Cesta z Hanušovic do Rakouska (den 4.)

Cesta k Drahanské vrchovině do Jaroměřic.  •  Fotografie (15)  • Foto: DomesTreking

Vstoupit do fotogalerie (15 fotografií)

Oběd.

Kostel Povýšení sv. Kříže.

Vstoupit do fotogalerie (15 fotografií)

Cesta pěšky z Hanušovic do Rakouska (díl 4.)
Propršená Drahanská vrchovina

Další poklidná noc za námi. Devět hodin naspat na treku se dá asi opravdu jen v posteli. V takovém luxusu však spíme nejspíš naposledy. Čas pro komfort vypršel. Navíc od rána zase hustě prší. A přesně zhruba takto by měl probíhat celý den. To nás ta Drahanská vrchovina nepřivítá zrovna přívětivě. Jednou ale pršet přestat musí. Včera jsme tedy z Dolního Bušínova (část města Zábřeh) dorazili přes Mírovskou část Zábřežské vrchoviny do Městečka Trnávky. A dále se pak přesunuli až do Jevíčka. Jsme tedy stále v Pardubickém kraji, ale už ne na dlouho. Dnes nás čeká přesun do Jaroměřic a překonání severní a nejvyšší části Drahanské vrchoviny. Navštívíme snad i meteoradar na vrcholu Skalek (735 m n. m.) a kde budeme spát? To necháme náhodě.

Opouštíme zázemí Barči, ještě jednou ji tímto děkuji. Bez ní bychom byli dáni napospas vydatným srážkám. Přesouváme se rychlochůzí 2 km zpět do Trnávky, odkud pak busem jedeme do Jevíčka. Začínáme tedy poctivě tam, kde jsme včera skončili - Palackého náměstí v Jevíčku. Začínáme ne úplně příjemnou etapou do Jaroměřic po silnici II. třídy č. 371. Chodit po krajnici silnice a uhýbání autům mě vážně nenaplňuje, ale i to k cestování pěšky zkrátka patří. Když docházíme k železniční stanici Jevičko, tak na přejezdu stojí vlak. Auta tak nemohou projet. Začíná to být zvláštní. Někteří řidiči se ze samé netrpělivosti otáčí a jedou zpět do města, odkud se do Jaroměřic dopraví jinou cestou. I nás to už přestává bavit. Nakonec se dovídáme, že došlo k poruše soupravy, takže budeme muset skrz pole přejít přes železnici. To je po deštích opravdu milá zpráva. Vlak se ale nerozjel, jsme naživu.

Dále je silnice víceméně prázdná a do Jaroměřic tak docházíme na pohodu. U rozcestníku Jaroměřice - bus (365 m) dostáváme chuť na pivo a možná něco málo na zub. Zapadáme tedy do restaurace U Trojanů a ochutnáváme Černou horu. Jaroměřice jsou pro nás zároveň poslední obcí spadající pod Pardubický kraj. Jsme tak před branami kraje Jihomoravského. Začíná znovu pršet, dneska to opravdu na sucho nepůjde. Na meteoradar ani nemá smysl koukat. Červenou TZ měníme za modrou, kterou půjdeme po většinu dne.

Začínáme stoupat po křížové cestě Jaroměřice na první vršíčky Drahanské vrchoviny (podcelek Konická vrchovina). Po křížové cestě je zasazeno sedm pylonů a cesta končí u Kalvárie (418 m). Obdivujeme stavby Loretánské kaple Panny Marie Ustavičné Pomoci a kostelu Povýšení sv. Kříže. Já teda nejsem nikterak duchovně založen, nicméně tyhle stavby jsou zkrátka obdivuhodné. 

Procházíme ještě kolem domova pro seniory, kde se White stává opět středem pozornosti. Je pravdou, že moc psů s vlastním batohem jsem na svých cestách nepotkal. Z Kalvárie zase klesáme dolů k Vrchnímu Mlýnu, brzy ale mizíme v lese. A začíná opravdu silně pršet. Na řadu jde tedy goráčovka a pláštěnka na batoh. Sice mám veškteré věci pečlivě uschované v igelitech, přesto chci mít v batohu sucho co nejvíce. Prší takovým stylem jako by nás někdo z vrchu sprchoval. Přicházíme na silnici k rozcestí Branisko (400 m) a dále po silnici míříme k Úsobrnu. Členité vršky Drahanské vrchoviny vypadají v dešti a v mlze jako nějaké hory. Melancholická nálada lesů a kopců mě nutí fotit.

Vstoupili jsme do Jihomoravského kraje. Do Mikulova tedy už administrativní kraj měnit nebudeme, přesto máme před sebou ještě několik dní než té pravé jižní Moravy skutečně dosáhneme. A zatím to podle počasí nevypadá, že bychom se vůbec blížili. Teprve až u rozcestí Úsobrno (388 m) slejvák povoluje. Přestat sice nepřestává, už ale aspoň nepotřebuji stěrače na brýle. Přesto nám s Dejvem zůstává dobrá nálada, jen kdyby ty boty tak netěžkly...

Začínáme opět stoupat. Stále ale málo. Ještě nejsme ani 500 metrů nad mořem. Vrchhoru (554 m n. m.) totiž jen traverzujeme po jejím úpatí. Lesní cesty jsou plné vody. Vše je mokré, nasáklé, všude tečou potoky. Z cest se staly koryta říček. Ještě, že naše boty opravdu něco vydrží, to je malé bezvýznamné plus pohor na dlouhých cestách. Stejně bych ale měl radši na sobě nějaké lehčí botky. Smrčiny se střídají s mýtinami a tak je to až k rozcestí Pod Sedličnou (420 m). Dnes toho moc nenamluvíme, každý si jde podle sebe a na řadu přicházejí i sluchátka. Občas se k té atmosféře zkrátka hodí.

Podél toku Lipina konečně pořádně stoupáme a nabíráme nadmořskou výšku. Sem tam se nám otevírají výhledy na Boskovickou brázdu kamsi na Velkoopatovicko. Podél vrchu Lipina (592 m n. m.) dostoupáváme na Boudy (578 m). Odsud už je to snad jen něco přes kilometr na Pohoru (570 m). Melancholická nálada lesů musí být opět zachycena na fotografiích. Pamatuji si, když jsme před léty s tátou jeli na kolech z Úsobrna právě na Pohoru. Tenkrát jsem nadával snad na všechny strany, že co to je za odporný kopec. Teď bych si to klidně zopakoval znovu. Je smutné, jak si člověk v dětství takových věcí nevážil.

V Pohoře je hospoda v pondělí k naší smůle zavřená. To je škoda, už nám docela dochází voda a nějaká přestávka by se také hodila. Tak snad ten Kořenec. Chvilku kopírujeme silnici na Šebetov a vyhlížíme odbočku modré značky doleva na stoupání severním svahem nepojmenované kóty 627 m n. m. Stoupáme až na vrchol, kde stezička uhýbá kamsi na východ. A už vím, že je zle. Jsme mimo značku. Jak se nám to zase povedlo? Nechápu. GPS nám pomáhá dojít na Hrubý Hrad. Orientace v terénu ve vyrubaných lesích je zkrátka vždy oříšek. Teď už si tu modrou budeme hlídat lépe. 

Z Hrubého Hradu klesáme těžkým terénem přes popadané stromy a vymletou pěšinu prudce dolů k říčce Bělé. Když prudký sešup končí, začíná bažina. Opravdu to dneska není žádné leháro. Louky jsou nasáklé vodou. A opět se musíme zastavovat, abychom vůbec věděli kudy dál. Přes samotnou rozvodněnou říčku musíme přejít přes kmen. A vzhledem k tomu, že na botách nemám už žádný vzorek, tak to bude výzva. Navíc všichni víme, jak kloužou mokré větve stromů. Nakonec to ale zvládáme všichni tři a to i s batohy. Do vody bych spadnout skutečně nechtěl. 

Máme tu další rozcestí - Nad Bělou (565 m). Teď už jen stačí vystoupat kopec až k obci Kořenec (610 m). Kolem této obce se rozkládá zajímavý přírodní park Řehořkovo Kořenecko. To bylo pojmenováno podle místního umělce Františka Řehořka, jehož díla často ztvárňovala místní krajinu. V obci se nachází muzeum a také větrný mlýn holandského typu z roku 1886. My ale doufáme, že tu bude otevřený obchod. Bohužel, to už neplatí. Je po šestnácté hodině a otevřeno bylo do 15:30. Tak nevadí, pár zásob ještě máme a s vodou počkáme na Suchý nebo Žďárnou. Chvilku tu ale ještě sedíme, přeci jen to není dneska žádná vycházka.

Nasazuji místo pohor sandále, protože mi nějak puchýřuje v botách noha. Je sice docela chladno, něco kolem sedmnácti, osmnácti stupňů, ale to půjde. Po rušné silnici na Suchý opouštíme Kořenec. Modrá pak pokračuje rovně přes golfové hřiště a na rozcestí Pod Paprčí (700 m). Paprč (721 nebo 726 m n. m.) představuje třetí nejvyšší vrchol Drahanské vrchoviny. Zajímavý je jeho skalnatý vrcholek, na který právě koukáme z cesty. Dokonce už jsme v úrovni oblaků, takže k tomu věčnému mrholení se přidává ještě mlha. A mrholení se co chvíli střídá s deštěm. Rovně vedoucí cestou přicházíme na maloplošně chráněné území přírodní rezervace Pavlovské mokřady. Jedná se vlastně o největší vrchoviště Drahanské vrchoviny, které je domovem pro chráněné rostliny i živočichy. 

Z Pavlovského dvora (668 m) už stačí jen po okrajové zahrádkářské části obce Benešov mírně vystoupat na nejvyšší vrchol Drahanské vrchoviny. Skalky (735 m n. m.) jsou vrcholem (nebo horou?) široko daleko nejvyšším v okolí. Vyšší vrcholy lze hledat až ve 35 km vzdálených Žďárských vrších. Pro výhodnou pozici byl vybrán jako bod pro realizaci stavby meteorologického radaru Skalky, které sledují srážky převážně nad Moravou a Slezskem. Stavba je to nová, postavena byla v roce 2015 a nahradila tak původní radar z devadesátých let. Vrchol Skalek je důležitý ještě ale z jednoho důvodu - je prameništěm řeky Punkvy (resp. tady zatím Luhy), naší nejdelší ponorné podzemní řeky. Moravský kras je tedy už na dosah.

Z rozcestí Skalky (729 m) pokračujeme ještě k rozcestí U Vodojemu, kde odbočujeme na cyklostezku vedoucí na Suchý. V husté mlze je opravdu mimořádně smutný pohled na vykácené lesy, které napadl kůrovec. Z lesů tu zbyly akorát naskládané kmeny. "To je celkem katastrofa," komentuje Dejv. Alespoň, že na vrcholu Skalek, či Skal (724 m n. m.), zůstal krásný, zdravý bukový les.

Suchý (661 m) jen procházíme a rovnou pokračujeme po silnici zelenou TZ na Žďárnou po Svatojakubské cestě, kde by měla být otevřená hospoda. U obce Suchý je docela známý Sušský rybník s kvalitní vodou. Dnes to ale na koupání vážně není, vždyť se sprchujeme celý den. U Žďárné - bus, rozcestí (648 m) zapadáme rovnou do místní hospody. Potřebuju doplnit vodu, dát si zepár piv a vymyslet, kde dneska budeme spát. Naštěstí jsou v místním hostinci tak ochotní, že nás nechají přespat pod stříškou u stolů. Dobří lidé jsou a říká se, že tady na jihu jich bude víc a víc. Dnes to tedy můžeme po 31 kilometrech ukončit. Popravdě s radostí, protože jsem dost zničený a až do Sloupu se mi už dvakrát nechce. A myslím, že Dejv a White jsou stejného názoru. Co se týče převýšení, tak to vychází na nějakých 1 157 m. To není sice moc, ale fyzicky nás prověřilo spíš to bláto, bažiny a deště. Všechno ztěžklo a boty jsou samozřejmě po celém dni už také durch. Celkem již máme 135 kilometrů.

Autor: DomesTreking

Další články autora: 5

Kvalita příspěvku:

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli