, nastartovat ospalou škodovku a sjezd z Pivonic dolů ke Štěpánovu. Kousek jedeme proti toku řeky Svratky, pak zabočujeme na úzkou silničku hned u jejích břehů, odstavujeme vůz a jdeme smočit ochrápané čumáčky a zalepené zoubky do chladivých vod říčního toku. Já už sedím ve voze a studuju mapu ... když tu najednou vedle přistaví luxusní vůz a z okénka na mne začne jakási zmalovaná madam šíleně ječet, že stojíme na soukromé cestě ! A jestli okamžitě nevypadneme, tak prý na nás zavolá Policii !!!

Rozkaz, paní Velkomožná - Továrníková !! Jdu k řece pro Mirka a až po cestě si uvědomuju, že jsem se neměl jen tak nechat - kde proboha jsme, opět za časů 1.republiky, či co ?!? ( Holt novodobá zbohatlice využila momentu překvapení, kdy jsem byl na 100 procent zažraný do mapy ... Raději jedeme hned pryč, abychom nemuseli platit nějakou závratnou sumu za mikroskopické části asfaltu, které se nám nalepily na pneumatiky z té jejich soukromé cesty - mohlo by to podle zákona být kvalifikováno i jako krádež ! A když to trochu rozdýcháme, hodíme to za hlavu a soustředíme se už jen na cíl naší cesty, jímž je Hrad Svojanov ...

Podle mojí staré mapy tam jedeme přes město Olešnici a pak nějakými okreskami přes Jobovu Lhotu. Následuje sjezd do údolí Křetínky a jím už do nedaleké obce Svojanov, nad kterou se nachází cíl našeho dnešního výletu. V hospodě tu obsluhují překrásné šenkýřky - dvě usměvavé "kočky" s očiskami jak trnky a tmavýma vlásečkama. ( Vůbec tu všady sú cérky a aj mladé roby "tak akoráť" - ani moc štíhlé a ani obézní - no očiska na nich možeme nechat !! ) Dáváme si tu jenom pití s tím, že se na toto místa dneska rozhodně ještě vrátíme a pak už si to "šmárujeme" zbytečnou, 1.5 km dlouhou oklikou po silnici směrem k bývalému feudálnímu sídlu. Cestou míjíme veliký lom. Zarovnaná plocha jeho dna dosahuje rozměrů tří fotbalových hřišť ...

Nahoru ku hradu je výstup i po silničce pravda trochu strmější, ale pak už stojíme u mohutné hradby s baštami a brány - ( tato zachovaná část nám připadá trochu "kříslá" barokem ) - a v pokladně si každý kupujeme lístek za neuvěřitelnou cenu : " celých 25 korun českých !!!" Procházíme majestátní zříceninou až na hlavní nádvoří a zde nás čeká milé překvapení v podobě koncertu dobové hudby. Mladí kluci a holky hrají na kytary a veliké zobcové flétny středověkou muziku a sotva se svým vystoupením skončí, ozve se nám za zády hromové bubnování a dva borci v dobovém oblečení nás všechny návštěvníky hradu zvou na představení hry " O Kocourkově". Chvílemi se nesmějí jen děti, ale i my dospělí a to tak, že až padáme z laviček !! Jeden malý chlapeček vyrušuje a pořád žaluje a jeden z herců se ho ptá : " A jakpak ti doma říkají, slepičí prdélko ?!?" Nevíme, na co se máme dívat dřív - zda na hru anebo reálné kulisy středověkých zdí všude kolem nás či na záplavu místních krasavic ...

Potom hra končí a mladá rusovlasá průvodkyně nás vyzývá na prohlídku hradního paláce. Po všech těch přestavbách má velmi překvapivou podobu empírového zámku a jeho umístění na hradním nádvoří - pod vysokým gotickým bergfritem a hradbami - působí jako výjev z pohádky. Palác není velký svou rozlohou, ale zato má dvě patra a vše je tam zpřístupněno veřejnosti. Dost pohádkově působí i jeho interiéry : skoro všude zůstaly zachovany štukem bohatě zdobené stropy a mozaikové podlahy. Původní jsou i čtvery krásná kachlová kamna. Hlavní částí je expozice souborů loutek, keramiky, keramických sošek a soch a obrazů od mistra Kutálka. Dále zde vidíme nádhernou sbírku minerálů a část prostor je věnována Muzeu o historii hradu a přírodě kraje - poprvé zde na fotografii vidím nádherné Bohuňovské skály v kaňonu Křetínky. ( Při zpáteční cestě tudy jedeme, ale pro únavu odklídáme jejich průzkum na příště ...) Než stačím kamaráda zarazit, položí Míra průvodkyni "nevinný" dotaz, zda je to tady ještě Morava. Rusovlásčina tvář dostane od šoku barvu zraléj kápie a cérčisko na něj dost hystericky zařve : " Nee - tohle tady byly odjakživa Čechy !!!" Míra, aniž hne brvou, ji hezky poděkuje za vyčerpávající odpověd. Pak už v záchvatu smíchu opouštíme palác a následuje "zlatý hřeb" prohlídky, jímž je výstup na vrchol mohutného válcového bergfritu. Nahoru nevede schodiště, ale z patra do patra lze výstup provést jen po hezky strmých žebřících. A tak tu díky bohu není narváno - vlastně ten výstup provádíme jen my dva ! ( Stejně bychom ho ale lidem trpícím závratí, třasořitkům či malým dětem a lidem trpící nadváhou rozhodně nedoporučili !!!) Z vrcholku hlavní hradní Věže je neuvěřitelný kruhový Pohled, tady i slova, popisující obdivně to, co vidíme, nějak ztrácejí svůj význam ... Lepší je mlčet, nechat si zpocené tváře ovívat lehkým osvěžujícím vánkem a kochat výhledem, na který se jen tak nezapomíná ...

( A toto vše, co jsme na hradě viděli a zažili, jen za poplatek 25 korun - neuvěřitelné ..!!)

Do bývalého městečka a do naší hospody je to po značce zkratkou strmě z hradu jen pár set metrů. Při zestupu přemýšlím, jestli ta cesta, po které právě kráčíme, není ta, po níž kdysi od tehdy ponurých zřícenin hradu zestupoval i Jaroslav Vrchlický a v hlavě se mu najednou začaly honit verše :

Jdeš cestou úvozovou v zamyšlení

vždy sráznější a hlubší k Svojanovu

hrad s chmurnou Věží v kraj se dívá v snění ...

( Vrchlický dal po dokončení básni název Svojanovské granáty ). Já se teď ale myšlenkami ještě vracím znovu zpět na hrad a z osob, které zde v minulosti pobývali, asi k té nejznámější a také nejslavnější - k panu Závišovi z Falkenštejna. Prý to byl na svou dobu neobyčejně chytrý a schopný muž a politik, ale také muž šlechetný a opravdový rytíř. Dámy určitě bude zajímat, že to byl i muž velmi pohledný, lamač dívčích srdcí, lidově řečeno - fešák ! Tento pán napřed proslul jako veliký odpůrce Přemysla Otakara II. Po jeho smrti si ale dokázal natolik získat srdce ovdovělé Kunhuty, že tato Závišova odpůrkyně se dokonce stala v roce 1285 i jeho ženou. Bohužel ale ještě téhož roku Kunhuta vydechne naposled. Mladičký král Václav II. dává Hrad Svojanov Závišovi darem spolu s okolními statky. Na trůn ale přichází nepřátelsky naladěná Jitka Habsburkovna. V politickém zákulisí začíná spleť intrik - mladičký král je jen bezmocnou loutkou - k nové královně se brzy přidává závistivá šlechta. Záviš se snaží politickou nerovnováhu zvrátit sňatkem s uherskou princeznou Alžbětou, na čas se ale vzdává politického života a to se mu stává osudným. Zdi hradu Svojanova jsou ještě jednou svědkem návratu svého pána, s příchodem jeho nové manželky se tu ještě ozve křik novorozence, ke křtinám ale bohužel už nedojde ... Záviš je zajat, jeho bratři se pustili do zbytečného odporu proti přesile šlechty - nešťastný pán je vláčen na káře spolu s Katem od hradu k hradu a vévoda Mikuláš Opavský, který to má na svědomí, vždy předvádí fingované divadlo se Závišovou popravou. Každý hrad se samozřejmě vzdá a padne tak do rukou šlechty. Poslední chvilky svého života Záviš z Falkenštejna tráví pod hradbami Hluboké, za jejímiž zdmi se skrývá a hrad odmítá vydat jeho bratr Vítek. Katův obzvláště Ostrý meč, zvaný po staročesku "plkno", zde dopadne doopravdy ... a ukončí život velkého politika a skvělého rytíře a také veliký příběh lásky ! ( Vážení scenáristé a tvůrci "pohyblivých obrázků" - což takhle někdy v budoucnosti natočit první opravdu skvělý český film o středověku, o lásce a zradě a veřejnosti představit pravdivý portrét tohoto neobyčejnéhio muže ??? ...)

Před návratem na rodné Valašsko se rozhodneme s Mirkem pořádně posilnit a tak si chceme dát na oběd "Řízek chudého zemana". Pak ale zjistíme, že jídlo obsahuje velké množství syrové cibule, kterou oba neradi a tak měníme objednávku na "Otesánka". Když nám ho ty dvě kočky šenkýřky donesou, tak oba jenom zíráme : na velkých talířích dostáváme každý řízek zvíci lodní vratiplachty, k tomu opečený sýr a hranolky a obloha, která se nachází někde pod tím řízkem. Toto všecko že máme sníst ?!? Moc tomu nevěříme ... Ale díky dvěma velikým kofolám a úsměvům okatých šenkýřek se po hodině dílo podaří, my se s povzdechem zvedáme, ještě poslední Pohled a úsměv na ty dva "Anděly" v číšnickém hávu a pak už pochod k autu ...

Čeká nás pěkně dlouhá štreka. Napřed jedeme údolím Křetínky k Bohuňovským skalám. Pak pokračujeme malebným krajem kolem velké rekreační přehrady do Letovic, kde nás na ostrohem hned nad městečkem zaujme ohromný komplex zdevastovaného zámku. ( Díky bohu, že tato slova už jsou v současnosti pasé !!!) Pak projíždíme přes hezké město Boskovice a náměstí, na okamžik dokonce zahlédneme i velikou hradní zříceninu. Následuje přejezd přes hodně fádní část Drahanské vrchoviny, kde se v lánech polí a luk a několika vesnic nemí oko turisty o co "zachytit", ale to už jsme naštěstí v Plumlově u přehrady a jdeme se na chvilku z auta ven projít na vyhlídku a zapálit si. ( Zde bych chtěl poukázat na jednu skutečnost : to že jsme se s kamarádem rozplývali nad všemi těmi hezkými děvčaty, která jsme cestou potkali, neznamená, že by nás těsně před uskutečněním cesty pustili z vězení či jiného ústavu a nesvědčí ani o naší ... ehm ... nevybité "erotice" ! Oba máme přítelkyně, Mira si tu svou dokonce bude zanedlouho brát, ale ta "jeho" mu pomalu, ale jistě začíná utahovat chomoutek. Na dovolenou spolu jedou za 14 dnů zrovna sem do Plumlova, kde má ona rodinu - kam chce jet Mira, to se neptala .. Berte prosím naši cestu s příměrem "panská jízda" a představte si dva pejsky odvázané od řetázku ...)

Následuje přejezd velkým a krásným městem Prostějov, pak přes Kojetín do Kroměříže, kde mám schůzku se svou přítelkyní. Schůzka dopadne ale katastrofálně - moje přítelkyně si našla nového přítele a tož mi nezbývá, než si v budoucnu také najít novou přítelkyni. Do Brumova přijíždíme asi o hodinu a půl později, než Míra předtím nahlásil té svojí skoromanželce ... což je mu náležitě vytčeno a tak máme sto chutí sednout zpět do auta a vrátit se zpátky na Vysočinu !!! A nejraději do Svojanova ....